maturitní otázky, seminárky a referáty


Němčina - Německý preromantismus

Autor: Daniela Bednářová

OBSAH

  I. Úvod
 II. Základní znaky preromantismu
III. Preromantismus v Německu - nejvýznamnější spisovatelé tohoto období
IV. Hnutí Sturm und Drang
  V. Závěr
 VI. Seznam použité literatury
VII. Přílohy -   a/ ukázka básní od J. W. Goetha
                       b/ J. W. Goethe - Čarodějův učeň
                       c/ 2 ukázky z Fausta
                       d/ ukázka různých překladů básně Ein Gleiches od J. W. Goetha
                       e/ ukázka básní od F. Schillera
                       f/ F. Schiller - Rukavička

I. ÚVOD

          Zamyslíme-li se nad současnou dobou, napadne nás otázka, jaký je původ některých skutečností, jež jsou běžnou součástí našeho života, jež tvoří základ našeho jednání, chování a myšlení. Mnohé z hmotných a duchovních věcí lidstvo vytvořilo v současnosti či v nedávné minulosti, avšak jsou věci, jejichž kořeny sahají staletí nebo tisíciletí do minulosti.
          Náš život je tak mnohými nitkami svázán s minulostí, s nespočetnými generacemi našich předků, kteří přispěli k obohacení lidské materiální a duchovní sféry. Nové myšlenky a objevy dále rozvíjely lidského ducha i jeho estetické vnímání. Tento proces všestranné tvorby byl a zůstává nepřetržitý, je v neustálém pohybu a přinesl člověku řadu pozoruhodných výsledků při poznávání lidské společnosti i světa, který jej obklopuje.
           Co je ale zdrojem informací o naší minulosti, o uplynulých epochách a o předmětech, které jsme po nich zdědili? Je to zejména historie a krásná literatura, která nás přitažlivou formou přenáší do dob minulých, obohacuje naše poznatky i citové prožitky. Literatura obdobně jako jiné druhy umění patří neodmyslitelně k lidskému vývoji - je jeho produktem i stimulátorem. I literatura vychází z reálného prostředí lidské společnosti, toto prostředí odráží ale nekopíruje, a vytváří si svými vlastními uměleckými prostředky svůj obraz světa.
          Zcela porozumět literárnímu dílu, jež bylo napsáno v jiné epoše, než ve které žije čtenář, není snadné. Vyžaduje to od člověka zájem, fantazii, čtenářskou zkušenost a snad i jisté vědomosti z oblasti historie, případně z dějin a teorie umění a dalších odvětví lidské činnosti.
          Toto všechno platí i pro literární díla vytvořená před dvěma stoletími v období označovaném jako preromantismus - tedy v době nepříliš dávné, kterou jsem si zvolila jako předmět své seminární práce.
          Příprava na seminární práci vyžadovala, abych nejdříve vyhledala a shromáždila potřebné odborné informace a základní literární práce tohoto literárního proudu. Po přečtení podkladů jsem si sestavila základní textovou strukturu práce. Jako hlavní zdroj mi nejlépe posloužil "Svět literatury I" od A. Felixe a kol. Heslovité myšlenky obsažené v osnově jsem dále podrobněji rozvíjela v textu seminární práce a doplňovala je nezbytnými fakty. Velmi mi zde pomohly publikace "Přehledné dějiny literatury I" od B. Balajky a "Slovník literárních směrů a skupin" od Š. Vlašína a kol. Pro rychlejší orientaci jsem v textu jména spisovatelů a jejich děl zvýraznila.

II. ZÁKLADNÍ ZNAKY PREROMANTISMU

          V dějinách literatury byl pojem preromantismus zaveden teprve počátkem našeho století D. Mornetem. Preromantismus se objevuje na předělu epoch klasicismu a romantismu. Byl pestrým proudem různých uměleckých projevů a estetických tendencí v evropských literaturách 18. století, zejména v jeho druhé polovině.
          Klasicismus byl převážně uměleckým směrem aristokracie, měšťanstvo jako nastupující třída v si vytvářelo nový životní postoj a umělecký styl. Protest proti nespravedlnosti a poutům feudalismu spolu s odporem k chladnému rozumářství se v literatuře druhé poloviny 18. století vyjadřuje především zdůrazňováním citových hodnot prostého, nezkaženého člověka. Toto myšlenkové hnutí nazvané preromantismus nebo sentimentalismus začíná v protikladu k estetickým zásadám klasicismu chápat umění nikoli jako soubor příkladů k následování, ale jako prostředek k proměně světa.
          Literatura tohoto období zobrazuje ideální svět a ideální prostředí, odlišné od existující přítomnosti, a proto od soudobé civilizace utíká do vzdálené minulosti (hlavně do pohanského a křesťanského dávnověku) nebo do exotického prostředí dalekých krajů, hlavně orientálních.
          Ideální kulisou bývá romantikům přírodní svět neporušený civilizací, zabydlený pastýři nebo venkovany. Na rozdíl od rokoka jsou to už pastýři skuteční, nikoli šlechtická společnost dělící se na naivní pastýře. Smysl pro velikost, vznešenost, původnost, starobylost, pro lid a jeho duchovní kulturu, to jsou nejtypičtější znaky preromantismu.
          Odklon preromantismu od klasicismu není radikální, proto v něm můžeme vystopovat některé prvky klasicistické. Shodně s klasicistní zálibou pro antické autory trvá i mezi preromantiky kult starověkých autorů, zejména řeckých. Posun v estetickém hodnocení je však zřejmý: zatímco klasicisté oceňovali vyrovnanost římské literatury (Vergilius), preromantikům je bližší Homér a vůbec celá řecká kultura, v níž spatřují výraz národního ducha. Preromantismus našel své vyjádření hlavně v literatuře, ve výtvarném umění se neprojevil, naopak pozdní klasicismus v architektuře i plastice, tzv. empír, dokazuje, jak ještě v době napoleonské byly silné vlivy francouzského klasicismu.
          Preromantičtí básníci si oblíbili některé obrazy nebo scenérie, které se postupem doby staly až schematickými uměleckými prostředky ve všech literaturách ovlivněných tímto hnutím. V literatuře anglické je to např. tzv. poezie jezerní a hřbitovní, s příznačnými pochmurnými obrazy opuštěných jezer, hrobek, nočních scenérií, hradních trosek a měsíčního svitu. Část z těchto obrazů přejde i do poezie romantiků. Jinými motivy jsou symboly mnicha, poustevníka, vězně a poutníka. I ony se projevují plně až ve vlastním romantismu. Reakce proti "klasické poezii" je všeobecná, proto se mění vzory a prameny nové literatury. Homér a Shakespeare se stávají příkladem velkých "přírodních" géniů, neboť se neohlíželi na estetická pravidla. Odklon od tradic francouzské literatury je obecný - oblibu si získává poezie anglická, která zdůrazňuje proti rokokové galantnosti a rozumářské tradici opravdovost citu, hloubku vášně a proti naučené konvenci vyzvedává prožitek srdce. Za silný inspirační zdroj se považuje poezie lidová, horlivě sbíraná a napodobovaná. Zvláštního ocenění se dostává hlavně baladám.
          Preromantický básník se často stylizuje do postoje barda, mluvčího národního kolektivu, jindy se opět skrývá do anonymity lidového pěvce, nebo konečně vystupuje v roli věštce a proroka.

