Základy společenských věd - Situace náboženství a náboženských institucí ve 20. století

Autor: Daniela Bednářová

Jedním z nejvýznamnějších jevů 20. století je pokračující proces sekularizace, která zachvacuje stále širší oblasti.(sekularizace = zesvětštění, odklon od náboženství). Odklon od náboženství není již omezen na určité sociální skupiny, ale poznamenává vědomí a způsob života lidí v masovém měřítku. Vychází jednak z teoretické kritiky náboženství a programového úsilí o uspořádání osobního a společenského života bez předpokladu Boha (sem patří různé filosofické směry, politická a sociální hnutí, jejichž součástí je ateismus =vědecky zdůvodněné odmítání náboženství a všech jeho projevů, popírají existenci Boha a všech nadpřirozených bytostí). Druhou podobou sekularizace je zlhostejnění k metafyzickým problémům, odsunutí otázek, které přesahují žití jednotlivce každodenními dílčími rozptýlenými zájmy. Tento živelný praktický ateismus, typický pro rozvité konzumní společnosti, nemusí být zdánlivě tak příkrým rozchodem, může dokonce povrchově zachovávat církevní obal života, je však zcela neplodný a jedině on je absolutním protikladem jak náboženství, tak každé jiné zodpovědné reflexe lidské existence.

Sekularizační proces není jednosměrný a nezvratný. i když je to proud ve 20. století převládající, projevují se i protichůdné tendence.

Náboženství si udržuje významný vliv a je stále převládající formou vědomí velké většiny lidstva. Vezmeme - li v úvahu jenom nejvýznamnější světová náboženství, tak podle odhadů z poslední čtvrtiny století (1979) vyznává křesťanství cca 984 miliónů lidí, islám 576 mil., hinduismus 518 mil.,  buddhismus 261 mil., konfucionismus 174 mil., šintoismus 55mil., taoismus 31 mil., judaismus 15 mil. Statistiky jsou nepřesné jednak proto, že ve velkých oblastech světa jsou údaje o religiozitě obyvatelstva nedostupné a jednak proto, že některá náboženství se v určité populaci prolínají, jako například buddhismus - taoismus - konfucionismus v Číně, nebo buddhismus - šintoismus v Japonsku.

KATOLICISMUS

Nejpočetnější křesťanská dominace, katolická církev, se musela v první čtvrtině století vyrovnávat s hlubokou krizí jak ve své tradiční oblasti, Evropě, tak i v nejperspektivnější oblasti svého vlivu, ve Střední a Jižní Americe. Růst protiklerikálních nálad, výstupů z církve, odporů proti hierarchii se ve třicátých letech podařilo zastavit a dochází k obnovování pozic církve. Daří se jí to jednak úspěšnou diplomatickou aktivitou, jednak energickou ideovou a organizační činností ( zakládání katolických odborů, katolická akce, získávání intelektuálních špiček apod.). základním a nejvýznamnějším mezníkem se stalo svolání všeobecného sněmu, který vešel do dějin jako II.vatikánský koncil (1952 - 1965). Jednání koncilu bylo hledáním nového přístupu k modernímu světu a jeho problémům a v prvé řadě snahou o obnovení a přizpůsobení celého církevního zřízení požadavkům současné doby. Na významu koncilní práce a jeho rozhodnutí nemění nic ani to, že jeho myšlenky byly v pozdějším období spíše tlumeny než rozvíjeny.

ORTODOXIE

Ortodoxní - druhou - větev křesťanství představují pravoslavné církve ve východní a jižní Evropě a malé původní církve v Africe a Asii. Nejvýznamnější a nejpočetnější z nich byla až do první světové války Ruská pravoslavná církev. Její symbióza s carismem měla za následek, že se revoluce obrátila také proti ní. Vliv a možnosti pravoslaví v SSSR byly do velké míry podlomeny. Vyostřené antagonistické vztahy církve a státu se poněkud uhladily, když pravoslavná církev pochopila válku s hitlerovským Německem jako válku vlasteneckou a vyvodila z toho i praktické důsledky. I když státní ideologií v SSSR je marx - leninský ateismus, jsou pravoslavné církvi svěřovány významné úkoly na poli diplomacie a mezinárodních kontaktů.

PROTESTANTISMUS

Protestantismus se vyznačoval již od počátku století značnou politickou a náboženskou aktivitou. Myšlenkově se distancoval od liberální teologie 19.stol., přičemž nejvýznamnější úloha patří zakladateli dialektické teologie K. Barthovi a jeho kruhu.

