Západoevropská společnost byla již plně feudalizována, majetkové poměry se upevnily a pro feudální třídu se stávala akutní otázka získání nové půdy. Léna totiž mohla přecházet pouze na nejstarší potomky, mladší synové zůstávali nezaopatřeni. Rytíři potřebovali nová léna, která mohli získat pouze výbojem. „Svět“ tehdejších lidí byl malý a uzavřený do nejbližšího, důvěrně známého a dosti chudého okolí, naproti tomu Východ byl legendární, bohatstvím oplývající zemí. Tažení na východ umožňovalo spojit poslání rytíře s nadějí na hmotné zisky. Jisté výhody ale tato tažení přinášela-pokud jim bylo dovoleno se jich účastnit-i pro poddané. Usazení na nové, volné půdě jim totiž zpravidla přinášelo osvobození od dávek a daní a mohlo tak zlepšit jejich postavení.

Snaha o obsazení nových území byla ale vedle sociálních a hospodářských potřeb i změnou o demografické situace. Komplikovaná hospodářská situace venkova na Západě, jeho relativní přelidnění koncem 11.stol. a s tím související problém, měla za následek, že venkovské obyvatelstvo bylo v této době zvláště náchylné podlehnou jakékoliv propagandě, která by slibovala zlepšení poměrů. Západoevropský venkov ještě neprodělal revoluci v zemědělství, stál teprve na jejím prahu, dosavadní hospodářský systém byl na pokraji svých možností. Proto také jakýkoliv program, který ukazoval východisko z neutěšené situace, měl naději na úspěch.

Vítězstvím Turků v bitvě u Mantizekertu roku 1071 byla natrvalo porušena stabilita hranic Byzantské říše. Turecká vojska začala pronikat stále hlouběji na západ a na obsazených územích se začaly vytvářet nové turecké státy. Seldžuští Turci patřili k fanatickým vyznavačům islámu a podmínky pro křesťany se podstatným způsobem zhoršily. Nápor Turků a Arabů nutil byzantské diplomaty k hledání dorozumění se západním křesťanstvem. Dosažení tohoto cíle však mohlo vést jenom přes překonání náboženských rozporů.

Vlastní začátek křížových výprav nalézáme v listopadu roku 1095 ve francouzském městě Clermont. Sem byl svolán koncil nově zvoleným papežem, Urbanem II. Na závěr koncilního zasedání pronesl papeže řeč, kdy poprvé vyzval shromážděné masy k tažení na pomoc východním souvěrcům proti útisku nevěřících. Papež ve své řeči líčil utrpení východních křesťanů pod útiskem seldžuckých Turků a utrpení Jeruzaléma, dále za účast v křížovém tažení sliboval prominutí pozemských hříchů.

Hned po skončení koncilu se papež vydal na roční cestu po Francii. Po cestě navštěvoval velké feudály a snažil se je získat pro myšlenku výpravy. Postavit pravidelné rytířské vojsko pro tak rozsáhlou výpravu nebylo tehdy snadnou záležitostí a vyžádalo si mnoho času. Mnohem rychleji než rytířstvo reagovali prostí lidé - chudina a drobní rolníci. Jejich vůdcem se stal fanatický mnich zvaný Petr Amienský zvaný Poustevník. Rolníci prodávali svá políčka a nakupovali zásoby. S Petrem Poustevníkem v čele vyrazilo v dubnu 1096 ze severní Francie na východ vojsko chudých. Špatně zajištění a zásobovaní účastníci této výpravy pořádali cestou v mnoha německých městech pogromy na Židy.

Situace se ještě více vyostřila, když tito křižáci dorazili na byzantské hranice - pod pevnost Bělehrad, kde jim došly potraviny a asi také ochota nakupovat si je u místního obyvatelstva. Vyhladovělí francouzští rolníci začali plenit chudobné vesnice jižních Uher. Při přechodu přes řeku pod Bělehradem došlo ke konfliktu s byzantskou posádkou a poutníci vzali město útokem a pevnost dobyli. Byzantský císař Alexei dal tyto první křižáky přemístit pod policejním dohledem do Konstantinopole. Tam nedočkaví křižáci zaútočili na nedalekou arabskou pevnost Nikáiu a byli na hlavu poraženi.