III. PREROMANTISMUS V NĚMECKU

          Při formování nových idejí a představ v literatuře připadlo od poloviny 18. století zvláštní postavení Německu, tehdy ještě zaostalému a politicky rozdělenému do mnoha států a státečků. V rozmezí několika desetiletí se v Německu zrodila řada význačných osobností, jejichž díla v oblasti filosofie a literatury nejen pomáhala velikostí a jednotou národní kultury překonávat německou roztříštěnost politickou, ale zároveň se stala důležitou součástí světové kultury.
          Časově první z těchto osobností je kritik, svobodný novinář, básník a myslitel GOTTHOLD EPHRAIM LESSING (1729 - 1781).
          Jako kritik a dramaturg prvního německého národního divadla v Hamburku bojoval proti napodobování francouzského klasicismu, který již nevyhovoval potřebám emancipačního boje měšťanské třídy. Domníval se, vycházeje mj. i z příkladu Shakespearovy dramatické tvorby, že francouzský klasicismus příliš úzce pojímal požadavek tří jednot dramatu a že falešně lpěl na zásadě, že hrdinou tragédie nemůže být příslušník měšťanské třídy. Spolu se svým vrstevníkem Denisem Diderotem je Lessing teoretikem a praktickým uměleckým tvůrcem měšťanské tragédie. V jeho hře Emilia Galotti (1772) jsou hlavními postavami děje i nositeli morálního patosu celého díla příslušníci měšťanského světa. Vážený občan Galotti nemůže uchránit svou dceru Emílii před zvůlí panovníka italského státečku, který dal zavraždit Emíliina snoubence. Než by se Emílie poddala, přijme raději smrt z rukou svého otce. Lessing dal novou podobu i německé veselohře, a to svou hrou Mína z Barnhelmu (1767) čerpanou z německého měšťanského prostředí. Závažnou filosofickou náplň má jeho drama Moudrý Nathan (1779), nesené ideou náboženské tolerance a humanismu. Lessingův kriticismus se uplatnil i v jeho bajkách a epigramech. Lessing je také autorem teoretického spisu Laokoon čili o hranicích malířství a poezie.
          Lessingova polemika s klasicismem byla v Německu teprve předzvěstí nového estetického cítění, které se vytvářelo s nástupem buržoazní epochy. Ideovým tvůrcem a podněcovatelem nové preromantické estetiky v Německu se stal JOHANN GOTFRIED HERDER (1744 - 1803). Herder pocházel z Východního Pruska. Po studiích na univerzitě v Královci (dnešním Kaliningradu), kde poznal filosofa Immanuela Kanta, byl učitelem na církevní škole v Rize. Později se z Goethova podnětu usadil ve Výmaru, kde působil jako představený protestantské církve.
          V souvislosti se vznikem národních hnutí a s rostoucím národním uvědoměním nejen v Německu, ale i v celé Evropě, zamýšlel se Herder nad otázkami národní individuality, národní kultury, nad vztahem národního a všelidského. Zabýval se zkoumáním původu a podstaty lidské řeči a v lidové poezii spatřoval věrný obraz národního charakteru, určovaného hlavně rázem podnebí a krajiny. Chápání a respektování individuality každého národa dosvědčuje jeho dvousvazková sbírka Lidové písně (1778), která byla po jeho smrti přejmenována na Hlasy národů v písních. Ve svém díle Myšlenky k filosofii dějin lidstva (1784 - 1791) dospěl Herder k názoru, že každý národ obohacuje svým příspěvkem vývoj lidstva, směřující k humanitě, k plné lidskosti. V čele tohoto vývojového procesu se jednotlivé národy nebo jejich skupiny střídají. Tím, že předpokládal, že se do čela tohoto humanitního vývoje dostanou národy slovanské, Herder významně podpořil národně obrozovací hnutí slovanských národů, v jejichž kultuře hrál důležitou úlohu i kult lidové poezie.
          Úsilí o vyjádření nových životních pocitů, o postižení obrysů nově se formujícího buržoazního světa, o pochopení možností harmonického vývoje člověka v tomto rozporném světě nalezlo nejvýznamnější umělecký výraz v díle JOHANNA WOLFGANGA GOETHA (1749 - 1832).
          Goethe se narodil v patricijské rodině ve Frankfurtu nad Mohanem. Na přání otcovo studoval práva. Na vývoj jeho umělecké tvorby, v níž zprvu váhal mezi básnictvím a malířstvím mělo rozhodující vliv seznámení s Herdrem. Zážitky z jeho právnické praxe ve Wetzlaru, nešťastná láska k přítelově snoubence (Charlottě Buffové), jakož i sebevražda jiného jeho přítele (K. W. Jerusalema) daly Goethovi podnět k románu, v němž vyjádřil citovou a životní krizi své generace.
