Základy společenských věd - Evropská unie

Autor: Daniela Bednářová

1         Úvod

Stojíme na prahu nových dějin České republiky. Dne 13. a 14. června 2003 jsme v celonárodním referendu rozhodli o našem vstupu do Evropské unie. Dne 1.5.2004 se tedy Česká republika spolu s dalšími státy stane členem Evropské unie. Bude tak patřit do společenství, které má mnohaleté kořeny. Rozšíření Unie s sebou nese výhody politické, ekonomické i kulturní. Díky celoevropské platnosti norem na ochranu životního prostředí se zlepší kvalita života Evropanů. Sjednocená Evropa posílí svoji pozici v celosvětovém měřítku, v bezpečnostní a v obchodní politice. Evropský trh s 370 miliony obyvatel se zvětší o dalších 100 milionů lidí a o rychle rostoucí ekonomiky kandidátských zemí. Trh, který na základě rozšíření vznikne, otevře významné hospodářské možnosti. Stane se největším hospodářským prostorem světa. Lze očekávat, že dodá novou energii pro investiční činnosti a vytváření pracovních míst, a tím i pro blahobyt v celé Evropě.

2         Evropská unie včera, dnes a zítra

Pro evropskou integraci neexistují žádné historické vzory. Integrační proces se proto vyznačoval oklikami a slepými uličkami. Přesto bylo dosaženo bezpečnosti a blahobytu.

Přestože uhlí a ocel jsou základem tradičního zbrojního průmyslu, stálo na počátku integrace založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) – ekonomický projekt, který nese rukopis mírové politiky. O několik let později založilo šest členských států ESUO – Německo, Francie, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko – Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Společná politika se rozšířila na další hospodářské oblasti.

Proces sjednocování prošel v následujících letech lehčími i těžšími obdobími. V roce 1967 se instituce ESUO, EHS a Euratom sloučily do Evropských společenství (ES).

Odbourání vnitřních cel pokročilo, v roce 1968 byla ukončena první etapa sjednocení a celní unie se stala skutečností.

V 70. A 80. Letech se EU třikrát zvětšila. V roce 1973 proběhlo rozšíření na sever (vstup Dánska, Velké Británie a Irska), v roce 1981 se EU rozšířila na jih poprvé (Řecko), a v roce 1986 podruhé (Portugalsko a Španělsko).

Důležité opatření přiblížilo sjednocenou Evropu občanům: v roce 1979 volí poprvé Evropský parlament přímo.

V roce 1986 došlo k dalšímu průlomu: vlády členských států se usnesly na první rozsáhlé změně zakládacích smluv. Jednotný evropský akt vytváří mezinárodně právní základ pro další integraci, zvláště pro projekt „Vnitřní trh 1992“. Má vzniknout hospodářský prostor bez hranic a obchodních omezení. Projekt je přes pochyby mnoha skeptiků úspěšný. Od 1. ledna 1993 jsou uskutečňovány „čtyři základní svobody“ (volný pohyb zboží, volný pohyb služeb, volný pohyb osob a volný pohyb kapitálu).

V roce 1992 podepsaly podle vlády členských států v nizozemském městě Maastricht „Smlouvu o Evropské unii“ („Maastrichtskou smlouvu“). Rozšiřuje spolupráci v zahraničí a bezpečnostní politice, vnitřních záležitostech, oblasti práva, vzdělání, kultury, zdravotnictví a ochrany spotřebitele. Dne 1. listopadu 1993 vstupuje smlouva o Evropské unii v platnost: EU je založena.

Velkým úkolem 90. let je vytvoření hospodářské a měnové unie. Od roku 1990 je liberalizován pohyb kapitálu. Mezi lety 1994 a 1998 je připravováno zavedení eura: založením Evropského měnového institutu (EMI), předchůdce Evropské centrální banky (ECB) a snahami členských zemí EU splnit konvergenční kritéria. Dne 1. ledna 1999 se společná měna stává skutečností, od 1. ledna 2002 nahrazuje euro ve dvanácti z patnácti členských zemí EU národní měny.

Malé „rozšíření“ přivedlo v roce 1995 do Evropské unie Finsko, Rakousko a Švédsko.

O něco později začala přístupová jednání s Estonskem, Polskem, Slovinskem, Českou republikou, Maďarskem a Kyprem, poté s Bulharskem, Lotyšskem, Litvou, Maltou, Rumunskem a Slovenskem. Česká republika a devět dalších zemí vstoupí do EU v roce 2004. Bulharsko a Rumunsko mají vstoupit do EU v roce 2007.

Do května 2004 tvoří tedy Evropskou unii 15 států: Belgie, Dánsko, Německo, Finsko, Francie, Řecko, Velká Británie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Rakousko, Portugalsko, Švédsko a Španělsko.

Za padesát let urazila sjednocená Evropa dlouhou cestu, která však ještě zdaleka nekončí. Česká republika a noví členové EU budou v budoucnosti spolurozhodovat o tom, jak bude tato cesta vypadat.

 

Přehled nejdůležitějších ukazatelů v zemích EU:

 

ČLENSKÉ STÁTY EU …                                   … A KANDIDÁTSKÉ ZEMĚ

	Plocha (v tis. km2)	Počet obyvatel (v mil.)	HDP na 1 obyv. (EUR)	Datum vstupu		Plocha (v tis. km2)	Počet obyvatel (v mil.)	HDP na 1 obyv. (EUR)
Belgie	32,5	10,3	25200	1958*	Estonsko	45,2	1,4	5000
Dánsko	43,1	5,4	34600	1973	Lotyšsko	64,6	2,3	3700
Německo	357,0	82,0	25600	1958*	Litva	65,3	3,5	4300
Finsko	338,1	5,2	26700	1995	Malta	0,3	0,4	7400
Francie	544,0	60,9	24600	1958*	Polsko	312,7	38,7	5000
Řecko	132,0	11,0	12800	1981	Slovensko	49,0	5,4	4600
Velká Británie	242,9	59,7	27500	1973	Slovinsko	20,3	2,0	11200
Irsko	70,3	3,9	31800	1973	Česká republika	78,9	10,2	7100
Itálie	301,3	58,0	21500	1958*
Lucembursko	2,6	0,4	48600	1958*
Nizozemsko	41,5	16,1	27700	1958*	Maďarsko	93,0	10,0	6600
Rakousko	83,9	8,1	26600	1995	Kypr	9,3	0,7	16000
Portugalsko	92,3	10,3	12600	1986
Švédsko	450,0	8,9	27400	1995
Španělsko	504,8	40,5	17000	1986

Pramen: Eurostat, Bank Austria Creditanstalt Economics Development

*Tyto země založily již v roce 1952 ESUO.

3         Orgány Evropské unie

Vstupem do EU přenese Česká republika část svých výsostných práv na orgány EU. To, jaké kompetence a úkoly má Evropská unie a jaké orgány je vykonávají, je určeno ve Smlouvě o ES z roku 1957, která byla naposledy zásadně změněna Maastrichtskou smlouvou z roku 1992.

Organizace EU je vytvořena po vzoru demokratických států a zakládá se na principu rozdělení moci. Stanovuje oddělení zákonodárství (legislativy), výkonné moci (exekutivy) a soudní moci (judikatury).

·         Rada Evropské unie je převážně legislativním orgánem.

·         Evropská komise je převážně exekutivním orgánem.

·         Evropský parlament se vyvíjí od kontrolního orgánu k součásti legislativy.

·         Evropský soudní dvůr má na starosti právní ochranu při výkladu a aplikaci smluv.

Úkoly a počet členů Evropské unie se zvýšily, instituce jsou početnější a větší. Smlouva z Nice (2000) upravuje složení orgánů a připravuje EU na přijetí až dvanácti nových členů. Česká republika bude zastoupena ve všech orgánech EU, čímž bude umožněno, aby byly vyslyšeny její záležitosti.

3.1               EVROPSKÝ PARLAMENT

Evropský parlament je tvořen přímo volenými zástupci ze všech členských států (nyní jich je 626). Parlament není rozdělen podle národnosti poslanců, ale podle politické příslušnosti Rozdělení křesel zvýhodňuje menší členské země, mají v poměru k počtu svých obyvatel více poslanců než země s velkým počtem obyvatel jako např. Německo, Francie nebo Itálie. Česká republika bude v Evropském parlamentu zastoupena 24 poslanci. Poslanci budou do Evropského parlamentu voleni ve volbách v červnu 2004.

Evropský parlament získával v průběhu historie EU stále větší vliv. K jeho úkolům patří:

·         zákonodárné kompetence

·         rozpočtové kompetence

·         kontrola exekutivy

Parlament musí u mezinárodních dohod, jako jsou smlouvy o přistoupení nových členských států a obchodních asociačních dohod se třetími státy, vyslovit svůj souhlas. Má rovněž spolurozhodovací právo v rozpočtových otázkách. Poslední slovo u zemědělských výdajů a u mezinárodních závazků má však Rada. Parlament prověřuje v rámci své kontrolní činnosti členy Komise, v případě vyslovení nedůvěry může Komise žádat jejich odstoupení.

Evropský parlament reflektuje sám sebe jako ochránce práv občanů Unie. Každý občan – sám nebo společně s dalšími – může zaslat Evropskému parlamentu petici.

