maturitní otázky, seminárky a referáty
Němčina - Státní mechanismus ve Spolkové republice Německo
Autor: Daniela Bednářová
OBSAH
1. ZÁKLADNÍ ZÁKON SPOLKOVÉ REPUBLIKY NĚMECKO
1.1 Okolnosti vzniku ústavy
1.2 Povaha Základního zákona
1.3 Členění Základního zákona
2. NEJVYŠŠÍ SPOLKOVÉ ORGÁNY
2.1 Spolkový sněm (der Bundestag)
2.2 Spolková rada (der Bundesrat)
2.3 Spolková vláda (die Bundesregierung)
2.4 Spolkový prezident (der Bundespräsident)
2.5 Spolkový ústavní soud (das Bundesverfassungsgericht)
3. ZÁKONODÁRSTVÍ
3.1 Zákonodárná iniciativa
3.2 Projednání a rozhodnutí
3.3 Vyhlášení zákona
4. PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY
5. PŘÍLOHY
5.1 Základní práva - Základní zákon Spolkové republiky Německo, čl. 1 až 19
1 ZÁKLADNÍ ZÁKON SPOLKOVÉ REPUBLIKY NĚMECKO
1.1 Okolnosti vzniku ústavy
Vznik Základního zákona SRN byl silně ovlivněn politickou situací po skončení 2. světové války, a to vnitřní i vnější. Poražené Německo bylo přinejmenším v prvních poválečných letech pod silným tlakem okupačních mocností, které výrazně ovlivňovaly znovuvytváření jeho politického a právního systému. Přitom ani mezi spojenci nepanovala jednota v názoru na budoucí zřízení a orientaci Německa. Přestože se totiž USA, Velká Británie i Francie shodovaly v obecných demokratických principech, v jednotlivostech bychom mohli nalézt značné odlišnosti, způsobené jednak rozdílností jejich vlastních politických a právních kultur a také růzností zahraničně politických zájmů.
Z vnitropolitického hlediska byla příprava ústavních základů Německa silně ovlivněna válečnými a předválečnými událostmi. Samotný Základní zákon ve svých jednotlivých ustanoveních negativně reagoval na tzv. Výmarskou ústavu (1919), která právně umožnila Hitlerův příchod k moci. Ústavní úprava politických stran, institut konstruktivního vyjádření nedůvěry, slabé postavení prezidenta a další ustanovení měla přímo vyloučit opakování těch událostí, které se odehrály na počátku třicátých let.
Výsledný ústavní řád můžeme proto označit za kompromis značně ovlivněný názory okupačních mocností, který však odpovídal tehdejším zájmům a potřebám Německa.
Proces přijetí Základního zákona probíhal pod kontrolou a s praktickými zásahy spojeneckých mocností. V létě 1948 předaly německým orgánům tři dokumenty se základními směrnicemi pro vypracování západoněmecké ústavy, které obsahovaly:
pověření zemských premiérů ke svolání ústavodárného shromáždení
pověření zemských premiérů k přezkoumání zemských hranic
vymezení vztahů německých a okupačních orgánů, kde si spojenci vyhradili rozhodování o zásadních otázkách zahraniční politiky, reparací a průmyslové výstavby.
Spojenci se značně lišili v názorech na význam jednotlivých demokratických principu budoucího zřízení. Tak např. Velká Británie se výrazně zasazovala především za silnou komunální samosprávu a apolitizaci soudnictví (soudci měli mít zákaz členství v politických stranách), Francie trvala na maximální decentralizaci státní moci a byla nejsilnější zastánkyní federálního uspořádání a USA považovaly za klíčovou dostatečnou záruku svobody podnikání.
Je nutné zdůraznit, že schválení Základního zákona předcházelo přijetí zemských ústav, čímž se už tehdy projevovala snaha o federativní charakter SRN. Stejné platí pro samotné přijetí Základního zákona prostřednictvím Parlamentní rady (8. května 1949), která byla složena ze 65 členů, zvolených zemskými sněmy. Navíc musely Základní zákon - po souhlasu spojeneckých mocností - ještě schválit zemské sněmy jednotlivých zemí (pouze Bavorsko hlasovalo proti, zároveň ale vyjádřilo ochotu podřídit se rozhodnutí většiny).