          Nevelký román, psaný formou dopisů, Utrpení mladého Werthera (1774), se stal největším literárním úspěchem celého 18. století. Tehdy již byl Goethe vůdčí osobností skupiny mladých spisovatelů, kteří pojímali uměleckou tvorbu jako výraz umělcovy osobnosti, jeho citů a temperamentu a neuznávali žádná závazná pravidla, jimiž by tento výraz měl být poután. Jako Herder byli i oni přitahováni příkladem anglické literatury, v níž Shakespeare jim představoval ideál živelné tvůrčí svobody. Jejich umělecká revolta, namířená proti jednostrannému intelektualismu v literatuře byla zároveň výrazem odporu proti stavovskému feudálnímu zřízení, které neposkytovalo mladým nadaným měšťanským synům možnost plného uplatnění a všestranného svobodného rozvoje. Životní problematika tohoto pokolení, jehož literární hnutí je označováno jménem Sturm und Drang (bouře a vzdor), byla nejlépe vyjádřena v dílech mladého Goetha, hlavně v básni Prométheus s jejím hrdým lidským vzdorem proti falešným božským autoritám, v historickém dramatu s námětem z povstání německých sedláků v r. 1525 Goetz von Berlichingem (1773) a v románu o Wertherovi, jehož hrdina sahá k smrtící zbrani, protože nevidí pro sebe východisko ve světě, který svou bezcitností zraňuje a umrtvuje jeho citlivou mysl i jeho touhu po přirozeném, prostém životě.
          V době svého dlouhodobého pobytu ve Výmaru, sídelním městě malého vévodství, se Goethe zprvu (od r. 1775) věnoval jako ministr rozličným oblastem státní správy. Zároveň se rozvíjelo jeho mnohostranné studium přírodních věd. Svými objevy v oboru vývoje rostlinstva a živočišstva se stal předchůdcem přírodovědné evoluční teorie. Po návštěvě Itálie (1786 - 1788), která přispěla k jeho bezprostřednějšímu sblížení a klasickým odkazem antické a renesanční kultury, se Goethe zprostil státních funkcí a věnoval se převážně literatuře a vědě.
          V autorových uměleckých záměrech se objevovaly nové rysy, nově se utvářel i jeho postoj ke společnosti. Díla údobí Sturm und Drang téměř vždy končila porážkou hrdiny, který sice věděl, proti čemu bojuje, neměl však jasnou představu o cílech svého boje. Ze svých nových životních zkušeností vyvodil Goethe závěr, že měšťanskou třídu je třeba teprve vychovat, aby ve společnosti mohla zaujmout místo, které jí náleží. Za nejlepší výchovný prostředek pokládal umění, a to umění podle nedostižného vzoru antického Řecka. V tomto duchu vytvořil konečnou podobu svých tragédií Ifigenie na Tauridě (1787) s námětem ze starořeckých bájí o trojské válce a Torquato Tasso (1790), kde tragický osud italského renesančního básníka ztvárnil jako konflikt velkého umělce s intrikánským ovzduším malého panovnického dvora, i tragédii Egmont (1788) oslavující národně osvobozovací boj Nizozemců proti španělskému útlaku.
          Vědomí o potřebě společenských reforem, podnícené mj. francouzskou revolucí, nalezlo výraz i v jeho výchovném románu Viléma Meistra léta učednická (1795 - 1796). Hrdinou románu je kupecký syn, který se při svém putování s kočovnou hereckou společností seznamuje s mnoha lidmi různých osudů i zájmů, pozorně vnímá všechny nové poznatky a intenzívně prožívá své citové vztahy. V bohatě rozvětveném ději sleduje Goethe především vývoj hrdinova charakteru, cestu zrodu člověka, který harmonický rozvoj své osobnosti uvádí v soulad se zájmy společnosti.
          Přesvědčením, že smysl lidského života tkví ve službě celku, vyznívá i Goethova dvoudílná filosofická báseň v dramatické formě Faust, jejíž první náčrt si autor přinesl už do Výmaru a kterou dokončil až krátce před smrtí. Její námět volně navazuje na starou pověst, dochovanou v knížkách lidového čtení, podle níž učený doktor Faust v rouhavé touze po poznání prodal svou duši ďáblu, a tím propadl zkáze. V  Goethově pojetí nabyl tradiční námět nejen nové umělecké podoby a síly, ale i nového smyslu.
          Faustovo životní úsilí bylo Goethem postaveno mezi principy zla a dobra, zničení a vykoupení, mezi Mefistofela a Hospodina, kteří v prologu díla uzavírají sázku o Faustovu duši. Mefistofeles nabídne věčně nespokojenému, po stále novém poznání toužícímu Faustovi své služby a uzavírá s ním smlouvu: jestliže Faust dosáhne klidu a uspokojení, zemře a jeho duše propadne peklu. Aby odvrátil Fausta od jeho touhy po vědění a přivedl ho k pocitu spokojenosti, snaží se ho ďábel připoutat k smyslovému životu. Omladí ho, postará se mu o zábavnou společnost a zprostředkuje mu příležitost k sblížení s půvabnou a milou měšťanskou dívkou Markétkou. Faustův vztah k Markétce se vyvine ve skutečnou lásku, vymykající se konvencím staré společnosti. Láska končí tragicky: Markétka bezděčně zaviní smrt své matky i svého bratra, který je zabit v souboji s Faustem. Ze zoufalství utopí svoje i Faustovo nemanželské dítě a v žaláři očekává popravu. Odmítne pomoc, kterou jí, donucen k tomu Faustem, nabídne Mefistofeles, a tím se vymkne z ďáblovy moci.