Parlament zasedá v Bruselu a ve Štrasburku.

3.2               EVROPSKÁ KOMISE

Evropská komise sídlí v Bruselu, má 20 členů (komisařů), kteří jsou jmenováni po dohodě mezi členskými státy a schváleni ve funkci Evropským parlamentem. Činnost Komise by se dala přirovnat k činnosti vlády a jejího aparátu. Evropská komise hraje ústřední roli v politice Evropské unie. Jedná v zájmu celého společenství a nepodléhá pokynům členských států. Pět největších členských států EU jmenuje po dvou členech Komise. Po rozšíření může každá země, tedy i Česká republika, jmenovat jednoho člena Komise.

Úkoly Komise se týkají:

·         vypracování návrhů na další rozvoj politiky EU

·         kontroly dodržování a správného užití práva Evropské unie

·         správy a provádění předpisů EU

·         zastupování EU v mezinárodních organizacích

Práce Komise je několikanásobně kontrolována: Radou, Evropským parlamentem, Evropským účetním dvorem a – v právní oblasti – Soudním dvorem Evropských společenství.

Vlády členských států jmenují po vzájemné dohodě a po dohodě s designovým prezidentem na dobu pěti let členy Evropské komise (komisaře EU). Evropský parlament musí vyslovit souhlas. V čele Komise je její generální tajemník, jmenovaný členskými státy po dohodě s Evropským parlamentem. Všechny návrhy a rozhodnutí Evropské komise musí být schváleny všemi komisaři (ve formě kolegia) na základě většinového usnesení.

Současná komise byla schválena Evropským parlamentem v září 1999 na funkční období do r. 2004. Nová komise bude jmenována v listopadu 2004.

3.3               RADA EU (RADA MINISTRŮ)

Rada EU zasedá v Bruselu a v Lucemburku a je (společně s Evropským parlamentem) základním rozhodovacím orgánem Evropské unie. V Radě jsou členské státy EU zastoupeny vždy jedním členem (ministrem). Za účelem rozhodnutí v obecných otázkách rokují ministři zahraničí, resp. evropští ministři, rozhodování ve zvláštních otázkách je vyhrazeno odborným ministrům.

Úkoly Rady ministrů zahrnují:

·         schvalování právních předpisů na návrh Komise

·         koordinaci hospodářsko-politických opatření členských států

·         uzavírání mezinárodních dohod

·         stanovení obecných politických linií

Každý člen Rady ministrů má určitý počet hlasů, čímž se zohledňuje rozdílná velikost zemí. Vzhledem k rozšíření EU bude toto rozdělení hlasů nově stanoveno. Celkový počet hlasů v Radě činí 321, Německo největší stát má 29 hlasů, Malta jako nejmenší členský stát má 3 hlasy. Česká republika bude při hlasování Rady zastoupena 12 hlasy. Předsednictví v Radě se střídá mezi jednotlivými členskými zeměmi v pololetním rytmu.

Dříve byla téměř při všech rozhodnutích vyžadována jednomyslnost. U důležitých témat zůstává tento princip zachovám, stále častěji jsou však přijímána rozhodnutí pouze kvalifikovanou většinou hlasů. Pokud většina členských států vysloví souhlas minimálně 232 hlasy, bylo dosaženo kvalifikované většiny.

Nejvyšší úroveň Rady EU představuje „Evropská rada“, v níž zasedají hlavy států a vlád členských zemí EU

3.4               EVROPSKÁ RADA

Největší význam má setkání hlav států a vlád členských zemí EU s předsedou Komise, které se koná dvakrát ročně (summit EU). Tato dřívější neformální událost má od schválení Maastrichtské smlouvy také oficiální funkci, spočívající v podněcování hospodářského a politického vývoje Evropské unie. Hlavy států a vlád projednávají otázky, které nebyly vyřešeny na úrovni ministrů. Česká republika je na tomto grémiu zastoupena předsedou vlády.

3.5               DALŠÍ ORGÁNY A INSTITUCE EU

Pro bezchybné fungování EU je nezbytná existence dalších četných institucí. Při počtu téměř 380 miliónů obyvatel EU (od roku 2004 více než 450 miliónů), existuje asi jen 30 000 úředníků EU, což odpovídá počtu veřejných úředníků středně velkého velkoměsta. Zhruba 15 % z nich tvoří překladatelé, kteří se starají o to, aby EU rozuměli všichni lidé v Evropě.

 

Nejdůležitější „ostatní“ instituce jsou:

EVROPSKÝ SOUDNÍ DVŮR EU (ESD). ESD je nejvyšším právním orgánem EU. Interpretuje Smlouvy a z nich odvozenou legislativu (tj. směrnice, nařízení atd.). Soudní dvůr se zabývá případy sporů členských států nebo jejich občanů s institucemi EU a vydává na požádání  národních soudů předběžná opatření týkající se evropského práva. Dvůr se skládá z 15 soudců a 9 advokátů a zasedá v Lucemburku. Na ESD se tedy mohou obrátit členské státy, orgány EU, jakož i právnické a fyzické osoby.

 

Zájmy evropských daňových poplatníků zastupuje:

EVROPSKÝ ÚČETNÍ DVŮR (EUD). Je zodpovědný za dohled nad rozpočtem EU, který musí být spravován s přísnými finančními pravidly. Dále kontroluje účetnictví orgánů EU.

 

Mezi poradní orgány Rady EU a Evropské komise patří HOSPODÁŘSKÝ A SOCIÁLNÍ VÝBOR. Byl ustanoven Maastrichtskou smlouvou (1992). Má 222 členů zastupujících zájmy zaměstnavatelů, odborářů a dalších zájmových skupin z celé EU.

Dalším poradním orgánem je VÝBOR REGIONŮ. Byl rovněž ustanoven Maastrichtskou smlouvou. Má zaručovat, že místní a regionální orgány mohou vyjadřovat k politikám, které se jich přímo dotýkají, např. doprava, vzdělání a využívání půdy. Skládá se z regionálních a místních zástupců.

 

Funkci finanční instituce EU plní Evropská centrální banka (ECB) a Evropská investiční banka a EVROPSKÁ BANKA PRO OBNOVU A ROZVOJ.

ECB sídlí ve Frankfurtu a určuje měnovou politiku 12 zemí eurozóny (země, kde platí jednotná měna euro), stanovuje úrokové sazby, provádí devizové operace, spravuje rezervy a schvaluje vydávání euro bankovek. Je nezávislá na národních vládách a jiných evropských institucích. Řídící výbor ECB je tvořen guvernéry všech centrálních bank zemí eurozóny a správní radou.

Evropská investiční banka sídlí v Lucemburku a poskytuje půjčky na projekty podporované Evropskou unií, a to hlavně v méně rozvinutých oblastech.

Evropská banka pro obnovu a rozvoj sídlí v Londýně a byla založena v rámci Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Poskytuje půjčky na projekty ve střední a východní Evropě a v bývalém SSSR. Je financována z rozpočtu EU.

4         Rozhodování v EU

V Bruselu, kde se nachází většina evropských institucí, členské státy Evropské unie úzce spolupracují a rozhodují vždy společně, ať již jednomyslně nebo kvalifikovanou většinou. Žádný návrh neprojde přes výslovný nesouhlas některého z nich. Legislativní návrhy předkládá Evropská komise. Rada EU, často ve spolupráci s Evropským parlamentem, o nich poté rozhoduje. Ať již jsou členské státy Evropské unie velké nebo malé, ať jsou v Unii dlouho nebo krátce, ať jsou více nebo méně ekonomicky rozvinuté, všechny jsou si politicky rovné.

Instituce EU reprezentují dva různé principy: nádnárodní a mezivládní. Z pojmů vyplývá, že mezivládní přístup reprezentuje spolupráci mezi vládami, tedy proces, ve kterém jednotlivé členské státy mohou prosazovat své zájmy. Mezivládní institucí je Rada. Komise, Evropský parlament a Evropský soudní dvůr představují nadnárodní instituce. Jejich cílem je prosazovat zájmy Unie jako celku. Jedná se o světově zcela ojedinělý institucionální systém, ale praxe ukazuje, že funguje.

Existuje také institut tzv. předsednické země. Předsednictví EU rotuje a každých 6 měsíců připadá na jinou členskou zemi. Do poloviny roku 2003 předsedalo Unii Řecko, po něm následovala Itálie. V první polovině roku 2004 se předsednictví EU ujalo Irsko, v druhé polovině bude řada na Nizozemsku. Předsednická země svolává s řídí jednání členských států a také určuje jejich náplň podle předem stanovených priorit.

5         ROZPOČET EU

Rozpočet Evropské unie navrhuje Evropská komise a na jeho schválení se podílí Evropský parlament a Rada EU. Protože EU nevybírá od občanů nebo firem daně, plynou příjmy do rozpočtu EU z tzv. vlastních zdrojů, a to automaticky:

·         všechny vybraná cla za dovoz do Unie z třetích zemí

·         zemědělská cla

·         0,75% z DPH v Unii

Unie žádá členské státy jen o tzv. čtvrtý zdroj, který představuje maximálně 1,27% hrubého národního produktu každého členského státu. Rozpočet EU musí být vždy vyrovnaný. Například na rok 2002 představoval 98 miliard.