Tváří v tvář sekularizovanému světu došlo u všech protestantských církví k pochopení, že významnější než věroučné spory je hledání společných základů a hodnot. Od roku 1910 až do druhé světové války se konala řada společných mezicírkevních konferencí, na nichž se ujasňovaly předpoklady a možnosti spolupráce. Tento proces scelení je nazýván ekumenické hnutí. V roce 1948 dostalo pevný organizační rámec. Byla založena Světová rada církví, která zpočátku sdružovala 147 protestantských a pravoslavných církví ze 42 zemí světa. Po překonání počáteční zdrženlivosti se připojila i Ruská pravoslavná církev a byla přijata za člena Světové rady v roce 1961. Negativní postoj k otázkám křesťanského sjednocování na základě ekumenického hnutí korigoval postupně i Vatikán.

ISLÁM

Rozklad Omanské říše a vznik moderního tureckého státu po 1.světové válce měl za následek v roce 1924 i formální konec kalifátu. (Od 16. stol. se turečtí sultánové pokládali za hlavu všech vyznavačů islámu). Tato událost neměla negativní vliv ani na životnost, ani na přitažlivost islámu. Naopak, po uvolnění centrální vazby se náboženství Mohamedovo mohlo stát integrující ideologií arabského nacionalismu a národně osvobozeneckého hnutí řady národů Afriky a Asie. Islám se projevil jako nejdynamičtější ze všech náboženstvi současnosti jak schopností teritoriální expanze, zvyšováním politické role, odolností proti rozleptávajícím vlivům evropské civilizace, tak i schopností formovat u svých vyznavačů jednotný typ chování a myšlení. Ježto západní vlivy integritu islámu ohrožují, brání se lpěním na tradičních hodnotách, což vede v některých zemích dokonce až k restauraci středověkých feudálních právních a morálních norem. Celkově konzervativní duch současného islámu neznamená, že by nebyl dotčen novodobými myšlenkovými proudy. Existuje i významný islámský modernismus, který požaduje reformy přežitých institucí a zvyků a přizpůsobení náboženství současné době.

HINDUISMUS

Hinduismus je značně vzdálen evropským představám o náboženství a církvi. Je výhradně náboženstvím Indie a vytváří pevný sociální řád ve společnosti s mnoha národy, rasami, vírami, kulty a filosofiemi, jež všechny dovedl včlenit, vstřebat a určit jim pevné místo ve struktuře celku. Ideová ochablost, která se projevovala v době anglické nadvlády, se začala prolamovat v 19. století významnými reformními pokusy ( příkladem je bráhmosomádž ). Ve 20. století stoupá význam hinduismu v souvislosti s protikoloniálním bojem. Hinduismus prokázal schopnost rozchodu s přeživšími se institucemi (umožnění manželství mezi kastami, sňatků vdov, zákaz dětských sňatků, zrovnoprávnění žen atd.) a přizpůsobení potřebám doby. Vůdce boje za nezávislost Mahátma Gándhí, básník a filosof Rabíndranáth Thákur jsou současně nejvýznamnějšími hinduistickými náboženskými mysliteli tohoto století. I když Indie našla jednotící výraz obrozeneckých snah v hinduismu (nikoliv v nacionalismu), nestala se Indická republika hinduistickým, nýbrž sekulárním státem (narozdíl od Pakistánu, který je státem islámským).

BUDDHISMUS A NÁBOŽENSTVÍ DÁLNÉHO VÝCHODU

Buddhismus přes velký počet vyznavačů je, vyděno z historické perspektivy, ustupujícím náboženstvím. Z Indie byl vytlačen hinduismem, ze středoasijských oblastí a Indonésie islámem. Významné místo si ve 20. století zachovává v Tibetu ( v podobě lámaismu), v zemích Zadní Indie a v Japonsku vedle šintoismu a v symbióze s ním. V Číně, kde je spolu s taoismem a kunfocionismem lidovým náboženstvím, nesehrál ve 20. století žádnou významnou roli. Společenský pohyb byl nesen zcela protikladnými idejemi. Čínská revoluce nakonec zvítězila pod hesly marxismu a na všechna tři tradiční vyznání se dívá jako na zpátečnickou ideologii. Náboženství je vytlačeno do soukromé sféry, ve veřejném a politickém životě se prakticky neuplatňuje. Kult však není omezován.

JUDAISMUS