          V druhém dílu je Faust po období zoufalství nad Markétčinou tragédií uveden Mefistofelem na císařský dvůr, aby se rozptýlil a ponořil do světských zájmů. Získá císařovu vděčnost tím, že vynálezem papírových peněz zachrání říši před úpadkem. Pro dvorskou společnost vyvolá z podsvětí obraz nejkrásnější ženy starověku Heleny. Ve vztahu k Heleně, jejíž propuštění z podsvětí si vyprosí, se v Řecku inspiruje a obohacuje duchem antiky. Teprve po smrti jejich syna Euforiona a po Helenině odchodu se Faust vrací a za své služby si od císaře vyžádá za odměnu pás bažinatého mořského břehu, který chce odvodnit a změnit v úrodnou půdu, na níž by žili svobodní lidé. V této vidině nachází smysl života. Ačkoliv pocit uspokojení znamená pro něho podle smlouvy s Mefistofelem smrt, přece jeho nepřemožitelná touha po životní aktivitě a jeho úsilí o dobro lidstva zachraňují jeho duši před peklem. Faust, původně rebelant proti starým společenským a myšlenkovým konvencím, se tedy - souběžně s autorovým vlastním vývojem - proměnil v představitele činorodého lidstva, jehož rozvoj se uskutečňuje v nekonečném dobývání pravdy a přetváření světa: "Jen pak jsi hoden svobody a žití, když rveš se o ně den co den."
          Na víře v člověka a poznatcích vědy buduje takto Goethe nové jednotné chápání světa ve chvíli, kdy se staré názory a jistoty rozpadaly.
          Z Goethovy drobné epiky prosluly nejvíce balady (Rybář, Král duchů, Hledač pokladů), z lyriky Elegie římské (1786 - 1788) s antickou tematikou.
          Ideje nové nastupující epochy - především touhu po svobodě - vyjádřil vedle Goetha ve svém díle nejúčinněji FRIEDRICH SCHILLER (1759 - 1805).
          Schiller v mládí poznal závislost na vrchnosti, která rozhodovala o jeho vzdělání (byl zprvu vojenským lékařem) a bránila mu v literární činnosti. Když se z této závislosti vymanil, vyvíjel (stíhán existenčními starostmi) horečnou činnost jako spisovatel, překladatel, upravovatel cizích spisů i autor historických prací. Poslední léta života strávil ve Výmaru v přátelství s Goethem, s nímž ho mj. spojovalo přesvědčení, že umění je nejdůležitějším výchovným prostředkem lidstva.
          Schiller byl patetický lyrik velkých lidských citů (óda Na radost), myšlenek a mravních ideálů, baladik předvádějící s řečnickou vervou příklady mravní očisty, dramatik touhy po svobodě a vyšším lidství.
          Hlavním hrdinou jeho raného dramatu Loupežníci (1781) je temperamentní, svobodomyslný hraběcí syn Karel Moor, který byl intrikami svého bratra Františka připraven o otcovu důvěru, o snoubenku i o dědická práva. Z lásky ke svobodě i z touhy pomstít bezpráví stane se Karel společenským psancem, vůdcem loupežnické tlupy. S její pomocí chce odčinit křivdy a násilí, které způsobil František nejen jemu, ale i dalším blízkým lidem, avšak loupežníci, kteří mu měli pomáhat v spravedlivé odvetě se mu vymknou z rukou a jednají jako bezohlední zločinci. Karel, rozhodnut podstoupit očisťující trest, jde požádat chudé lidi, aby ho vydali soudu, a získali tak vypsanou odměnu. Na konfliktu obou bratří znázorňuje Schiller hluboký rozpor mezi sobeckou zvůlí (která je ztělesněna v postavě necitelného, tyranského Františka) a ušlechtile motivovaným  buřičstvím (představovaným Karlem), zároveň však odhaluje i bezvýchodnost zbojnicky chápané vzpoury, tragiku Karlova pokusu bojovat proti bezpráví bezprávím. Volbou hlavního hrdiny i tím, že v patetické podobě vyjadřovalo novou, leckdy rozpornou problematiku lidské svobody, stalo se drama Loupežníci jedním ze stěžejních děl hnutí Sturm und Drang. Ideje a problémy tohoto hnutí byly zosobněny i v Schillerově republikánské truchlohře Fiesko (1782) a v dramatu Úklady a láska (1783), kde autor na tragickém příběhu lásky mezi dcerou chudého hudebníka a synem konzervativního intrikánského šlechtice demonstruje zkaženost vládnoucích vrstev. Ušlechtilí mladí lidé, tragicky hynoucí v mocenských konfliktech, hrají důležitou úlohu i v pozdějších Schillerových historických dramatech, jako např. Markýz Posa v Donu Carlosovi (1787) nebo Max Piccolomini v dramatické trilogii Valdštejn (1800). (Valdštejn pojednává o vojevůdci, kterého přivedla ctižádost k tragickému pádu. Látku k této tragédii studoval Schiller také v Čechách.) Problém osobní svobody byl u Schillera těsně spojen se zájmem o problém svobody národa. V pozadí Dona Carlose je nizozemská revoluce proti španělské nadvládě, jejímž dějinám věnoval Schiller také dvousvazkové historické dílo; ve Valdštejnovi sleduje autor politické zápasy za třicetileté války; v Panně orleánské (1802) ztvárnil zápas o národní nezávislost v dějinách Francie, v Marii Stuartovně (1801) v dějinách Anglie, ve Vilému Tellovi (1804) v dějinách Švýcarska.