Z rozpočtu jsou financovány všechny společné politiky a aktivity Společenství, rozvojová pomoc třetím zemím, předvstupní programy pro kandidátské země, administrativa Unie atd. Statisticky přispívá každý občan EU do rozpočtu částkou cca 270 euro ročně. Nejvíce prostředků směřuje do tzv. strukturálních fondů, určených pro financování rozvoje méně vyspělých oblastí Unie.

6         POLITIKY EU

Evropská Unie neovlivňuje zdaleka všechny oblasti našeho života, jak by se někdy mohlo zdát. Její instituce mají jen ty pravomoci, které jim byly přiděleny ve Smlouvách.

Pravomoci EU dělíme na výlučné, sdílené a doplňující.

U výlučných pravomocí má EU právo přijímat a určovat pravidla a členské státy mohou v těchto oblastech zasahovat jen s povolením Unie. Jedná se o následující oblasti

·       společná obchodní politika (vůči třetím zemím)

·       společný celní sazebník (vůči třetím zemím)

·       měnová politika pro 12 zemí eurozóny

·       vnitřní trh (do velké míry)

Co se sdílených pravomocí týče, mohou v těchto oblastech členské státy vydávat legislativu za předpokladu, že již tak neučinila Unie.

Jedná se o následující oblasti:

·         zemědělství a rybolov

·         vízová, přistěhovalecká a azylová politika

·         hospodářská a sociální soudržnost

·         hospodářská soutěž

·         ochrana spotřebitele

·         životní prostředí

·         sociální politika

·         čtyři svobody

·         občanství

·         doprava

·         daně

A konečně doplňující pravomoci – v těchto oblastech se aktivita EU omezuje jen na podporu členských států. Jedná se o následující oblasti:

·         politika zaměstnanosti

·         hospodářská politika

·         celní spolupráce

·         vzdělávání

·         kultura

·         zdraví

·         věda a výzkum

V kompetenci členských států tak zůstávají oblasti ostatní jako:

·         vnitřní organizace státu

·         národní identita

·         organizace ozbrojených sil

·         veřejná správa

·         veřejný pořádek a bezpečnost

·         organizace justice

·         mzdy

·         organizace zdravotnických služeb

·         lékařská péče apod.

7         jednotný Vnitřní trh a jeho čtyři svobody

V roce 1993 zmizela v Evropě díky vnitřnímu trhu četná obchodní omezení. Trh Evropské unie se stal pro podnikatele a spotřebitele domácím trhem. Po rozšíření bude zahrnovat 450 miliónů potenciálních zákazníků (před rozšířením 375 milionů).

Vnitřní trh je více než celní unie. V případě celní unie se nemohou zboží, služby, kapitál  volně pohybovat z jednoho státu do druhého bez státní kontroly. Neexistuje svoboda pohybu pro zaměstnance, svoboda podnikání pro řemeslníky a podniky. Existují různá ustanovení a problémy při mezistátním uznávání potvrzení a osvědčení – jak v obchodním, tak i v soukromém styku.

Vnitřní trh tyto hranice „překonává“.

Sám o sobě však není dostatečný. Politika v oblasti regionů, hospodářské soutěže, daní, zaměstnanosti a sociálních věcí, zemědělství a ochrany životního prostředí tento jednotný trh doprovází. Díky tomu jsou podporovány znevýhodněné regiony a průmyslová odvětví, zlepšovány pracovní a ekologické podmínky.

7.1               Pilíře vnitřního trhu: čtyři svobody

Na vnitřním trhu  musí být aplikovány „čtyři svobody“, které jsou uvedeny ve smlouvě ES z roku 1957:

·         volný pohyb zboží

·         volný pohyb služeb

·         volný pohyb osob

·         volný pohyb kapitálu

7.2               Volný pohyb zboží

Na vnitřním trhu neexistuje rozdíl v tom, zda bude český produkt prodán v Praze nebo Římě, v Londýně nebo ve Stockholmu. 25 členských zemí tvoří jeden trh. V rámci EU je zakázáno vybírat clo na zboží, které pochází z jiného členského státu (nebo ze třetích zemí a již bylo dovezeno do jiného členského státu). Kromě toho v rámci EU odpadají celní kontroly při pohybu zboží.

Pro to, aby vnitřní trh fungoval, nestačí pouze odbourat cla a odstranit hraniční závory, u nichž se musíte prokázat cestovním pasem.Důležité je zrušení neviditelných překážek. K nim patří především rozdíly ve zdanění a v technických požadavcích na produkty.

Spotřební daně a daně z přidané hodnoty ještě nejsou v rámci EU zcela vyrovnány. Proto jsou v EU např. velmi rozdílné ceny benzínu: jeden stát vybírá vyšší spotřební daň, jiný zase nižší. Stanoveny jsou minimální sazby daně z přidané hodnoty a jednotlivých spotřebních daní.

Jsou zakázána opatření, jimiž jeden členský stát komplikuje odbyt jiného zboží z EU ve vlastní zemi. Možnosti jsou velké. V mnoha případech je předepsáno dodržování (národních) technických norem jako podmínka pro prodej na vlastním trhu. Tyto normy mohou být v každé zemi jiné. Proto se EU snaží harmonizovat podmínky pro schvalování zboží na evropské úrovni.

Členské státy musí schválit zboží, které ještě nepodléhá harmonizovaným podmínkám pro schválení, pokud je jiný členský stát již právoplatně schválil. Výjimky tento princip opakovaně porušují – a jsou předmětem řízení před Evropským soudním dvorem.

7.3               Volný pohyb služeb

Volný pohyb zboží by bez volného pohybu služeb ztrácel smysl. Prodej zboží je stále častěji spojen s prodejem doprovodných služeb. Díky volnému pohybu služeb mohou podniky provádět služby v jiné členské zemi ze své mateřské země, aniž si musely opatřovat různá povolení.

Volný pohyb služeb získal na významu vzhledem k rozvoji elektronického obchodního styku a nabízí podnikům výhodnou možnost působit v jiném členském státě.

Volný pohyb služeb je úzce spojen se svobodou podnikání. Osoby a podniky se mohou usazovat na celém území Evropského společenství. Důležité je rovné zacházení jako s tuzemci: zahraničním podnikům nesmí být zakázáno to, co je dovoleno tuzemským podnikům – a naopak.

Svoboda podnikání platí pro zakládání podniků, dceřiných společností a poboček podniků, které mají povoleno podnikání v některém členském státě.

7.4               Volný pohyb osob

Volný pohyb osob má pro občany EU ústřední význam. Každý občan si může svobodně vybrat místo pobytu v rámci EU a zde si najít zaměstnání.

Zaměstnanci mají právo vykonávat výdělečnou činnost podle předpisů platných pro zaměstnance příslušného státu (volný pohyb zaměstnanců). Nerovné zacházení se zaměstnanci na základě státní příslušnosti je zakázáno. Zaměstnávání ve veřejné správě je přitom z tohoto nařízení vyňato.

Výkon četných povolání je spojen s odpovídajícím vzděláním. Aby bylo možné využít možnosti zaměstnání v jiných státech EU, upravují směrnice EU uznávání diplomů a ostatních dokladů o získaném vzdělání.

Volný pohyb zaměstnanců z nových členských států podléhá přechodným ustanovením, která stanovují – na určitou dobu – různá omezení.

7.5               Volný pohyb kapitálu

Díky volnému pohybu kapitálu si občané EU mohou otevřít konto, převádět peníze, investovat nebo spořit v jakékoliv zemi EU. Zásady volného kapitálu ukazují, aby byl pohyb kapitálu v rámci EU omezen.

     Týká se také pohybu majetku, jako např. investic do podniků nebo nabývání vlastnictví pozemků. Například v rámci privatizací nesmějí být zvýhodňováni tuzemští investoři. Citlivější než toto téma je svobodné nabývání pozemků a nemovitostí. Občané EU nesmějí být při nabývání pozemků a nemovitostí omezeni více než občané vlastní země.

     To vedlo v mnoha kandidátských zemích k obavám z „výprodeje“ zemědělských ploch a rekreačních nemovitostí. Existují proto přechodná období, během nichž může být nabývání pozemků občany EU omezeno.

 

Propojením národních trhů vzniká rozsáhlejší trh, který přináší výhody všem zúčastněným zemím – větší odbytiště, podniky mohou dosahovat optimálního rozsahu výroby, protože nevyrábějí pouze pro domácí omezený trh.

7.6               Základní práva občanů EU

Být občanem EU znamená mít:

·       právo na volný pohyb bez hraničních kontrol, právo žít a studovat kdekoli v rámci Unie

·       právo pracovat v jakémkoli členském státě EU za stejných podmínek jako občané příslušného státu

·       právo volit a být volen do Evropského parlamentu a v obecních volbách v jiných členských státech

·       právo na ochranu diplomatickými a konzulárními úřady jiného členského státu, a to za stejných podmínek jako občané tohoto státu

·       právo petiční k Evropskému parlamentu a právo obrátit se na Evropského ombudsmana.

Stejně jako při každém předcházejícím rozšíření, některá z těchto práv budou zaručena až po uplynutí krátkého přechodného období po přistoupení.

7.7               Regionální politika

     Jednou ze základních hodnot Evropské unie je solidarita. Podpora hospodářské a sociální soudržnosti je součástí Smlouvy o EU. Vnitřní trh má přinést všem regionům, podnikům a občanům užitek.

