Dějepis - Záviš z Falkenštejna

Autor: Jarmila Křížová

Zpracováno podle Palackého Dějin národa českého

Roku 1276 se spojily vlivné rody z Korutan a Štýrska ve spolek proti vládě Přemysla Otakara II. V Čechách se k nim připojily české nejmocnější rody: páni z Rizemburka (Oseka) a všichni Vítkovci; celý tento spolek byl pod silným vlivem císaře Rudolfa Habsburského. Palacký uvádí, že v této době byl hlavou Vítkovců Záviš z Falknštejna.

Po smrti českého krále na Moravském poli nastaly v zemi velké zmatky a boj mezi stoupenci zemského správce Oty Braniborského (manžela královy sestry) a stoupenci krále zastupované královnou Kunhutou, jejíž zájmy hájili Záviš z Rožmberka (Falknštejn) a Hynek z Dubé - vůdce české šlechty. Válka měla charakter národnostního boje, byla velmi tvrdá a země naprosto zničená, bezohledně vydrancovaná přívrženci zemského správce. Když prolévání krve dosáhlo obludných rozměrů, zakročil Rudolf, o jehož působení v té době se však zachovaly jen kusé zprávy. Na základě rozhodnutí museli všichni cizinci, kteří nebyli v zemi trvale usídleni, opustit zemi.

Záviš byl mezi českými a moravskými šlechtici, kteří se připojili ke dvoru královny. Byl to hezký muž jemných mravů, velkých schopností a vědomostí, rytíř i básník, některými lidmi dokonce považovaný za nebezpečného kouzelníka a čaroděje. Není proto divu, že královna jeho půvabům dlouho neodolala, jmenovala jej purkrabím na Hradci u Opavy a správcem svého dvora. Nakonec se za něho tajně provdala, pravděpodobně v druhé polovině roku 1280. Z manželství se narodil syn Jan (Ješek), který se stal křížovníkem Svatomořským. Sňatek vyvolal řadu nepodložených pomluv, například že se královna se Závišem stýkala ještě za života krále a sama usilovala o jeho život. Od roku 1281 do roku 1282 nemáme o Závišovi a královně žádné informace. Pravděpodobně pobývali spolu na Hradci u Opavy a nezúčastňovali se veřejného života. Tyto dva roky patří mezi nejnešťastnější v našich dějinách, neboť následkem předešlých válek vypukl velký mor a hladomor; odhaduje se, že v zemi zahynulo na 600 000 lidí.

V roce 1283 se konečně dvanáctilý král Václav II vrátil do země z Branibor, kam ho odvezl markrabě Ota. Královna si netroufala přivítat syna, a proto mu poslala nejprve dopis, aby poznala jeho názor na svůj sňatek. Král pro ni poslal posly, ona pak dosáhla toho, že přijal i Záviše a dovolil mu účastnit se na vládě zemské. Tím se někteří páni cítili velmi uraženi, a protože i Záviš měl své příznivce, vznikly v zemi opět dvě strany, které se chopily zbraní. Závišovci měli převahu, vypudili své protivníky z úřadů a obsadili je svými lidmi. Záviš sám se stal nejvyšším hofmistrem královským. Co se v této pravděpodobně málo krvavé válce událo, není známo, ale 4. června 1284 byl uzavřen mír. Moci a vlivu, které Záviš požíval, přibývalo, což budilo závist. Bylo mu dovoleno na počátku měsíce června 1284 oslavit veřejně manželské spojení s královnou a chovat se veřejně jako králův otčím. Od té doby Záviš prováděl královskou moc sám, král mu prokazoval veškerou úctu jako otčímovi a manželovi své matky a plně mu důvěřoval. Závišovi nelze upřít, pokud stačí naše vědomosti, že se snažil velmi důrazně a opatrně upevnit moc královskou a pořádek v zemi. Ti čeští a moravští pánové, kteří se dobrovolně nepodrobili, byli vojensky donuceni k poslušnosti. Velké úspěchy vojenské v této době svědčí o způsobilosti válečníka, zdá se však, že si i ve správě politické počínal s nevšedním umem - důkazem toho je, že jeho nařízení uvedlo do měst pražských Policejní řád, který se udržel v platnosti celá staletí. Účelem tohoto řádu bylo zamezit rozbrojům v Praze a napomáhat pořádku a správnosti v městských obchodech.