IV. HNUTÍ STURM UND DRANG

          Sturm und Drang byl ideově nejprogresívnější a umělecky nejvyhraněnější proud německého klasicismu, vyznačující se všemi jeho základními znaky. Specifikou pro toto hnutí je zejména idealizace individuální vzpoury silného jedince, "génia" v prométheovském smyslu; proto bývalo ve své době nazýváno Genieperiode (období génia). Časově je vymezeno lety 1767, kdy vyšly fragmenty Johanna Gottfrieda Herdera, a 1785, kdy nastupuje tzv. německá klasika, tj. zralé období tvorby Goethovy a Schillerovy. Je zaměřeno nejen proti přežívajícímu aristokratickému klasicismu jako všechen preromantismus, ale zvláště proti soudobým tendencím středoevropské umírněné varianty osvícenství, jejímž krajním výrazem byl tzv. osvícenský absolutismus např. vévody mannheimského nebo císaře Josefa II. Proti intelektualismu osvícenců a racionalismu klasicistů staví Sturm und Drang cit a vášeň, proti zmrtvělé společenské hierarchizaci a estetické kanonizaci starého absolutistického období zdůrazňuje tvořivou svobodu osobnosti, nespoutané žádnými konvencemi a řídící se jen zákony vlastního srdce, a proti znásilňující moci městské civilizace klade volnost přírody a života v ní a přiklání se k lidovým tradicím a vzorům.
          Hlavní formou tvorby básníků tohoto období bylo drama jako útvar, umožňující stavět ostře charakterizované a individualizované postavy do vyhraněných a zpravidla tragických konfliktů a zápasů: k nejvýznamnějším dílům Sturm und Drang patří proto zejména raná dramata Goethova a Schillerova, dále hry Jokoba M. Lenze (1751 - 1792), Friedricha M. Klingera (1752 - 1831) - podle jehož jedné hry dostalo celé hnutí svůj název - a jiných. Jejich tématem byl zápas za politickou volnost (Schillerův Fiesco, 1783), svoboda jedince ve společnosti (Goethova rytířská prvotina Goetz von Berlichingen, 1773; Schillerovi Loupežníci, 1780; Klingerova Dvojčata, 1776), zrušení stavovských přehrad a právo na lásku (Schillerova občanská tragédie Úklady a láska, pův. Luise Millerin, 1783; Lenzovi Vojáci, 1786) a volnost vášně (Gothova dramata Clavigo a Stella, 1774 a 1776), popřípadě i víry (Goethův Urfaust, 1774). V této souvislosti byla pěstována i teorie divadla a dramatu, navazující na průkopnické dílo Gottholda Ephraima Lessinga, přičemž bylo divadlo pojímáno nejen jako výchovná instituce v běžném osvíceneckém smyslu, ale přímo jako nástroj přeměny lidí, a tím i světa (Lenzovy Poznámky o divadle, 1774; Schillerovo Divadlo jako mravní instituce, 1785); na Lessinga navazoval i zájem o Shakespeara jako vzor.
          V poezii se básníci Sturm und Drang pod vlivem tvorby skotského básníka Jamesa Macphersona (1736 - 1796) a teorií Herderových přikláněli k formově volné tradici lidové tvorby, zejména písňové a baladické - např. balady Goethovy a Schillerovy nebo Lenora Gottfrieda Augusta Bürgera (1747 - 1794); z klasických forem jim nejvíce vyhovovaly ódy a hymny. Nejmenšího významu dosáhlo hnutí Sturm und Drang na poli prózy, z níž vyniklo pouze Goethovo Utrpení mladého Werthera (1774), vyjadřující však spíše tendence tehdejšího sentimentalismu.

V. ZÁVĚR

          Díla preromantismu můžeme nalézt zejména v literaturách Francie, Anglie, Ruska a především v německé literatuře. V té době vznikly pro německý národ snad nejvýznamnější literární práce. Tato díla odráží dobu plnou zvratů, rozporů a napětí mezi novými a starými tendencemi na evropském kontinentě hlavně v druhé polovině 18. století. 


VI.   SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

Balajka, B.: Přehledné dějiny literatury I., Fortuna, Praha 1995
Felix, A. a kol.: Svět literatury I, SPN, Praha 1969
Forst, V.: Literatura pro 1. r. středních škol, SPN, Praha 1985
Goethe, J. W.: Faust a Markétka, Odeon, Praha 1982
Goethe, J. W.: Výbor z poezie, Československý spisovatel, Praha 1973
Schiller, F.: Óda Na radost, Československý spisovatel, Praha 1980
Vlašín, Š. a kol.: Slovník literárních směrů a skupin, Panorama, Praha 1983

VII. PŘÍLOHY

VII. A/ J. W. GOETHE

Štěstí a sen

Ba, často jsi nás ve snách zřela
bok po boku jít do kostela,
tys byla chotí, chotěm já.
A často, když jsme vzhůru byli,
já vzal ti v nestřeženou chvíli,
co polibků jen vzít se dá!

Co čiré slasti jsme kdy znali,
co rozkoše kdy prožívali - -
A s chvílí prchl požitek!
Že požívám? Ach, nic to není.
Prchají polibky jak snění
a všechna slast jak polibek.

Starost

Ustaň v kruzích křídlem bíti,
stále zpět se nevracej!
Nech, ó nech mne po svém žíti,
štěstí mé mi přej, ó přej!

Prchnout mám? Či všechno snésti?
Čas je zoufání se zbýt!
Starosti, když nedáš štěstí,
aspoň dej mi moudrým být!