     Dotace podporují méně bohaté regiony a regiony se strukturálními problémy. Tyto regiony by měly dosáhnout vyššího stupně konkurenceschopnosti a vyšší úrovně zaměstnanosti.

     V letech 2000 až 2006 má regionální politika k dispozici prostředky na podporu ve výši 213 miliard eur. EU stanovuje směrnice pro programy a projekty, na něž může být poskytnuta dotace, a určuje hospodářsko-politické a strukturálně politické priority. Dotace jsou poskytovány pouze formou spolufinancování. Proto je v zájmu členských států, aby se určenými prioritami řídily.

     Regionální politika EU byla v minulosti úspěšná: ve čtyřech nejchudších státech evropské patnáctky (Řecko, Portugalsko, Španělsko a Irsko) se zřetelně zvýšil průměrný hospodářský výkon na obyvatele, regionální politika spolupůsobila na tento nadprůměrný vývoj. Mělo by se podařit přenést úspěchy a zkušenosti posledních let na budoucí členské státy.

7.8               Politika hospodářské soutěže

     Volný trh funguje, jestliže podniky pracují za téměř shodných konkurenčních podmínek. Cílem evropské politiky hospodářské soutěže je tyto podmínky vytvořit a kontrolovat.

     Evropský zákon na ochranu hospodářské soutěže je založen na čtyřech principech: zákazu nepovoleného poskytování veřejných subvencí, zákazu nepovolených kartelových ujednání mezi podniky, zákazu zneužívání monopolního postavení na trhu a kontrole slučování podniků.

     Zákaz nepovoleného poskytování veřejných subvencí postavil Českou republiku a ostatní kandidátské země před nové úkoly a vyvolal nové restrukturalizační procesy, subvence zvýhodňují jednotlivé podniky, deformují konkurenční prostředí a negativně ovlivňují obchod mezi členskými státy. Zákaz nepovolených kartelových ujednání mezi podniky a kontrola slučování podniků mají zajistit hospodářskou soutěž.

     Spotřebitel má prospěch z volné hospodářské soutěže. Evropský zákon na ochranu hospodářské soutěže zabraňuje omezování této hospodářské soutěže a prosazování vyšších prodejních cen podniky.

7.9               Daňová politika

     Harmonizace daní pokročila pouze nepatrně. Důvodem je daňová autonomie členských států a nezbytná jednomyslnost v Radě při usneseních o daňových otázkách.

     U nepřímých daní je zajištěno, aby u týchž transakcí a zbožních skupin platily tytéž vyměřovací základy. Pro jednotlivé skupiny produktů rovněž platí minimální daňové sazby. „Daňový balíček“ přímých daní je těsně před schválením. Má zabránit tomu, aby mezi členskými státy došlo k nekontrolovanému „daňovému závodu“, v jehož rámci by členské státy EU vytvářely stále vyšší daňové pobídky pro usidlování podniků ve vlastní zemi. Harmonizace zdanění úrokových výnosů občanů EU, kteří své peníze zdaňují v jiném členském státě, je rovněž těsně před schválením.

7.10          Politika zaměstnanosti a sociální politika

     Opatření na zlepšení pracovních a životních podmínek občanů EU se stala důležitou součástí práva EU – pracovní právo (práva zaměstnanců v případě prodeje podniku a v případě hromadného propouštění, předpisy o prac. době atd.), zrovnoprávnění mužů a žen, zákaz náboženské a rasové diskriminace, předpisy o bezpečnosti práce a o ochraně zdraví na pracovišti.

     V Maastrichtské smlouvě byla zakotvena Evropská sociální charita, která mimo jiné zahrnuje volný pohyb zaměstnanců, princip rovného odměňování, sociální ochranu a práva na slyšení a spolupůsobení zaměstnanců.

     V roce 1999 vstoupila v platnost Amsterdamská smlouva, která integrovala politiku zaměstnanosti jako novou kapitolu smlouvy. Byly schváleny směrnice týkající se politiky zaměstnanosti, jejichž aplikace je členskými státy pravidelně hodnocena.

     Evropský sociální fond EU podporuje tuto politickou oblast finančně.

7.11               Politika životního prostředí

     Životní prostředí a kvalita života se v posledních letech dostaly do středu zájmu občanů. EU na to reagovala a vydala přísné normy pro průmyslové spaliny, kvalitu ovzduší a vody, hlukové emise, kvalitu pitné a užitkové vody, bezpečnost chemikálií, ochranu životního prostředí a pro odpadové hospodářství.

     Na dosažení standardů EU musí být v Česku a ostatních kandidátských zemích vynaloženy značné prostředky. Proti tomu stojí úspory, které vzniknou zlepšením životního prostředí: zlepšení zdraví občanů, zmírnění vymírání lesů, snížení ekologických škod na budovách a volných plochách. Pouze těžko vyčíslitelné ale o to významnější je zlepšení kvality života a čistější životní prostředí.

7.12               Zemědělská politika

     Nejznámější, nejvíce integrovanou a nejvíce kritizovanou oblastí politiky EU je zemědělská politika. Společný zemědělský trh (vytvořený v roce 1962) je určován zásadami společné preference (zvýhodňování produktů společného trhu) a finanční solidarity.

     V posledních letech se objevily snahy snížit náklady na zemědělskou politiku EU a integrovat do zemědělské politiky ekologické prvky. Pro nové členské země byla formulována přechodná ustanovení ve formě dlouhodobě snížené podpory ve srovnání se „starými“ členskými státy.

8         Hospodářská a měnová unie: nový stupeň integrace

     Na vnitřním trhu musí členské země EU činit hospodářsko-politická rozhodnutí stále častěji společně.

     Nové členské státy jsou od prvního dne svého vstupu povinny řídit svou hospodářskou politiku společnými principy EU. K tomu patří rovněž to, že jsou od samého počátku svého členství povinny plnit Pakt stability a růstu nezávisle na tom, zda se staly členy Evropské měnové unie (EMU). Jediný rozdíl, který je mezi členy Evropské měnové unie a ostatními členskými státy EU, spočívá v tom, že nečlenové měnové unie nemohou být za neplnění Paktu stability a růstu potrestáni.

8.1               EURO

     Euro bylo přijato jako bezhotovostní platební prostředek po letech příprav v roce 1999 v 11 členských státech: v Belgii, Německu, Finsku, Francii, Irsku, Itálii, Lucembursku, Nizozemsku, Rakousku, Portugalsku a Španělsku. 1.1.2001 se k nim přidal dvanáctý stát, Řecko. Výjimku ze zavedení eura si vyjednala Velká Británie a Dánsko. Švédové zavedení eura odmítli v referendu v září 2003. Přechodné období bylo stanoveno do konce roku 2001. Od 1. ledna 2002 byly tedy národní měny nahrazeny bankovkami a mincemi eura. Bankovky a mince národních měn byly staženy do konce února 2002. Národní měny už nadále neplatí, ale všichni mají možnost vyměnit staré bankovky za euro v centrální či národní bance země, která platidlo vydala.

Vyrobených bankovek šlo do oběhu 10 miliard, 4,5 miliard zůstalo v rezervě.

     Euro je symbol rostoucího sjednocení Evropy a zvyšuje evropské sebevědomí jejich občanů. Má politickou a hospodářskou stránku: kolísání směnného kurzu v rámci Evropského společenství po desetiletí deformovalo hospodářskou soutěž a zvyšovalo náklady (nejistota při plánování, resp. náklady na zajištění). Také odpadnutí nákladů na směnu a průhlednost cen byly argumenty pro zavedení eura.

     Společná měna je smysluplná v těch zemích, které dosáhly vysoké míry hospodářského vyrovnání (konvergence). Ve všech zemích EU bylo před zavedením eura prověřováno, zda tyto nároky splnily. Nejdůležitějšími kritérii jsou nízká míra inflace, přísná rozpočtová disciplína a stabilní vnější hodnota měny. Hospodářko-politický závazek plnit konvergenční kritéria, stanovený v Paktu stability, trvá i po zavedení eura. Pokud některý stát sjednaná kritéria neplní, mohou ostatní státy učinit opatření: od veřejné důtky až po sankční platby.

     Zrození eura bylo provázeno zesílenou kritikou. Zásadní námitkou se stalo, že euro bylo zavedeno příliš brzy – předtím, než se Evropská unie stačila přetvořit na skutečnou hospodářskou unii. technicky perfektní zavedení a rostoucí akceptování eura na mezinárodních trzích potvrzují, že jeho zavedení bylo úspěšným krokem evropského integračního procesu.

8.2               Rozdíl mezi ECU a euro

ECU („evropská měnová jednotka“) nikdy nebyla zákonným platidlem a nikdy neměla podobu oficiálních bankovek a mincí. Představovala koš prakticky všech zemí Evropské unie a sloužila jako zúčtovací jednotka, jejíž hodnota závisela na hodnotě „podkladových“ měn tvořících zmíněný koš. Stala se prostředkem k ukládání hodnoty v tom smyslu, že značné objemy veřejných i soukromých dluhů byly vedeny v ECU. Mimoto sloužila ECU jako prostředek k platbám v zahraničním obchodě. Nikdy však nebyla měnou v pravém slova smyslu. Euro je skutečná měna se všemi funkcemi, jaké má měna plnit. Vydává ji Evropská centrální banka a její hodnota nezávisí na žádných podkladových měnách, jako tomu bylo v případě ECU.