1.2 Povaha Základního zákona
Podle původních představ ústavodárce měl Základní zákon představovat jen jakýsi "organizační statut", který by odpovídal potřebám poválečného Německa, postrádajícího některé prvky státní suverenity. Proto byl také zvolen název "Základní zákon" místo obvyklého "ústava".
Zamýšlený prozatímní charakter Základního zákona byl zřejmý i podle znění hned několika jeho ustanovení. Nejvýznamnější byl čl. 146:
"Tento Základní zákon ztratí svou platnost dnem, ve kterém vstoupí
platnost ústava, svobodně schválená německým národem."
Z tohoto ustanovení je zřejmý přechodný charakter Základního zákona, který měl být v budoucnu nahrazen demokraticky přijatou ústavou, schválenou zřejmě lidovým referendem.
Jak se však ukázalo, byl Základní zákon pouze prostorovým a časovým, ne však obsahovým provizóriem a za více než 40 let platnosti prokázal své kvality.
Základní zákon je ústavou novou. Výmarská ústava sice nebyla nikdy zrušena de iure (její čl. 136 - 141 jsou i nadále součástí Základního zákona), de facto však vyšla z užívání už před začátkem 2. světové války.
Dále je Základní zákon ústavou psanou, rigidní (jeho změna vyžaduje - oproti běžným zákonům - splnění náročnějších formálních podmínek) a reálnou (tj. odráží faktický společenský stav).
1.3 Členění Základního zákona
Jak už je naznačeno výše, představuje Základní zákon (oproti původním představám) tzv. úplnou ústavu. Znamená to, že splňuje všechny formální i obsahové požadavky kladené na ústavu ve smyslu právního základu státu i společnosti.
Základní zákon byl přijat 23. května 1949 a můžeme ho zásadně členit podle obsahových a formálních kritérií. Formální strukturu Základního zákona tvoří Preambule, 11 hlav (tvořených jednotlivými články) a články 136 - 141 Německé ústavy z 11. srpna 1919. Jednotlivé hlavy jsou rozděleny tematicky:
Základní práva (viz Příloha)
Spolek a země
Spolkový sněm
Spolková rada
Spolkový prezident
Spolková vláda
Zákonodárství Spolku
Provádění spolkových zákonů a spolková správa
Organizace soudnictví
Finance
Přechodná a závěrečná ustanovení
Z obsahového hlediska můžeme normy obsažené v Základním zákoně rozlišovat na ty, které upravují lidská práva (I.) a na normy organizace státu (II. - VIII.). Přitom druhá jmenovaná skupina se dá dále rozdělit na úpravu institucionální (III.) a funkční (II., IV. - VIII.).
2. NEJVYŠŠÍ SPOLKOVÉ ORGÁNY
Pro dobré pochopení soustavy nejvyšších spolkových orgánů SRN a jejich vzájemných vazeb je nutné mít stále na zřeteli dvě skutečnosti: negativní historické zkušenosti Německa (jen reakcí na tzv. Výmarskou ústavu lze např. vysvětlit institut konstruktivního vyjádření nedůvěry nebo slabé postavení prezidenta) a důsledné dodržování federativního charakteru státu (promítnuté především do složení, postavení a úkolu Spolkové rady).
2.1 Spolkový sněm (der Bundestag)
Význam Spolkového sněmu je podtržen zejména tím, že představuje jediný bezprostředně legitimovaný orgán. To vyplývá z antiplebiscitárního charakteru Základního zákona.
Funkce Spolkového sněmu
Výjimečné postavení Spolkového sněmu se promítá v jeho funkcích, které má v rámci celého ústavního i politického systému SRN. Na prvém místě musíme zmínit funkci zákonodárnou. Dále plní - především vůči výkonné moci - funkci kontrolní. Významná je i funkce kreační (někdy nazývána nepřesně volební), při které se Spolkový sněm podílí na ustanovování různých orgánů (parlamentních i mimoparlamentních).