Růžička

Viděl chlapec rozkvítat
planou růži v stráni,
viděl na ní rosu stát,
rozběh se z ní radovat,
podívat se na ni.
Růže, růže, růžičko,
rudá růže v stráni!

"Utrhnu tě, růže, tam,
utrhnu tě v stráni!" -
"Já tě, hochu, popíchám,
památku ti provždy dám,
nejsem na trhání."
Růže, růže, růžičko,
rudá růže v stráni!

A ten divoch, má milá,
utrhne ji v stráni;
třebaže se bránila,
do krve ho ranila,
marně se mu brání.
Růže, růže, růžičko,
rudá růže v stráni!

Dobrá rada

Přijde čas, kdy se může stát,
že sebe i lidi nemáš rád,
tvé srdce si nic necení;
je jiný řád snad v umění?
Neštvi se proto, když je zlý čas,
plnost a síla už zrají v nás:
kdo si v zlé chvíli dopřál klid,
dvojnásob bude z dobré mít.

Co jsem našel

   Já sám, tak tiše
se lesem bral,
nic nezamýšlel,
nic nehledal

   A v stínu skrytý
jsem kvítek zhléd:
jak oko zářil,
jak nebe květ.

   Já shýb se pro něj,
on šeptem dých:
"Kdybys mne utrh,
já uvad bych!"

   A květ jsem vyhráb
i s kořínkem,
nes na zahrádku,
kde doma jsem,

   zde v tichou zase
já prsť ho dal.
A ujímá se.
A kvete dál.

Nestoudný host

Byl u mne chlap a byl můj host;
jídla jsme oba měli dost;
co denně mívám, já mu dal,
a chlap si pořádně popřával
mých krmí a zákusků rozličných.
Pak, sotvaže si napral břich,
čerchmant ho zanes k sousedu
a tam se dal do mého obědu:
"Polívce scházelo koření,
ohnivost vínu, tuk pečeni -"
I krucielement!
Zabte toho psa! Je to recenzent!

Patero

Pět věcí z jiných pěti nepramení.
Měj věrně na mysli mé naučení:
Přátelství nevykvete z prsou králů.
Nepučí dvornost v nízkosti a kalu.
Kdo zrozen lotrem, výšky nedoroste.
K padlému neskloní se srdce sprosté.
Lhář marně doufá ve věrnost a víru - - -
Pět jistot podrž v světa klamném víru!

Jiné patero

Čím že si ukrátím čas?
   Činem! a činem zas!
Čím že se nudím až k nesnesitelnosti?
   Zahálčivostí!
Čím do dluhů padám?
   Když trpně strádám!
Čím prohra se ve výhru změní?
   Jednám - li: bez rozmýšlení!
Čím k slávě se zvedám?
   Tím, že se nedám!

VII. B/ J. W. GOETHE

Čarodějův učeň

Že ten čarodějník starý
vytáh jednou paty přece!
A teď budou jeho čáry
taky po mém roztáčet se.
Jeho řeč a díla
znám já doslova,
vždyť i ve mně síla
divotvorcova!

   Krokem, skokem
   pospěš k brodu,
   dones vodu,
   ať se valí,
   aby proudy valným tokem
   do lázně se vylévaly.

Pojď, ty koště, slouho starý!
Dost ses narobotovalo.
Oblec tam ty bídné cáry,
abys po mém tancovalo!
Na dvou nohou běhej,
trup a hlavu měj,
tak, a s hrncem spěchej,
vody nabírej!

   Krokem, skokem
   pospěš k brodu,
   dones vodu,
   ať se valí,
   aby proudy valným tokem
   do lázní se vylévaly.

Hleďme! tryskem k břehu dá se,
skutečně, už u řeky je
a teď běží bleskem zase
zpět a k lázni vodu lije.
Podruhé sem pádí.
Vše se vodou dme.
Ve vědrech a v kádi
pění to a vře.

   Postůj! Dosti!
   Odstup. Vari!
   Ty tvé dary
   nechcem znova! -
   Ach, té zapomnětlivosti! 
   Neznám kouzelného slova!

Slova, které v to, co býval,
opět by ho proměnilo.
Běda, je tu nový příval!
Kýž by z tebe koště bylo!
Pořád vodu dále
přináší mi sem,
zaléván jsem stále
prudším přílivem.

   Že já si tě
   neochočím?
   Počkej, skočím!
   To je zrada!
   Kouká divě, kouká lítě,
   hůř a hůř to na mne padá.

Ó ty vyvrheli pekla,
dům chceš utopit jak štěně?
Přes každičký práh už vzteklá
proudí vlna rozběsněně.
Koště jurodivé,
budeš poslouchat?
Dřevem buď jak dříve!
Poroučím ti: stát!

   Že tě, koště,
   neochočím?
   Jen co skočím,
   doženu tě,
   sekyrou, ty staré chvoště,
   na dva kusy rozseknu tě.

Zas už nohama tu plete!
Porazím tě znenadání,
na zemi se svalíš, skřete,
jak ta sekera tě zraní.
Sláva, už se kácí,
hleďme, ve dvé je!
Znova se mi vrací
dech a naděje.
Běda! Běda!
   Oba díly
   vyskočily.
   Zhouba hrozí!
   Chlapců dvé se k práci zvedá - 
   Kéž se smilovali bozi!
A jak běží! Mokro v sále,
po schodech je vlna hnána.
Ach, té spousty neskonalé!
Volám mistra, volám pána.
Dál bych neodolal!
Přišels, pane? Slyš!
Duchů, jež jsem volal,
nezbavím se již.

   "Ke zdi, hola,
   koště, koště!
   Zas jen chvoště!
   Pro své čáry
   beze škody si vás volá
   jen váš pán, váš mistr starý."