8.3               Evropská centrální banka

     Předchůdcem ECB byl Evropský měnový institut, který začal fungovat k 1. lednu 1994. Předchůdcem v tom smyslu, že značná část jeho práce se týkala příprav činnosti Evropské centrální banky a Evropského systému centrálních bank. Na rozdíl od ECB tento institut neměl odpovědnost za provádění měnové politiky – ta zůstala v rukou národních orgánů. Institut také neměl možnost provádět devizové intervence.

ECB byla oficiálně ustavena k 1. červnu 1998. Je strážkyní eura a společně s národními centrálními bankami tvoří Evropský systém centrálních bank (ESCB), jehož primárním cílem je udržování cenové stability. Stanovy ECB kladou velký důraz na úplnou nezávislost centrálních bank jak na národních vládách, tak i na orgánech EU. Všechny vlády členských zemí se musí zavázat, že národní centrální banku oprostí ode všech politických vlivů.

     Cílem ECB je stabilita cen. V letech před zavedením eura a po něm se podařilo snížit míru inflace v EU na historicky nejnižší stav.

     Základním rozhodovacím fórem Evropské centrální banky je Řídicí rada (Bankovní rada). Do ní náleží výkonný výbor ECB a guvernéři národních centrálních bank zemí Evropské měnové unie. Rozhoduje o všech peněžně politických opatřeních. Do rozšíření Řídící rady patří všechny země EU, které euro (dosud) nezavedly. Od roku 2004 bude členem rozšířené Řídicí rady i guvernér České národní banky.

8.4               euro a Česká republika

     Zavedení eura je pro českou republiku dalším úkolem po úspěšném vstupu do EU. Je dalším stupněm logického vývoje účasti na společném trhu. Obecně se předpokládá, že zavedení eura v České republice proběhne co nejrychleji, zhruba v roce 2010.

     Před zavedením eura musí Česká republika splnit některé podmínky, zejména pak konvergenční kritéria (tzv. „maastrichtská kritéria“). Míra inflace nesmí být vyšší než ve třech nejstabilnějších členských zemích EMU plus jeden a půl procenta (2002: 3%; Česká republika 2002: 1,8%). Zároveň nesmějí být dlouhodobé úroky vyšší než ve třech zemích EMU s nejnižší úrokovou sazbou plus dvě procenta  (konec roku 2002: 6,3%; Česká republika konec roku 2002: 4,9%). Nejtěžším úkolem je omezení schodku veřejných rozpočtů na úroveň nižší než 3% hrubého domácího produktu (Česká republika 2002: -6%), státní dluh musí klesnout pod 60% hrubého domácího produktu (Česká republika 2002: 19,9%). Kromě toho musí být Česká republika nejméně dva roky členem Mechanizmu směnných kurzů (MSK II) a česká koruna se musí pohybovat v rámci povoleného fluktuačního pásma (+/- 15%).

     Pokud dojdou všechny odpovědné orgány (česká vláda a Česká národní banka, Komise EU, ECB a Rada) k názoru, že by Česká republika měla zavést euro, a pokud splní konvergenční kritéria, může nejdříve v květnu 2006 (po dvou letech členství v MSK II) zavést euro. Lhůta by mohla být teoreticky zkrácena, Česká republika však potřebuje po definitivním rozhodnutí určitý čas na přípravu pro zavedení eura. V evropské patnáctce uběhlo mezi rozhodnutím o zavedení eura v květnu 1998 a skutečným zavedením dne 1.ledna 2002 více než tři a půl roku.

     Pro rychlé zavedení eura však hovoří některé velmi důležité argumenty. Podnikům při obchodech s obchodními partnery v rámci měnové unie nevznikají náklady na směnu. Při mezinárodních investicích a při vývozu a dovozu zboží mezi zeměmi Evropské unie odpadá měnové riziko, takže nevznikají náklady na kurzové zajištění. Stále častěji jsou obchody mimo Evropskou měnovou unii uzavírány v euru, takže i zde je možno ušetřit náklady na směnu a kurzové zajištění. Velký význam se přikládá i stabilitě měny. „Vnitřní“ stabilita, tedy nízká úroveň inflace, je deklarovaným cílem EU. „Vnější“ stabilita, tedy vývoj směnných kurzů vůči ostatním měnám (zvláště vůči americkému dolaru a japonskému jenu), je ve velké míře závislá na hospodářském vývoji zúčastněných zemí. Zde dosavadní vývoj ukazuje, že si euro stojí velmi dobře. Zapomenout nelze ani na výhody pro spotřebitele projevující se lepším mezinárodním cenovým srovnáním a odpadnuvší nutností směny při zahraničních cestách.

     Proti příliš rychlému zavedení eura hovoří skutečnost, že by Česká republika měla ve svém hospodářském procesu vzestupu sledovat vlastní peněžní a devizovou politiku, resp. že by ustanovení Paktu stability a růstu (pokud bude vykládán restriktivně) mohla být pro Českou republiku v současné době příliš svazující: splnění Paktu  by pak oslabilo růst, a tím by zpomalilo hospodářský proces vzestupu. Příznivci rychlého zavedení eura v České republice (k nimž patří i česká vláda a Česká národní banka) zdůrazňují, že Česká republika se svou orientací na euro vzdala vlastní peněžní a devizové politiky již nyní a že hospodářskopolitické cíle (nízká inflace, vyrovnaný rozpočet) jsou pro zemi velmi výhodné.

9         Česká republika jako nový člen Evropské unie

     České hospodářství a česká společnost prodělaly v průběhu transformačního procesu rozsáhlé změny, které byly z větší části prováděny pod zorným úhlem možného vstupu do EU. Restrukturalizace nezbytná vzhledem k procesu přizpůsobování se podmínkám EU přinesla českému obyvatelstvu již před zahájením vstupních jednání přiblížení se poměrům EU, a tím i celou řadu výhod, které by bez procesu přiblížení byly v tomto rozsahu jen sotva uskutečněny. Vstup do EU je dosud chybějícím krokem k dokončení již relativně pokročilém procesu, který zčásti slouží k zajištění již získaných výhod.

9.1               Ekonomické dopady vstupu do EU pro českou  ekonomiku aneb nejžhavější otázky

     Jaký vliv budou mít fondy EU na českou ekonomiku?

Dopad na souhrnnou poptávku v ekonomice bude velmi omezený. Zvýšení přílivu prostředků z fondů EU do ekonomiky se totiž nikdy nepovažovalo za hlavní cíl vstupu do EU. Čistá pozice země (tedy částka obdržená z EU očištěná ode všech plateb do EU) se pro léta 2004-2006 oficiálně odhaduje na 178, 293 a 307 miliónů eur. Tyto částky představují 0,2% - 0,4% ročního HDP a budou nižší než u jiných kandidátských zemí, a to jak měřeno na hlavu, tak v poměru k velikosti ekonomiky. V rámci struktury fondů obdržených z EU bude časem růst váha zemědělských a infrastrukturních projektů, což v zásadě povede k tomu, že hlavní prospěch ze vstupu do Evropské unie bude mít zemědělský sektor a orgány místní samosprávy (regiony, obce).

 

     Povede vstup do EU ke zvyšování cen?

Ano, ale jen v omezené míře. Cenové změny po vstupu do EU budou vycházet ze dvou zdrojů: úpravy nepřímých daní a liberalizace trhu zemědělských výrobků. Úprava nepřímých daní může zvednout celkovou hladinu spotřebitelských cen o předpokládaných 2,5% s dopadem rozprostřeným do několika let. Liberalizace trhu zemědělských výrobků bude dvoufázová. Jednak s otevřením trhu doženou ceny některých zemědělských komodit na domácím trhu úroveň EU (kdyby došlo k otevření trhu v roce 2003, postihlo by to zejména hovězí maso, jehož cena by mohla stoupnout až o 20-30%). V druhé řadě budou na růst cen tlačit některé dovozy z třetích zemí, zatížené vyšším clem (tropické ovoce, ryby). Celkový dopad těchto změn v cenách potravin na index spotřebitelských cen bude mít jednorázový charakter a jeho rozsah nepřekročí 1%. Další důvody pro změny cen souvisejí se vstupem do EU nepřímo. Týká se to očekávaného mírného, postupného zvyšování cen u některých základních potravinářských výrobků (chleba, cukrářské zboží, pivo, nealkoholické nápoje), které jsou znatelně pod průměrem EU. Předpokládáme, že růstové tendence u těchto cen přijdou současně se zvyšováním kupní síly obyvatelstva. Na druhé straně ceny energií mohou být stlačovány směrem dolů poté, co se trh do roku 2007 otevře konkurenci v sektoru domácností.

 

     Jak ovlivní členství v EU trh práce?

Za úvahu stojí jak emigrace, tak imigrace.