Politologicky významné jsou dále např. funkce přípravy špičkových politiků (jakási univerzita budoucích ministrů) a formulace a artikulace společenských názorů a zájmů.
Ustavení Spolkového sněmu a charakter poslaneckého mandátu
Spolkový sněm je volen ve všeobecných, přímých a rovných volbách s tajným hlasováním na funkční období čtyř let. Počet poslanců má být sice 656, díky charakteru volebního práva, ale v současnosti činí 662 (tzv. přesahující mandáty).
Podle čl. 38 Základního zákona jsou zvolení poslanci zástupci celého národa, podřízeni pouze vlastnímu svědomí a nejsou proto vázáni na žádné pokyny nebo příkazy. Skutečná situace je však podstatně jiná. Charakter poslanecké činnosti vyžaduje vysoký stupeň specializace a dělby práce a jednotliví poslanci jsou proto na sebe navzájem odkázáni (kvantitativní závislost). Navíc je ke každému rozhodnutí zapotřebí příslušné většiny, a proto mohou poslanci prosadit své názory a zájmy jen v rámci skupiny svých kolegů (tzv. kvalitativní závislost). Tyto skutečnosti zvyšují význam poslaneckých frakcí a politických stran, které mají navíc vůči "svým" poslancům - vzhledem k charakteru volebního systému - mocný nástroj hrozby nezvolení v příštích volbách.
Poslanci jsou nadáni indemnitou (tj. absolutní nemožnost trestního nebo služebního postihu za činnost v parlamentu) a imunitou (tj. přípustnost trestního postihu poslance pouze se souhlasem Spolkového sněmu, pokud se jedná o činnost mimo parlamentní rámec). Indemnita platí provždy, imunita jako procesní překážka pouze po dobu trvání poslaneckého mandátu.
Rozpuštění Spolkového sněmu.
Možnost předčasného rozpuštění Spolkového sněmu a vypsání nových voleb je značně komplikovaná. Podle Základního zákona existují pouze následující dvě možnosti:
Pokud se po volbách nevytvoří absolutní většina pro volbu kancléře, má prezident možnost uvážení (do sedmi dnů) jmenovat kancléře pres chybějící hlasy poslanců (a tím nechat vzniknout menšinovou vládu) nebo rozpustit Spolkový sněm s nutným následkem nových voleb (čl. 63 odst. 4 a čl. 39 odst. 1 Základního zákona).
Pokud kancléři na jeho návrh Spolkový sněm nevysloví důvěru (absolutní většinou, tj. t.c. 329 hlasů), může jej prezident - na návrh kancléře - rozpustit (čl. 68 Základního zákona).
Struktura Spolkového sněmu
V čele Spolkového sněmu stojí jeho prezident, který je - společně se svými zástupci - volen v tajných volbách na celé volební období. V parlamentní praxi SRN se už stalo zvyklostí, že je prezidentem zvolen člen nejsilnější poslanecké frakce. Prezident a jeho zástupci tvoří prezídium.
Prezident zastupuje Spolkový sněm navenek a řídí jeho jednání. Zároveň je zodpovědný za vedení správních a policejních orgánů v zařízeních parlamentu a vůči jeho zaměstnancům je služebně nejvyšším nadřízeným.
Prezidentovi Spolkového sněmu při jeho organizační práci pomáhají zapisovatelé. Jsou voleni na základě návrhu jednotlivých frakcí podle poměrného zastoupení. Jejich úkolem je např. sčítání hlasů, vedení pořadí řečníku, předčítání a kontrola písemností apod.
Dalším podpůrným orgánem prezidenta je tzv. rada nejstarších (Ältestenrat). Kromě prezidenta a jeho zástupců se sestává z 23 poslanců podle vzájemného poměru frakcí. Jejím úkolem je vypracování návrhu rozpočtu Spolkového sněmu a rozhodování časových a organizačních otázek.