VII. C/ FAUST

Zde: "Na počátku bylo slovo!" čtu.
(Rozevře svazek a chystá se k práci)   
     Ale jak dále? Nesnáz je hned tu.
     Nelze mi slovo přec tak v úctě míti,
     musím to jinak přeložiti;
     ačli že duch mne řádně osvítil,
     stojí tu: Pojem na počátku byl.
     Dobře si rozvaž první řádku,
     neukvapuj se na počátku!
     Že vznikala by z pojmu všechna díla?
     Má státi: Na počátku byla síla!
     Leč ještě jsem to ani nenapsal,
     a cos mne nutká, abych hledal dál.
     A náhle, osvícen, zřím do hlubin.
     Já napíšu: Byl na počátku čin!

     (Faust ve své studovně nad biblí)

 NOC
Úzký gotický pokoj, vysoko zaklenutý. Faust, neklidný, sedí u pulpitu.
Faust:     
     Moudrosti filozofie,
     práva i patologie
     a bohužel i bohověd
     hltám už pilně řadu let,
     a přesto nevím co a jak!
     Jsem pošetilý ubožák,
     já, doktor, dokonce profesor,
     vždyť plných deset let celý sbor
     svých žáků za nos vodívám
     dál křížem krážem, sem a tam
     a možnost poznání? Žádná není!
     Srdce mě pálí až k usoužení,
     i když mám v hlavě víc než ti hlupci,
     kněžouři, učení psavci a tupci
     a neznám strach z pekla, z pekelníků,
     pochyby, rozpaky kajícníků.
     Nicméně jsem živ bez radosti,
     bez víry v liché vědomosti,
     nejsem z těch mudrců, co by chtěli
     obracet hříšníky na anděly,
     trpím jen bídnými poměry,
     bez peněz, bez poct a nádhery. -
     I pes, ví bůh, si lépe žije!
     Tak jsem se pustil do amgie,
     abych se u duchovních sil
     přemnohým tajům přiučil
     a v potu tváře planě dál
     neřečnil, pracně neskrýval
     své nevědění v rámci věd,
     vyzvěděl, čím je v jádru svět,
     odkud kam spěje na své dráze
     a neomílal plané fráze.

VII. D/

J. W. GOETHE - Ein Gleiches

Über allen Gipfeln
Ist Ruh,
In allen Wipfeln
Spürest du
Kaum einen Hauch;
Die Vögelein schweigen im Walde.
Warte nur, balde
Ruhest du auch.

J. W. Goethe

Stejný podíl

V polích
klidno;
ve vrcholích
ku poslechu
ani dechu.
Ptactvo mlčí v lese,
nikde nepohne se
ani chvojí.
Počkej, v krátké době
také tobě
duch se upokojí.

Přel. Jan Nečas, 1889

Druhá (z poutníkových nočních písní)

Nad vrcholky strání
a výš
ticho je, ni vání
necítíš
v korunách vát;
už ptáčkové došvitořili.
Počkej, jen chvíli,
též budeš spát.

Přel. Otokar Fischer

Poutníkovy noční písně

II. Všude nad horami
    je klid.
    Slyšíš korunami
    sotva znít
    vánku vír;
    i ptáčata umlkla v houští.
    Sečkej, už se spouští
    i na tebe mír.

Přel. Josef Hora

Poutníkovy noční písně

2. Nad hřebeny hor kolem
    je klid
    i za vrcholem
    stromů skryt
    vzduch zůstal stát.
    Teď ptáčkové mlčí i svahy.
    Počkej jen, záhy
    sám budeš spát.

Přel. Eduard Petiška

VII. E/ F. SCHILLER

Tajemství

Ač slůvko říci nemohla mi,
   leckdo by propůjčil sluch rád,
mně její oči řekly samy,
   nač netroufal jsem se jí ptát.
V hájemství tvé se vkrádám tiše,
   rozprostři, buku, větve své,
před zrakem světa do své skrýše
   ukryj ta něžná srdce dvě!

Odkudsi nezřetelný hukot
   lopoty všední zaznívá,
ve změti hlasů slyšet tlukot
   lomozícího kladiva.
Tak lakotnému nebi v dřině
   za svůj los platí člověk daň;
však z ruky bohů pohostinné
   se lehce sype štěstí naň.

Ať neuslyší ucho žádné,
   co věrná láska znamená!
Vždyť lidé mají srdce chladné,
   je radost pro ně bezcenná.
Svět odjakživa štěstí brání,
   tu vzácnou kořist drž si, chraň,
pevně je stiskni chtivou dlaní,
   nežli se nezdar vrhne naň.

Má rádo tmu, jež všechno halí,
   tichounce vklouzne po špičkách
a kroky rychlými se vzdálí,
   když vetřelcův zrak tuší v tmách.
Prameni vlahý, slastiplný,
   kéž proud tvých vod nás ovine,
ať chrání hradbou vzduté vlny
   hájemství této svatyně!


Šíře a hloubka

Svět četné výtečníky má,
   ti ovšem možném vědí,
co popuzuje a co zajímá -
   co dělat, ti napovědí.
Když řeční, člověk řek by vždy,
že slyší mluvit Vševědy.

Ze světa zmizí však tichounce:
  vždyť do ztracena žili.
Kdo plodné dílo podat chce,
   k velkému míří cíli,
ten úsporně ať v jeden bod
zatne své největší síly hrot.

Honosně bujnými větvemi
   kmen do výše se zvedá,
list každý voní nad zemí,
   člověku plody však nedá.
Jen jádro v těsném svém úkrytu
strom, pýchu lesa, tají tu.


Štěstí a  moudrost

V rozepři druha opustila
   Fortuna - k Moudrosti teď dí:
"Buď ty mi přítelkyní, milá!"
   a poklad svůj jí nabízí.

"Dary mu nejvzácnější skýtám
   mateřsky, má vše, co mít chce,
víc a víc chce však, nenasyta,
   a říká, že jsem skrblice.