Emigrace: Podle dostupných studií provedených mezi obyvatelstvem ČR má jen málo lidí záměr emigrovat za prací. Počet zájemců je o něco vyšší u možnosti pracovat jako „pendler“, tzn. v případě denního překračování hranic pro práci v cizině. Celkový počet osob, přicházejících v úvahu pro práci v cizině (součet všech nastálo pracujících a „pendlerů“), se odhaduje na 30 tisíc osob ročně. Hlavní příčinou případné emigrace za prací jsou ekonomické důvody (např. rozdíl mezi úrovní reálných mezd v České republice a jednotlivých zemí EU). Domníváme se ale, že tyto motivy budou postupně opadat. Emigrace může zapříčinit dočasný nedostatek vysoce kvalifikované pracovní síly u některých profesí (IT, zdravotnictví). Tento nedostatek se ale může pokrýt imigrací bez toho, aby způsobil hlubší ekonomické problémy.

Imigrace: Dopad vstupu do EU na český trh práce bude podstatný. V roce 2002 působilo v České republice přibližně 109 000 zahraničních pracovníků, tedy 2,3% celkové zaměstnanosti v ekonomice. Nejpočetnější zahraniční pracovní sílu tvořili Slováci, Ukrajinci a Poláci (jejich podíl na celkovém počtu zahraniční pracovní síly byl 60%, 18% a 6%). Z těchto národností jen Poláci (kteří mají vstoupit do EU současně s obyvateli ČR) budou profitovat z uvolnění stávajících bariér na trhu práce, a mohou tedy výrazně zvýšit svou přítomnost na českém trhu práce. Uchazeči o práci z jiných zemí (s výjimkou Slováků, kteří už v současnosti pro práci v ČR požívají liberální režim) budou stále muset překonávat různé druhy administrativních, kulturních a jazykových překážek. Pro první roky po přistoupení (2004-2006) bude charakteristický rostoucí trend počtu zaměstnaných cizinců. Není ale pravděpodobné, že by tento podíl před rokem 2006 přetáhl 4% celkové zaměstnanosti. Předpokládá se, že toto nebude pro trh práce žádnou hrozbou.

 

     Zintenzívní vstup EU příliv přímých zahraničních investic?

Předpoklad vstupu do EU má již delší dobu silný vliv na příliv zahraničních investic a zintenzívnění tohoto trendu lze stěží očekávat. Zahraniční investoři v ČR se vstupem státu do EU počítali dlouho před jeho plánovaným termínem. Během uplynulých 10 let se ČR stala jedním z nejúspěšnějších regionů ve smyslu přitažlivosti pro přímé zahraniční investice (celkem činily 33 miliardy dolarů). Přímé investice do ekonomiky za rok 2002 dosáhly rekordní výše 8,2 miliardy dolarů. Průzkum provedený v roce 2002 mezi cizími investory zaměřený na investiční klima v ČR ukázal, že je většina z nich spokojená s podmínkami i výsledky svých investic a že své působení v české ekonomice hodlá v příštích letech dále posilovat. Převažuje však názor, že intenzita přílivu přímých zahraničních investic již dosáhla svého vrcholu, a to v době vrcholící privatizace. Termín přistoupení nebude mít na příliv přímých zahraničních investic žádný přímý vliv. Do budoucna očekáváme stabilní nebo mírně klesající tendenci přílivu směrem k dlouhodobě udržitelné předpokládané úrovni kolem 3 miliard eur ročně.

 

     Jaký bude vliv členství v EU na příhraniční regiony?

Objem přeshraniční výměny a spolupráce mezi rakouskými nebo německými příhraničními regiony na jedné straně a českými příhraničními regiony na straně druhé zůstává zřetelně pod svým potenciálem. Průzkumy mezi podnikateli na obou stranách hranice ukázaly očekávání prospěchu ze vstupu České republiky do EU pro jejich podniky a zároveň očekávání rozvoje celých příhraničních regionů. Je pravda, že existují rozdíly v příjmech a sociálním zabezpečení, rozdíly v právní soustavě, ekologických normách nebo ve stavu infrastruktury, které mohou být dočasně překážkou bližší spolupráce mezi těmito regiony. To by ale mělo být více než kompenzováno novými podnikatelskými šancemi díky uvolnění hraniční kontroly zboží. Většinu z těchto příležitostí je spatřováno v zemědělském sektoru, sektoru dřevozpracujícího průmyslu a dále v textilním sektoru a turistice. Příhraniční oblasti s Německem a Rakouskem přitáhnou významný počet menších projektů se zapojením přímých zahraničních investic, které vyzvednou růstový potenciál těchto regionů nad průměr ČR. Než k tomu ale dojde, přinese datum vstupu jeden negativní efekt: síť bezcelních obchodů, jejíž existence není v souladu s předpisy EU, bude zrušena, čímž dojde ke ztrátě přibližně 2200 pracovních míst.

 

     Jak bude ovlivněn celkový růst HDP?

Dlouhodobý dopad celého procesu přistoupení na růst HDP hodnotíme jako vysoce pozitivní. Příliv přímých zahraničních investic a následný transfer know-how a technologií umožnil zvýšit potenciální růst HDP asi o 1,5-2,0% nad průměr EU (na přibližně 3,5%). Tento potenciál může být využit po delší dobu – za předpokladu, že špatná hospodářská politika nezabrzdí ekonomický růst. Otázkou pouze zůstává, jestli samotný akt přistoupení vytvoří další jednorázový stimul.

9.2               Přechodná ustanovení

     Vzhledem k rozdílné ekonomické a právní situaci bylo již při předchozím rozšíření nutné, aby byla mezi EU a novou členskou zemí sjednána přechodná ustanovení pro získání plné účasti na právech a povinnostech v rámci společenství. Také pro vstup České republiky byla mezi ní a EU sjednána celá řada přechodných ustanovení. Následuje přehled nejdůležitějších ujednání.

     Po dobu 7 let od vstupu může Česká republika stanovovat omezení pro nabývání zemědělských a lesních pozemků občany EU, kteří zároveň nejsou občany České republiky. Dále může česká republika po dobu 5 let od vstupu vydávat omezení pro získávání druhého bydliště občany EU, kteří zároveň nejsou občany České republiky.

     Restrukturalizace českého ocelářského průmyslu musí být ukončena nejpozději do 31. prosince 2006. Pro finanční pomoc pro podniky odpovídající právu EU nesjednala Česká republika přechodné lhůty.

     V oblasti ochrany životního prostředí vyjednala Česká republika rovněž některé přechodné lhůty pro užití předpisů, jako např. pro shromažďování a recyklování obalového materiálu a obalového odpadu (do 31. prosince 2005), pro užití směrnice o znečištěných městských odpadních vodách (do 31. prosince 2010) nebo o znečištění ovzduší velkými spalovnami (do 31. prosince 2017).

     Stejně jako u ostatních nových členských zemí z východní a střední Evropy platí i pro Českou republiku v přechodném období omezení pro české pracovní síly v ostatních zemích EU. Po dobu 5 let od vstupu mohou dosavadní členské státy EU vydávat omezení týkající se příchodu pracovních sil z nových členských zemí, přičemž po uplynutí dvou let bude situace prověřena Komisí EU, která o tom vydá zprávu. Členské země, kterým příchodem nových pracovních sil vzniknou závažné problémy, mohou po uplynutí výše uvedené lhůty 5 let zachovat omezení na dobu dalších 2 let.

     Ohledně podpory EU (přímých plateb) do zemědělství dostane Česká republika – stejně jako ostatní nové členské země EU z východní a střední Evropy – v roce 2004 nejdříve pouze 25% obvyklé výše plateb. Tato procentní sazba bude každým rokem postupně zvyšována tak, aby v roce 2013 dosáhla stoprocentní výše obvyklé v EU. Za určitých podmínek může Česká republika po přechodné období doplňovat vyplácené podpory až do výše 100% úrovně obvyklé v EU z národních finančních prostředků.

9.3               Rozpočet nových členů

     V rámci vstupních jednání byl rovněž stanoven rozpočtový rámec pro nové členy v letech 2004 až 2006. Pro toto období ještě neexistují konkrétní čísla, protože finanční plánování Evropské unie pro léta 2007 až 2013 musí být ještě schváleno.

     V součtu budou závazky EU, které vzniknou vůči novým členům v letech 2004 až 2006, činit zhruba 40,8 miliardy eur.  Níže uvedená tabulka ozřejmuje, jaké platby nové členské státy v jednotlivých oblastech obdrží. Přitom je nutno konstatovat, že platby jsou daleko nižší než přislíbené závazky. To vzniklo tím, že u závazků jde o roční „platební přísliby“, které mohou být využívány na základě národních programů. Platby představují částky, které budou skutečně vyplaceny. Protože v prvních letech musí být programy a projekty, na než může být poskytnuta podpora, teprve dodány, je zcela normální, že jsou platby nižší než závazky.

I když nové členské státy vstoupí do EU 1. května 2004, má Evropská unie vůči těmto zemím ještě platební závazky, které vznikly na základě předvstupní pomoci.

Hlavní část plateb je poskytována na podporu zemědělství a regionální politiky prostřednictvím strukturálních fondů. Aby bylo zajištěno, že žádná z členských zemí na tom nebude hůř než před vstupem, jsou každoročně vypláceny vyrovnávací platby („special cash-flow facility“).

Noví členové budou od svého vstupu platit do rozpočtu EU členské příspěvky v plné výši („total own rosources“).