Fakticky nejdůležitějšími orgány Spolkového sněmu jsou poslanecké frakce. Jejich význam je projevem principu "státu politických stran", který prolíná celý politický systém SRN. Frakce se utvářejí zpravidla podle stranické příslušnosti poslanců. Tomu napomáhá i ustanovení jednacího řádu Spolkového sněmu, podle kterého jsou frakce "sdruženími nejméně pěti procent členů Spolkového sněmu, kteří pocházejí ze stejné strany nebo z takových stran, které si na základě stejně orientovaných politických cílů v žádné zemi nekonkurovaly. Pokud se členové Spolkového sněmu rozhodnou odlišně, je pro uznání jako frakce nutný souhlas Spolkového sněmu".
Ustanovení o pětiprocentním počtu poslanců nepředstavovalo - vzhledem ke stejně vysoké volební klausuli - žádné praktické problémy až do roku 1990. Tehdy, po sjednocení Německa, se na základě prvních celoněmeckých voleb dostaly do Spolkového sněmu díky výjimce v zákonu o volbách i takové strany, které splňovaly podmínku pěti procent pouze v zemích bývalé NDR (PDS, Svaz 90). Tuto situaci vyřešilo až rozhodnutí Spolkového ústavního soudu, které těmto výjimečným případům přiznávalo statut "skupin", který je právně postaven na úroveň frakcí.
Frakce jsou poměrně zastoupeny v jednotlivých orgánech Spolkového sněmu, především ve výborech. Platí přitom dvě základní pravidla: každý poslanec by měl být členem některého z výboru a poslanci bez frakční příslušnosti jsou jmenováni prezidentem pouze jako členové s hlasem poradním.
Podle Základního zákona si Spolkový sněm obligatorně ustanovuje výbor zahraniční, obranný, pro záležitosti Evropské unie a petiční. Vytvoření výboru dalších je ponecháno na uvážení Spolkového sněmu. V praxi vypadá situace tak, že se počet a zaměření výboru přibližně shoduje se strukturou spolkových ministerstev. Poněkud odlišné postavení mají v tomto směru výbory vyšetřovací, které musí být ustanoveny na žádost alespoň jedné čtvrtiny poslanců.
Výbory jsou pracovními orgány, které sehrávají významnou roli nejen v zákonodárném procesu, ale plní i významné funkce kontroly a kontaktu s veřejností (např. zmíněný petiční výbor). Proto se poměrně úzce specializují - popř. zřizují zvláštní podvýbory, čemuž má napomáhat i profesní orientace příslušných poslanců.
Pro urychlení práce výboru se navíc utvářejí pracovní skupiny, tvořené poslanci jednotlivých výborů a stejné frakční příslušnosti. Jejich úkolem je příprava podkladů a politických stanovisek ještě před zasedáním výboru.
2.2 Spolková rada (der Bundesrat)
Spolková rada je nejvyšším spolkovým orgánem, prostřednictvím kterého země a svobodná města (postavená zemím na roven) spolupůsobí při výkonu státní moci; nejedná se proto o klasickou druhou komoru parlamentu.
To je zřejmé především na složení Spolkové rady. Členy Spolkové rady (je jich 68) jsou členové všech zemských vlád, kteří nejsou voleni a mají pouze imperativní mandát. To znamená, že zástupci jednotlivých vlád ve Spolkové radě jsou po celou dobu vázáni pokyny své vlády. Jednotlivé vlády mohou své představitele ve Spolkové radě také kdykoli odvolat.
Jednotlivé země mají nerovné postavení při hlasování: každá země disponuje alespoň třemi hlasy, země s více než dvěma miliony obyvatel čtyřmi, s více než šesti miliony pěti a s více než sedmi miliony šesti. Přitom platí, že země musí hlasovat jednotně a každá vláda může vyslat nejvýše tolik členů, kolik má hlasů. V čele Spolkové rady je její prezident, volený na období jednoho roku.
Úkolem Spolkové rady je podílet se na zákonodárném procesu a na výkonu správních funkcí Spolku. Podle jejího spolupůsobení rozeznáváme námitkové a schvalovací zákony.