Tak obezřetným působením se mu podařilo udržet se ve vysokém postavení, ale neuchránilo ho to od konečného pádu. Jeho nepřátelé připomínali králi jeho zradu krále Otakara; způsob, kterým si dobyl vysoké přízně, a jeho pánovité chování bylo příčinou toho, že se od něho odvrátili i mnozí přátelé. Ti všichni se uchylovali k německému císaři Rudolfovi. Vzájemná nedůvěra mezi ním a Rudolfem dosáhla nejvyššího stupně, když král se svou matkou odjel do Chebu, kde se měl slavit králův sňatek s Rudolfovou dcerou Jitkou. Záviš je doprovodil jen k městu. K dovršení jeho nehod zemřela také královna Kunhuta. Závišovi nepřátelé ho obviňovali, že dopomáhal svým přátelům k nejvyšším úřadům a ti se obohatili na úkor celé země; obviňovali ho, že se chce zmocnit královské koruny a ohrožuje králův život. Záviš se o tom dozvěděl, ale nepřikládal tomu váhu, spoléhaje na královu náklonnost k němu. Teprve po příchodu královny Jitky se vzdal svých úřadů a ustoupil z veřejného života.

Smrtí královny Kunhuty ztratil část své přízně, kterou požíval u královského dvora Uherského. Pro její upevnění, a jako obranu proti úkladům v Čechách, oženil se s Jitkou, nejmladší sestrou uherského krále Ladislava Kumána, a usadil se s ní na hradě Svojanově. Mezi tím se podařilo jeho nepřátelům proti němu dokonale poštvat krále Václava. Ten však nedával svou vzrůstající nechuť k Závišovi nijak najevo. Poté, co se Závišovi v jeho novém manželství narodil syn, chtěl oslavit tuto událost skvostnými hody na něž pozval krále českého, uherského a vratislavského a knížete Jindřicha, aby se stali kmotry při křtu novorozence. Václav se však nechal přesvědčit Závišovými nepřáteli o tom, že se jedná o spiknutí proti jeho osobě a životu, a rozhodl se pomstít. Naoko přijal pozvání, ale žádal otčíma, aby k němu přijel a sám ho na slavnost doprovodil. Záviš přijel jen s malým doprovodem; byl zajat, souzen a odsouzen. Nevíme, kdo jej soudil a jaká byla obžaloba, bylo mu však poručeno vrátit poklady královské v jeho držení, které mu odkázala královna Kunhuta - královské hrady. Záviš se odmítl podvolit a trval na tom, že je má v zástavě za 50 000 hřiven stříbra, byl proto zbaven všech svých statků a jako zločinec uvržen do Bílé věže, kde pobyl jeden a půl roku. Pobyt ve vězení ho nezlomil. Říká se, že si krátil chvíli skládáním písní, které se udržely dlouho v paměti.

Proti Závišovu uvěznění se vzbouřili Vítkovci a získali proti Václavovi podporu uherského krále. Tím nabyla vzpoura na vážnosti. Vzhledem k tomu, že rod Vítkovců byl velmi mocný, povstaly z jejich jednání značné nesnáze, z kterých králi pomohla prý rada Rudolfa, aby vodil Záviše spoutaného před hrady ještě nedobyté a hrozil jeho popravou každé posádce, která se nechce vzdát. Několik hradů se vzdalo, i když se Záviš ani tady žádným hrozbám nepoddal. Teprve u hradu Hluboké ho stihlo neštěstí. Na hradě panoval jeho bratr Vítek a ten se odmítl vzdát. Král Václav sám přijel do ležení, aby napomohl v jednání a dodal hrozbám důraz. Vítek neuvěřil, že by hrozby mohl splnit a hrad nevzdal. Král odjel a dal veliteli vojska, knížeti Mikulášovi, Závišovu velkému nepříteli, plnou moc. Mikuláš dal Záviše popravit dne 24. srpna 1290. Byl sťat ostrým prknem před tváří jeho bratří a pochován v klášteře Vyšebrodském.

O tom, co se stalo s jeho druhou ženou a novorozencem, není nic známo. Jeho starší syn (nevlastní bratr králův) byl králem odevzdán řádu Německých rytířů a odvezen do Prus, kde prý později dosáhl důstojenství mistrovského. Bratři Závišovi Vítek a Vok utekli nejprve do Uher a potom do Polska. Ostatní si po dlouhém vyjednávání s králem udrželi své statky. Pod vlivem těchto událostí dal poté král postavit nový klášter na Zbraslavi, kde byl také později pohřben.