 

V průměru (2004-2006) obdrží noví členové ročně následující příspěvky v čisté výši:

 

Euro	Celkem	Na obyvatele
Polsko	2330 mil.	60,4
Estonsko	168 mil.	123,4
Litva	451 mil.	125,1
Lotyšsko	277 mil.	117,7
Maďarsko	1370 mil.	45,4
Slovinsko	81 mil.	42,1
Slovensko	277 mil.	51,8
Malta	44 mil.	110,8
Kypr	30 mil.	38,7
Česká republika	259 mil.	28,8

 

 

 

 

 

Pro Českou republiku z toho tedy vyplývá následující tok prostředků:

 

ČESKÁ REPUBLIKA	2003	2004	2005	2006	Celkem
Předvstupní pomoc	170	181	153	98	602
Zemědělství		100	392	483	975
Strukturální opatření		169	355	427	951
Vnitřní opatření		44	76	102	222
Dodatečné výdaje		7	9	9	25
Paušální částka na peněžní toky		175	92	92	359
Dočasné rozpočtové kompenzace	125	178	85	388
Celkové přidělené výdaje		801	1255	1296	3352
Vlastní zdroje celkem		-623	-963	-987	-2573
Čisté saldo	170	178	292	309	779

 

10   Podpůrné programy v Evropské unii

Celá řada podpůrných programů EU má za cíl přerozdělení z bohatších na slabší regiony. Jiné programy podporují bez ohledu na regionální příslušnost rozvoj hospodářského, kulturního a společenského života. Vstupem získá Česká republika plný přístup k celé paletě podpor poskytovaných společenstvím.

Regionální a strukturálně politické podpůrné programy nahrazují předvstupní pomoc PHARE, ISPA a SAPARD. Nové členské státy tak mají k dispozici větší částky. Protože neexistují kvóty podle zemí, bude důležité, jak budou jednotlivé programy posouzeny z hlediska možnosti poskytnutí podpory. Podpora ze strukturálních fondů nedosahuje nikdy 100%, jednotlivé státy musí na financování přispět rovněž samy.

Regionální prostředky EU vykazují velký objem: V letech 2000 až 2006 je ve čtyřech strukturálních fondech a v Kohezním fondu k dispozici celkem 213 miliard eur, tedy třetina rozpočtu EU. V letech 2004 až 2006 bude výplata podpor ze strukturálních fondů přizpůsobena novým požadavkům rozšířené Unie.

10.1          Oblasti cílů strukturálních fondů EU

Výplata podpor se řídí přesně stanovenými cíli. Tím se sleduje koncentrované užití prostředků, aby byl dosažen optimální výsledek podpory.

Oblasti cíle 1 jsou regiony, v nichž průměrný příjem na obyvatele činil za poslední tři roky méně než 75% průměru EU. Do těchto regionů, v nichž bydlí okolo 20% obyvatel EU, plyne zhruba 70% prostředků ze strukturálních podpor. Pro tyto regiony je charakteristická nízká úroveň investic, slabě rozvinutá infrastruktura a nadprůměrně vysoká nezaměstnanost.

Podpora se soustřeďuje na infrastrukturu (28% prostředků, polovina z toho na dopravní infrastrukturu), lidské rezervy (30% s těžištěm v politice zaměstnanosti, systému výchovy a vzdělání) a akce týkající se soukromého hospodářství (42%). Podpory ze strukturálních fondů jsou poskytovány rovněž na ochranu životního prostředí, zapojení okrajových oblastí a rozvoj vzdělání, výzkumu a inovace.

Téměř všechny regiony kandidátských zemí – s výjimkou Prahy, Bratislavy a Közép Magyarország – mají průměrný příjem nižší než 75% průměru EU, a byly tedy zařazeny jako oblasti cíle 1. V případě Slovinska, které pravděpodobně tuto hranici nepřekročí, se hledá jiné řešení, aby tato země nebyla již při svém vstupu pouze čistým přispěvatelem.

Oblasti cíle 2 jsou regiony se stagnujícím průmyslovým rozvojem, zemědělsky zaměřené regiony s odlivem obyvatelstva nebo jednostrannou hospodářskou základnou, krizové oblasti ve městech nebo pobřežní oblasti, které jsou silně závislé na rybářství. Zohledněny jsou rovněž oblasti, v nichž jsou soustředěny sektory, které podléhají silné strukturální proměně: textilní průmysl, výroba automobilů, těžba uhlí, ocelářská výroba a některé služby. Politika poskytování podpor se zaměřuje na rozvoj alternativních činností.

Oblasti cíle 3 jsou regiony s vysokou nezaměstnaností, v nichž Evropský sociální fond podporuje národní programy zaměstnanosti. Opatření se zaměřují na nezaměstnané mladistvé, dlouhodobě nezaměstnané, osoby na okraji společnosti a zaměstnance s nízkou kvalifikací. Podporováno je základní vzdělání, další a profesní vzdělávání, partnerství mezi vzdělávacími zařízeními a podniky, pružnost zaměstnanců a rovnost šancí.

10.2          INICIATIVY EU A INOVAČNÍ OPATŘENÍ

V současné době existují čtyři iniciativy EU, které nejsou zaměřeny regionálně, nýbrž cílově:

Iniciativa INTERREG III podporuje mezistátní, mezinárodní a meziregionální spolupráci podniků v turistickém ruchu, ochraně životního prostředí, výzkumu, vzdělání a kultuře a zlepšení infrastruktury.

Iniciativa LEADER+ podporuje venkov a přispívá k vypracování nových koncepcí rozvoje venkova podle oblastí.

Iniciativa EQUAL je součástí strategie EU k vytvoření většího počtu lepších pracovních míst. Má být odstraněna diskriminace a nerovnost v přístupu k trhu práce.

Iniciativa URBAN II má zlepšit hospodářskou a sociální strukturu ve městech. Program se soustřeďuje na rekonstrukci budov, vytváření zelených ploch, podporu místních pracovních příležitostí a integraci znevýhodněných skupin osob.

Inovační opatření poskytují možnost vypořádat se s nerovnostmi mezi regiony ve výzkumu a technologickém rozvoji a dohnat zaostávající vývoj.

10.3          Strukturální fondy

Na léta 2000 až 2006 byl schválen celkový objem prostředků strukturálních fondů ve výši 195 miliard eur. Finanční prostředky na podporu strukturálně politických cílů budou v zásadě poskytovány ze čtyř strukturálních fondů.

Evropský fond regionálního rozvoje (EFRE) odstraňuje rovnosti mezi regiony EU. Poskytuje finanční pomoc v rámci cílů 1 a 2, iniciativ INTERREG II a URBAN II a inovačních opatření.

Evropský sociální fond (ESF) je hlavním nástrojem sociální politiky EU. Financuje vzdělávací opatření týkající se rekvalifikace a tvorby nových pracovních míst (rovněž návrat nezaměstnaných do profesního života). Jeho akčními oblastmi jsou cíl 3 a iniciativa EQUAL.

Finanční nástroj pro usměrňování rybolovu (FIFG) je spojen s politikou regionálního rozvoje a společné politiky v oblasti rybolovu. Strukturální opatření ve prospěch rybolovu tvoří dílčí oblast politiky EU.

Evropský řídící a garanční fond pro zemědělství (EAGGE) se člení na dvě oblasti: garanční sekce slouží k financování společné zemědělské politiky a opatření na rozvoj venkova mimo oblast cíle 1, řídící sekce slouží k financování ostatních výdajů ve prospěch rozvoje venkova včetně iniciativy LEADER1.

10.4          Kohezní fond

Kohezní fond byl zřízen Maastrichtskou smlouvou a slouží k posílení hospodářské a sociální soudržnosti. Fond byl zřízen pro členské státy, jejichž hrubý sociální produkt je nižší než 90% průměru EU a které jsou zapojeny do hospodářského konvergenčního programu. Do současné doby tomuto kritériu odpovídají Irsko, Portugalsko, Španělsko a Řecko. Rozpočet fondu činí 18 miliard eur (2000 až 2006). Kohezní fond podporuje projekty z oblasti ochrany životního prostředí a dopravní infrastruktury. Členský stát si vybere projekt, aplikuje jej a nese odpovědnost za management a finanční kontrolu.

10.5          Akční programy

Různé akční programy podporují vzdělávání, zdravotnictví, výzkum, kulturu, energetiku, ekologii, vnitřní trh, středně velké a malé podniky, zakládání podniků a rozvoj občanské společnosti. Programy, např. Sokrates nebo Leonardo, přispívají k výměně studentů a mládeže. Druh a výše podpory jsou různé. Sahají od nevratných subvencí přes převzetí záruk až ke spolufinancování a úrokové podpoře. Programy jsou zpravidla časově omezeny.

10.6          PHARE, ISPA A SAPARD

Evropská komise plánuje jako podporu pro kandidátské země v letech 2000 až 2006 finanční prostředky ve výši 3 miliard eur ročně. Tři nástroje PHARE, ISPA a SAPARD není možno použít  po vstupu do EU. Po vstupu nahradí Kohezní fond, resp. Evropský řídící a garanční fond pro zemědělství (EAGGF) programy ISPA a SAPARD. Pro nástroj PHARE neexistuje žádný návazný program. Finanční prostředky z programu PHARE plánované před rozšířením EU mohou nové členské státy využít i po svém vstupu.