2.3 Spolková vláda (die Bundesregierung)
Postavení Spolkové vlády spočívá na třech základních principech: kancléřském, resortním a kolegiálním. Pod kancléřským principem rozumíme především oprávnění kancléře vydávat politické rámcové směrnice pro řízení jednotlivých ministerstev (čl. 65 Základního zákona). Výrazné postavení kancléře se však projevuje i ve způsobu ustanovení vlády, v konstruktivním vyjádření nedůvěry apod. Resortní princip představuje samostatné řízení a zodpovědnost každého ministra za přidělený rezort v rámci směrnic kancléře. Kolegiální princip se projevuje tam, kde podle Základního zákona, popř. jiných právních předpisů, rozhoduje vláda jako kolegiální orgán. Vláda jako celek rozhoduje i o případných názorových neshodách mezi jednotlivými ministry.
Ustavení a složení
Spolková vláda se sestává z kancléře a ministrů. Kancléř je volen - v prvním kole - na návrh Spolkového prezidenta Spolkovým sněmem většinou všech poslanců (čl. 63 odst. 1 a 2 Základního zákona). Do případného druhého kola navrhuje kandidáty sám Spolkový sněm. Stejně může proběhnout i třetí kolo voleb. Po zvolení kancléře jmenuje Spolkový prezident. Na návrh kancléře jsou Spolkovým prezidentem jmenováni i propouštěni jednotliví ministři. Prezident přitom nemá možnost přezkumu a zvážení faktických (tj. politických), ale pouze právních skutečností a předpokladů.
Funkce kancléře i ministrů končí vždy svoláním nového Spolkového sněmu, funkce ministrů navíc automaticky i v případě odstoupení kancléře. V tom se opět projevuje jak kancléřský, tak i kolegiální princip.)
Konstruktivní vyjádření nedůvěry
Podle čl. 67 Základního zákona může Spolkový sněm vyslovit kancléři nedůvěru jen tím, že zvolí většinou svých členů nástupce a požádá Spolkového prezidenta o propuštění starého a jmenování nového kancléře.
Tento komplikovaný způsob odvolání kancléře (vlády) parlamentem má za následek, že může ve funkci zůstávat i taková vláda, která nemá důvěru většiny poslanců (tomuto jevu má zabraňovat možnost kancléře požádat o vyslovení důvěry).
Všechny ústavně přípustné možnosti ukončení funkce vlády:
ustavení nového Spolkového sněmu
úspěšné konstruktivní vyjádření nedůvěry kancléři
odstoupení:
- jednotlivých ministrů
- kancléře (tím automaticky i celého kabinetu)
- celého kabinetu
propuštění ministrů prezidentem na návrh kancléře
2.4 Spolkový prezident (der Bundespräsident)
Způsob volby, žaloba před Spolkovým ústavním soudem
Spolkového prezidenta volí Spolkové shromáždění na dobu pěti let. Opakovaná volba je přípustná pouze jednou.
Spolkové shromáždění je zvláštní orgán, jehož jediným úkolem je právě volba prezidenta. Z jedné poloviny se skládá z poslanců Spolkového sněmu a z druhé z delegátů, zvolených sněmy všech spolkových zemí podle poměrného principu.
V prvních dvou kolech volby prezidenta je požadována absolutní většina hlasů, ve třetím stačí většina relativní. Do funkce Spolkového prezidenta může kandidovat zásadně každý občan SRN, který má volební právo pro volby do Spolkového sněmu a který dosáhl 40 let.
Spolkový sněm nebo Spolková rada mohou prezidenta žalovat před Ústavním soudem pro úmyslné porušení Základního zákona nebo jiného spolkového zákona (čl. 61 Základního zákona). Pokud shledá Ústavní soud žalobu oprávněnou, prohlásí ztrátu prezidentského úřadu.
Právní postavení a pravomoce
Přestože bývá úřad Spolkového prezidenta označován za nejvyšší ústavní orgán, je po poučení z období tzv. Výmarské republiky nadán jen malými pravomocemi a v praxi představuje pouze reprezentativní a integrační orgán (nemá např. ani právo nejvyššího vojenského velení, jak bývá typické v jiných parlamentních zřízeních). Proto je také požadována jeho politická neutralita.