Pojď, sestro, přátelství nás spojí,
   u pluhu trpíš sedřená;
na klín ti složím věrnost svoji,
   a co mám, pro dvě stačí nám."

Sophia, na rtech úsměv svěží,
   pot utírá si na líci:
"Tvůj druh se tamhle zabít běží,
   smiřte se! - sama stačím si."


Dívka z neznáma

K pastevcům nuzným v chudém kraji
vždy s jarním časem přišla zas,
když skřivani se k zpěvu mají,
dívčina nevídaných krás.

Nebyla z téhož údolí,
nevěděl nikdo, odkud byla,
a její stopa zmizela,
když bědný kraj ten opustila.

Blízko ní dařilo se ctnosti
a srdce bila z nových sil,
však dojem její vznešenosti
důvěrnost každou odradil.

Přinášela jim květ i plod
uzrálý v jiném zeměpáse,
ve třpytu jiných sluncí, vod,
v šťastnějším podnebí i čase.

A každý poznal její dary,
ten květiny a plody ten;
ať mladý muž či chudák starý,
každý šel domů obdařen.

Vítáni byli všichni zdejší,
však z květin nejkrásnější dar
dostal vždy host jí nejmilejší:
když přišel milenecký pár.


Světlo a teplo

Vstoup řádný člověk do světa
   s důvěrou v dílo lidí,
věří, čím duše povzlétá,
   že i kol sebe vidí.
A pravdě s vůlí horlivou
nabídne věrnou ruku svou.

Běda! Vše malé, tupé je.
   Když teprv nyní ví to,
ve vřavě světa bedlivě
   hledá si teplé místo.
Srdce, jež ovlád strohý klid,
za lásku už se nechce bít.

Žel, pravda, jasná záře v ní,
   své teplo může ztratit.
Šťasten, kdo svůj zisk vědění
   nemusí srdcem platit!
Je proto třeba pro svůj zdar
znát světa běh, mít snění dar.


Naděje

Mluví a sní lidé o příštích dnech,
   jež lepší by, šťastnější byly,
a pachtí se, ženou, co stačí jim dech,
   k šťastnému zlatému cíli.
Svět stárne a mládne, toť jeho běh,
však naděje zůstává dál v lidských snech.

S nadějí jde člověk životu vstříc,
   s ní skotačí v chlapeckém reji,
mladíka přivábí spanilá líc,
   hrob starce není hrob její;
až znaven svou poutí opustí svět,
na hrob si nasadí naděje květ.

To není prázdný a šálivý klam,
   jenž bláznovi na mysli tane,
srdce to hlasitě zvěstuje nám:
   svět pro nás lepším se stane.
A o čem k nám hovoří vnitřní hlas,
nezklame naději, jež dříme v nás.


Mládenec u potoka

U potoka v jarní trávě
   hoch si z květin věnec vil;
viděl pak, jak rozvlněný
   dravý proud je odplavil.
Nenávratně uplývají
   tak i mého žití dny,
vadne tak i moje mladost
   jak ten věnec nádherný.

Netažte se, proč sám truchlím
   v květné době života!
Všechno nadějí se těší,
   když zas jaro kolotá,
vůkol víří tisíc hlasů
   probuzené přírody,
ozvem v hloubi hrudi mé však
   těžký smutek vzbudí vždy.

Nač mi radost z krásné vesny,
   nová vždy i odvěká?
Jednu jedinou já hledám,
   blízká je i daleká.
Z věčné dáli zjev ten drahý
   ve svou náruč rád bych jal;
ach, jej nedostihnu nikdy!
   Srdce mé jen žízní dál.

Opusť pyšné sídlo svoje,
   sestup k nám, ty spanilá!
Do klína ti snesu květy,
   které vesna zrodila.
V háji, slyš, zpěv ozývá se,
   z luk zas pramen zurčící,
v každé chýšce koutek čeká
   na milostnou dvojici.

VII. F/ F. SCHILLER

Rukavička

V aréně u svého lvince,
po boku malého prince,
král František holdoval hrám.
Kolkolem výkvět Francouzů
a na vysokém ochozu
kruh spanilých dvorních dam.

Král pokynul, a již
se zvedá mříž
a ve střehu, přikrčený,
lev vbíhá do arény,
rozhlédne se
a dlouze zívá,
hříva se mu třese,
protáhne se
a ulehne.

Král opět kývá,
tu z druhé brány vyběhne
tygr: jen spatří lva,
zařve a už se k němu žene,
bije ocasem doprava doleva,
a krev v bělmu
a tesáky vyceněné,
bázlivě obchází šelmu,
až s vrčením uléhá stranou.

Král kyne potřetí.
Dvojí bránou
dva levharti proletí
a po boji hladoví
vrhnou se k tygrovi.

Chytli se do křížku: pojednou
zazní lví řev
a šelmy, větřící horkou krev,
v pokorném kruhu usednou.

Tu panně spanilého líčka
z altánku spadla rukavička
mezi tygra a lva.
Panna Kunhuta vyzývá
rytíře Delorgese: "Nuže, pane,
když srdce vaše pro mne plane,
jak stokrát odpřisáhl jste,
na důkaz mi ji přinesete."

A rytíř, muž neohrožený,
s divokým srdcem a tvrdým čelem,
vbíhá do strašné arény,
do samého středu šelem.

Jasní páni a jasné paní
hrůzou nedýchají ani.
A již se bez úhony vrací!

Steré bravo! zaburácí
a ejhle, panna Kunhuta
jej vítá, rázem pohnuta,
v pohledu mnohoslibné ano
a něhu dojemnou.
Leč rukavičku pojednou
jí vmetl do tváře: "Nuže, panno,
vás o dík neprosím se, žel."
A v okamžení odešel.