V rámci nástroje PHARE poskytuje Evropská komise kandidátským zemím nevratné subvence na projekty, které nají význam v přípravě pro vstup do EU. Přibližně 30% prostředků slouží na vytvoření institucí, přičemž se používá hlavně správní partnerství, resp. dvoustranná spolupráce (tzv. teinning). Přitom jsou odborníci  z administrativy členských států vysíláni do kandidátských zemí, aby zde podpořili přenos know-how. Zbývajících 70% prostředků se využívá na podporu investic do infrastruktury a podniků.

Strukturálně politický předvstupní nástroj ISPA („Istrument for Structural Policies for Pre-Accession“) má urychlit přiblížení se standardu EU v oblasti životního prostředí a podpořit budování národních dopravních sítí i přístup k transevropským sítím v dopravní oblasti. Nástroj ISPA tak sleduje koncepci Kohezního fondu.

Program SAPARD („Special Accession Programme for Agriculture and Rural Development“) má přispět k přizpůsobení zemědělského sektoru a venkova v kandidátských zemích. Vedle zemědělské prvovýroby může být finančně podporováno například také zlepšení zpracování, kvality a prodeje. Programy SAPARD jsou v podstatě srovnatelné s programy členských států EU pro zemědělství a rozvoj venkova (EAGGF).

10.7          Evropská banka pro obnovu a rozvoj

Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD) podporuje přechod k tržnímu hospodářství a soukromé podnikatelské aktivity v zemích střední a východní Evropy a ve Společenství nezávislých států (SNS). Svými investicemi podporuje soukromý sektor, banky a rozvoj infrastruktury, kterou soukromý sektor potřebuje. Tuto přeměnu urychluje tím, že podporuje spolufinancování a přímé zahraniční investice do soukromého a veřejného sektoru, mobilizuje tuzemský kapitál a nabízí technickou spolupráci. Úzce spolupracuje s mezinárodními finančními institucemi a jinými mezinárodními a národními organizacemi.

10.8          Evropská investiční banka

Evropská investiční banka (EIB) je bankovní instituce EU pro dlouhodobé financování kapitálových investic, které podporují evropskou integraci. Formou úrokově zvýhodněných střednědobých a dlouhodobých půjček jsou financovány projekty ve všech hospodářských oblastech. Od roku 1990 byly kandidátským zemím již poskytnuty prostředky ve výši okolo 20 miliard eur. Jen v roce 2002 bylo vynaloženo zhruba 3,4 miliardy eur z celkové částky téměř 40 miliard eur nově poskytnutých půjček na projekty, které mají pomoci budoucím členským státům EU při hospodářském přibližování se a při integraci do EU.

11   Evropská unie se mění

Česká republika nevstoupí v květnu 2004 do hotové Evropské unie.To je velká šance jak pro Českou republiku, tak pro Evropskou unii.

Česká republika se bude moci v rozhodovacích procesech podílet na vývoji Evropské unie, a tím i Evropy. Každé rozšíření dalo evropské integraci nové impulsy: vstup Dánska, Velké Británie a Irska vedl ke vzniku regionálních fondů. Rozšíření na jih vedlo k uznání solidarity v rámci Unie a k posílení spolupráce s Latinskou Amerikou a středomořskými státy. Finsko, Rakousko a Švédsko přispěly k tomu, že se Unie více otevřela demokratické kontrole a že více zohledňuje ekologické a ekonomické zájmy. Také státy, které vstoupí do Unie v tomto roce, jí dají novou tvář.

Evropská unie se neubírá předem určenou cestou. Je historicky jedinečná, nemá ani dobré, ani špatné vzory. EU si musí správnou cestu do budoucnosti vždy znovu vybojovat.

K nosnému políři hospodářské spolupráce EU byly přidány další dva pilíře: oblast zahraniční a bezpečnostní politiky a oblast vnitřní a právní politiky.

11.1          Společná zahraniční a bezpečnostní politika

Společná zahraniční a bezpečnostní politika (CFSP) se rozvinula až v posledních letech. EU může prostřednictvím svého „nejvyššího zástupce pro Společnou zahraniční a bezpečnostní potiku“ (od května 1999: Javier Solana ) vyjadřovat svá stanoviska k ozbrojeným konfliktům, otázkám lidských práv nebo jiným tématům.

Stejně jako předtím jsou členské státy ve své zahraniční politice samostatné. V určitých případech je členským státům umožněno, aby se nepodílely na společně schválených akcích, aniž by tím bránily v přijetí ostatními členskými státy.

Maastrichtská smlouva (1993) stanovuje dlouhodobou koncepci společné politiky obrany. Na posledních zasedáních Rady byla tato oblast konkretizována: v případech, kdy nelze počítat s účastí NATO, musí být EU schopna zvládat mezinárodní krize. Při tom musí být respektovány principy Charty Organizace spojených národů (OSN) a předností práva Rady bezpečnosti OSN. Od roku 2003 je Unie schopna poskytnou do 60 dnů až 60000 osob pro záchranné akce, mírové akce a bojové nasazení při zvládání krizí. Nebude tím vytvořena evropská armáda, národní jednotky budou poskytovány na základě suverénních rozhodnutí členských států.

11.2          Spolupráce v oblasti vnitřní a právní politiky

Vnitřní a právní politika jsou klasickými oblastmi národně státní suverenity. V této oblasti se opatrně mluví o „spolupráci“ a nikoliv o společné politice. Ale i zde bylo dosaženo pokroku v integraci.

Schengenská dohoda, jíž se neúčastní Irsko a Velká Británie, umožňuje občanům EU, aby se v rámci EU pohybovali bez hraničních kontrol. Předpokladem je, že jsou vnější hranice EU lépe zajištěny. Osoby, které se ocitly v tzv. „schengenském prostoru“, již nepodléhají hraničním kontrolám. Česko může k Schengenské dohodě přistoupit až tehdy, když budou vytvořena přípravná opatření – v podstatě vytvoření spolupráce mezi národními policejními orgány.

Členské státy se shodly na tom, že budou žádosti o azyl vyhodnocovat podle společných kritérií. V dlouhodobém horizontu by mělo dojít ke sjednocení společné azylové politiky EU. Pokud některý členský stát udělí azyl, bude platit pro celou EU.

Od nabytí platnosti Amsterdamské smlouvy (květen 1999) se považuje azylová a imigrační politika a spolupráce mezi civilními soudy za společnou oblast politiky, v níž může být vydán zákon EU. V důsledku toho byla zavedena opatření týkající se azylové politiky, boje proti podvodům a spolupráce mezi policejními a soudními orgány.

V roce 1999 rozhodla Evropská rada o společných směrnicích k boji proti ilegálnímu přistěhovalectví, posílení kontroly vnějších hranic Evropské unie a zintenzivnění boje proti obchodu s lidmi.

Vývoj v posledních letech ukázal, že organizovaný zločin nezná hranic. Účinný boj proti kriminalitě na čistě národní úrovni nestačí. Předpoklad pro účinný boj proti zločinu na evropské úrovni vyžaduje mezinárodní spolupráci policie a celních úřadů na úrovni EU. Ta je podporována společnými školicími programy.

K tomu výrazně přispívá i evropský policejní orgán Europol. Má k dispozici rozsáhlou evropskou databanku a podporuje policejní a celní orgány při vyšetřování mezinárodních zločinů v oblasti obchodu s drogami, pašování lidí a automobilů, ilegálních sítí na podporu nelegálního překračování hranic, sexuálního zneužívání žen a dětí a praní špinavých peněz.

V rámci EU existuje celá řada národních právních systémů. V případě mezinárodních právních sporů vznikají často značné problémy. To se může týkat jak různých procesů, tak i uznávání soudních rozsudků jiného členského státu.

Tyto rozdíly ztěžují vytvoření společného trhu. Vzmáhající se mobilita a pokračující integrace vnitřního trhu vedly k tomu, že stále více osob a podniků vykonává činnosti přesahující hranice jednoho státu. EU se již několik let snaží přizpůsobit národní systémy společné koncepci.

12   Závěr

Z Evropské unie se stala jedna z nejsilnějších ekonomik světa. Nyní se musí dále sjednotit, aby mohla efektivně čelit výzvám dnešní doby. Evropská integrace není výsledkem plánování „evropských byrokratů“; je výsledkem mnohaletého úsilí výjimečných osobností, demokraticky zvolených vlád a jednotlivců. EU buduje již několik generací a její podstata se dá shrnout slovy: prosperita, stabilita, solidarita a bezpečnost.

13   Zdroje

Publikace vydané Informačním centrem EU, Rytířská 31, Praha 1

HVB Bank Czech Republic a.s.: Evropská Unie

INTERNET:

obecně:                                    www.evropska-unie.cz

Evropský parlament:                 http://www.europarl.eu.int

Evropská komise:                     http://www.europa.eu.int/comm/

Evropská rada:                         http://ue.eu.int

Evropský soudní dvůr:               http://www.euria.eu.int/

Evropský účetní dvůr:               http://www.eca.eu.int

Evropská centrální banka          http://www.ecb.int

Evropská investiční banka:        http://www.eib.eu.int

Evropská banka pro obnovu a rozvoj: http://www.ebrd.org

Hospodářský a sociální výbor:   http://www.esc.eu.int

Výbor regionů:                         http://www.cor.eu.int

další instituce EU lze nalézt na   http://www.europa.eu.int