Zřejmě nejvýznamnější ústavněprávní kompetencí prezidenta je jeho samostatné rozhodování mezi rozpuštěním Spolkového sněmu a jmenováním menšinové vlády (podle čl. 63 odst. 4 Základního zákona). Dalších případů práva vlastního rozhodování prezidenta zná Základní zákon velice málo (např. vyhlášení výjimečného stavu zákonodárství podle čl. 81 Základního zákona). Ostatní pravomoce lze označit za pouze reprezentativní (obzvláště navenek) a "státně notářské" (tj. např. zajištění vyhotovování zákonů, jmenování a propouštění členů vlády).
Zvláštní zmínku si zaslouží povinnost spolupodpisu (kontrasignace) kancléře nebo příslušného ministra všech "nařízení a opatření" (čl. 58 Základního zákona) prezidenta. Spolupodpis je podmínkou platnosti prezidentova aktu.
Toto ustanovení není nesporné a je předmětem polemiky v teorii i praxi. Podle převažujícího názoru pojem "nařízení a opatření" nezahrnuje pouze právní akty prezidenta a smyslem čl. 58 Základního zákona je zajistit jednotu vládní politiky.
Důsledkem spolupodpisu je převzetí politické odpovědnosti vládou a tím i vazba na Spolkový sněm.
Některé další pravomoci:
zastupování státu navenek (tj. funkce hlavy státu)
ratifikování některých mezinárodních smluv
jmenování kancléře
jmenování a propouštění ministrů
jmenování a propouštění spolkových soudců, úředníku a důstojníků
2.5 Spolkový ústavní soud (das Bundesverfassungsgericht)
Ústavní soud sídlí v Karlsruhe a má podle Základního zákona dvojí postavení: jako soud a jako jeden z nejvyšších spolkových ústavních orgánů. Rozhoduje totiž nejen právní spory v rámci svých kompetencí, ale má i výlučné právo interpretace ústavních předpisů. To znamená, že zastává významné postavení v rámci celého politického systému, protože právě ústavní právo a jeho výklad má velice blízko k praktické politice.
Funkce Ústavního soudu
Základní funkcí Ústavního soudu je ochrana ústavy, a to jak na úrovni ústavních orgánů samotných, tak ve vztahu občanů k těmto orgánům. V prvním případě se jedná o řešení sporu mezi ústavními orgány navzájem nebo o souladu právních předpisů (spolkových nebo zemských) se Základním zákonem nebo jiným spolkovým právem (tzv. abstraktní kontrola norem). Ve druhém případě rozhoduje Ústavní soud ústavní stížnosti občanů pro porušení jejich základních práv (tzv. konkrétní kontrola norem). Obecně platí, že Ústavní soud nemůže zahájit řízení z vlastní iniciativy, ale pouze na návrh - nehraje proto aktivní, ale pouze pasívní roli.
Pokud Ústavní soud zjistí, že napadený zákon je v některých svých částech nebo celý v rozporu s ústavou, prohlásí jeho vadná ustanovení nebo zákon celý za neplatný od počátku. Pokud by však vzniklo nebezpečí právní nejistoty a jiných nežádoucích společenských důsledků, určí pouze zákonodárci lhůtu k nápravě resp. k odstranění protiústavních norem s tím, že do uplynutí stanovených lhůt zůstává zákon v platnosti.
Právo k podání návrhu na zahájení abstraktní kontroly norem mají spolková i zemské vlády a třetina poslanců Spolkového sněmu. Toto právo je významné z hlediska ochrany opozice a menšin vůbec.
Významnou roli sehrává Ústavní soud i vůči Evropskému společenství, kde rozhoduje o souladu oprávnění přenesených na evropskou úroveň se Základním zákonem a částečně i o souladu norem Evropského práva se základními právy.
Ustavení a složení Ústavního soudu
Soudci Ústavního soudu jsou voleni - jedna polovina Spolkovým sněmem a druhá Spolkovou radou. Tento způsob volby je odrazem federativního principu Základního zákona i významu institutu ústavního soudnictví.
Spolkový sněm si pro volbu soudců Ústavního soudu vytváří zvláštní orgán, tzv. "volební muže" (Wahlmänner). Je jich 12 a pro zvolení je zapotřebí dvoutřetinová většina.
Soudci jsou voleni na období 12 let a jejich nezávislost má být zajištěna i tím, že nemohou být zvoleni dvakrát za sebou.
Ústavní soud se sestává ze dvou osmičlenných senátů. Pro ústavní stížnosti jsou kromě toho vytvářeny tříčlenné komory. Senáty rozhodují zásadně prostou většinou, jen u některých řízení je předepsána většina dvoutřetinová (otázky základních práv, zákaz politických stran).
Podle způsobu ustavení Ústavního soudu a dosavadních zkušeností s ním je jeho obsazení a činnost nejen otázkou odbornou a čistě právní, ale především politickou. Někdy se dokonce hovoří o "rudém" nebo "černém" senátu podle toho, které z parlamentních stran mají právě většinu a dosáhly tak dominantního postavení i v Ústavním soudu.
3. ZÁKONODÁRSTVÍ
Proces zákonodárství lze rozdělit do třech stadií: na zákonodárnou iniciativu, projednání a rozhodnutí Spolkovým sněmem a Spolkovou radou a na vyhlášení zákona.
3.1 Zákonodárná iniciativa
Právo zákonodárné iniciativy mají: Spolková vláda, Spolkový sněm a Spolková rada. Iniciativa vlády je brána jako rozhodnutí kolektivního orgánu; ve Spolkovém sněmu mohou návrhy zákonu podávat (na základě jednacího řádu) skupiny poslanců v počtu alespoň jedné frakce (tj. jedna frakce nebo pět procent poslanců). Zákonodárná iniciativa Spolkové rady vyžaduje rozhodnutí prosté většiny.
Návrhy zákonů, podávané vládou, jsou nejprve adresovány Spolkové radě, aby k nim mohla zaujmout stanovisko. Stejné platí i v opačném směru pro iniciativy Spolkové rady. Rozdíl je pouze v tom, že stanovisko vlády je obligatorní (do tří měsíců) zatímco Spolkové rady pouze fakultativní. Pak teprve obdrží návrhy zákonů Spolkový sněm. Přitom platí tzv. princip věčné diskontinuity, tj. parlament projednává jen ty zákonné iniciativy, které byly podány během jeho volebního období. Iniciativy dřívější mohou být předloženy už pouze jako nové návrhy.
3.2 Projednání a rozhodnutí
Ve Spolkovém sněmu se návrh zákona projednává ve třech čteních. V prvním čtení jsou vydávána pouze všeobecná prohlášení frakcí a návrh zákona je převeden do příslušných výborů. Druhé, nejdůležitější čtení, spočívá v diskusi a schvalování jednotlivých ustanovení plénem. V této fázi může každý poslanec předložit pozměňující návrhy. Ve třetím čtení je už právo navrhovat pozměňovací návrhy značně omezeno a celá tato část může být spojena se čtením druhým.
Třetí čtení končí hlasováním. Zásadně stačí prostá většina, přičemž není určen minimální počet přítomných poslanců. Pouze před začátkem zasedání musí být přítomna alespoň polovina poslanců, v opačném případě by Spolkový sněm nebyl usnášeníschopný.
Poněkud zvláštní proceduru vyžadují ústavní zákony, v této souvislosti se hovoří o formálních a materiálních mezích. Formální mez (čl. 79 odst. 2 Základního zákona) znamená požadavek dvoutřetinového souhlasu Spolkového sněmu i Spolkové rady; materiální mez představuje tzv. "klausule věčnosti" čl. 79 odst. 3 Základního zákona, podle kterého je nepřípustná změna Základního zákona, pokud by se vztahovala na členění Spolku na země, na zásadní spolupůsobení zemí při zákonodárství a na zásady čl. 1 a 20 Základního zákona (nedotknutelnost lidských práv a omezení st. moci vůči nim, základy státního zřízení).
Návrh zákona schválený Spolkovým sněmem je postoupen Spolkové radě. Podle účasti Spolkové rady na legislativním procesu rozeznáváme tzv. námitkové (běžné) a schvalovací zákony.
Námitkové zákony
Pokud chce Spolková rada vznést proti zákonu námitku, musí do tří týdnů povolat zprostředkovací (dohodovací) výbor, který je tvořen ze členů obou zákonodárných komor. Každá země má přitom právo vyslat po jednom zástupci, stejný počet míst připadá i Spolkovému sněmu (tj. celkem 32 míst). Zprostředkovací výbor muže navrhnout pozměňovací návrhy adresované zpět Spolkovému sněmu.
Na základě jednání výboru rozhodne Spolková rada o vznesení námitky. Pokud tak učiní, vrací se návrh zákona Spolkovému sněmu, který o ní znovu - už bez rozpravy - hlasuje (někdy se nesprávně hovoří o tzv. čtvrtém čtení). Přitom platí, že způsob hlasování Spolkového sněmu je závislý na tom, jakou většinou rozhodla o vznesení námitky Spolková rada. Pokud Spolková rada rozhodla prostou většinou, je vyžadováno rozhodnutí většiny všech členů Spolkového sněmu; v případě dvoutřetinové většiny Spolkové rady musí souhlasit dvoutřetinová většina přítomných členů Spolkového sněmu, přinejmenším ale polovina všech členů.
Schvalovací zákony
Zákony označované jako schvalovací jsou sice považovány za speciální typ zákonů, v praxi však tvoří téměř polovinu všech. Jedná se o takové zákony, u kterých přímo Základní zákon stanoví obligatornost souhlasu Spolkové rady (např. všechny ústavní zákony). Ani zde není zásadně vyloučena fakultativní možnost svolání zprostředkovacího výboru, a to i Spolkovým sněmem nebo vládou v případe, že Spolková rada odmítne vyslovit souhlas s předloženým návrhem zákona.
3.3 Vyhlášení zákona
Už schválený návrh zákona dostává vláda, která prostřednictvím kancléře nebo příslušného ministra provede kontrasignaci. Poté je zákon k podpisu podstoupen Spolkovému prezidentu. Zákony se vyhlašují ve Spolkové sbírce zákonu (Bundesgesetzblatt)
4. PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY
Jirásková, V.: DOKUMENTY K ÚSTAVNÍM SYSTÉMŮM, Karolinum, Praha 1996
Klokočka, V.: ÚSTAVNÍ SYSTÉMY EVROPSKÝCH STÁTŮ, Linde Praha a.s., Praha 1996
Klokočka, V., Wagnerová, E.: ÚSTAVY STÁTŮ EVROPSKÉ UNIE, Linde Praha a.s., Praha 1997
Fiala, P., Rožňák, P., Schubert, K., Šimíček, V.: POLITICKÝ SYSTÉM SPOLKOVÉ REPUBLIKY NĚMECKO, Masarykova univerzita v Brně, Brno 1994
GRUNDGESETZ, C. H. Beck, München 1989
Presse- und Informationsamt der Bundesregierung: TATSACHEN ÜBER DEUTSCHLAND, Societäts - Verlag, Frankfurt am Main 1999
Beza, S.: EINE KLEINE LANDESKUNDE DEUTSCHSPRACHIGER LÄNDER, Fragment, Havlíčkův Brod 1998
Homolková, B.: REÁLIE NĚMECKY MLUVÍCÍCH ZEMÍ, Fraus, Plzeň 1997
Justová, H.: DEUTSCHSPRACHIGE LÄNDER, Fragment, Havlíčkův Brod 1995
5. PŘÍLOHY
5.1 Základní práva - Základní zákon Spolkové republiky Německa, čl. 1 až 19
1. ochrana lidské důstojnosti
2. svoboda osoby
3. rovnost před zákonem
4. svoboda víry a svědomí
5. svoboda projevu
6. ochrana manželství a rodiny
7. státní školní dozor, rodičovská práva
8. svoboda shromažďovací
9. svoboda sdružovací
10. listovní, poštovní a telekomunikační tajemství
11. právo volného pohybu
12. svobodná volba povolání
13. nedotknutelnost obydlí
14. ochrana majetku
15. převedení do společenského vlastnictví
16. státní příslušnost, právo na azyl
17. petiční právo
18. ztráta základních práv
19. omezení základních práv