Úplně jiný byl osud rytířské výpravy. Rytíři a vojáci z Francie, Lotrinska a Sicílie, pro něž byla válka všedním řemeslem, věděli, jak se ni připravit. I když to není přesně dokázáno, tak měla I. výprava 300 000 lidí. Protože podmínky válečného tažení a potíže související s přepravou velkého množství lidí, koní a nutných zásob, byly rytířům dobře známy, rozdělila se výprava již od začátku do několika skupin a každá z nich chtěla dosáhnout Cařihradu jinou cestou. Všechny tyto skupiny se pak setkaly u Cařihradu, kde do té doby vylekaly císaře Alexia, že souhlasil s jejich přepravou na asijský břeh na byzantských lodích, když přijal od rytířů lenní přísahu a závazek, že všechna území, která získají na Turcích, budou vrácena východnímu císařství.

Přes velké ztráty na lidech a koních, které utrpělo křižácké vojsko již v první etapě bojů v Malé Asii, měla výprav zpočátku značný vojenský úspěch např. boj o pevnost Nikáiu, dobití mohutně opevněného města Antiochií a tureckého města Edessa. Tato druhá část výpravy dosáhla vůbec největších územních zisků ze všech křižáckých tažení.

Pád Edessy vyvolal v Evropě velký rozruch, a když zároveň dorazili poslové z východu žádající o vojenskou pomoc, rozhodl papež Evžen II. roku 1145 o další křížové výpravě. Účast přislíbil francouzský král Ludvík VII. a německý král Konrád.

Ale v jediné bitvě u Hattínu roku 1187 ztratili křižáci vše, čeho kdy dosáhli. Křižácká města, která arabský vůdce Saladin vzápětí oblehl se vzdávala jedno po druhém, mezi nimi i samotný Jeruzalém. Rozloha křižáckého panství byla zredukována pouze na úzký pás při pobřeží.

Že křižácké výpravy byly i ryze kořistnickými odhalila čtvrtá výprava. Roku 1202 se vojsko shromáždilo a nalodilo. Poté benátský dóže Enrico Donaldo donutil zadlužené křižáky dobýt uherský přístav Zadar. Další podmínkou Benátčanů bylo, aby křižáci pomohli dosadit zpět na byzantský trůn vyhnaného císaře Alexeia. Křižáci to provedli silou a roku 1204 Konstantinopol dobyli. Zmocnili se tak nesmírné kořisti, více než za všechny předešlé výpravy dohromady. Na byzantský trůn byl dosazen loajální císař z řad křižáků a bylo vyhlášeno tzv. Latinské císařství.

Tentokrát již zpráva o pádu Jeruzaléma nevzbudila v západní Evropě žádný velký rozruch. Papež sice vyhlásil novou křížovou výpravu, ale jeho výzva zůstala téměř bez ohlasu. Nezávisle na papeži však chtěl zasáhnout francouzský král Ludvík IX. Po přezimování na Kypru se jeho vojsko vylodilo v Egyptě. Po dobytí přístavního města Damietry se křižáci vydali do vnitrozemí, kde byli obklíčeni. Za vydání města Damietry je Arabové propustili. Se zbytky svého vojska se Ludvík sice stáhl do Palestiny, ale stejně tam zůstal jen do roku 1254, kdy jej vnitřní záležitosti ve Francii donutily se vrátit domů.

Poslední nadějí křižáckých států se tak kupodivu stali Mongolové, se kterými se podařilo uzavřít spojenectví proti Arabům. Když však byli Mongolové poraženi Egyptským sultánem pohasla i tato poslední naděje. Další egyptský sultán Bajbars se rozhodl zničit poslední zbytky křižáckých státečků. Jeho tažení začalo roku 1263 přepadením Akkonu, který i když se ubránil, nedokázal zabránit dalšímu územnímu okrajování Jeruzalémského království. Poté, co padla Antiochie, bylo jasné, že se blíží neodvratný konec. Arabské úspěchy vzbudily ohlas v Evropě, ale převládal v něm spíše zájem než účast a ochota pomoci. Egypťané důsledně ničili vše. Z dob hrdého křižáckého panství se na předním východě ještě chvíli udrželi jen Kypr a Arménie. Ale i tato místa byla roku 1291 zničena.

Zničení Jeruzalémského království však neznamenalo skončení křížových výprav. Rytířské řády nadále pokračovaly ve výbojích ve jménu božím na východě Evropy a také na Pyrenejském poloostrově. Křížové výpravy přispěly ke vzniku rytířských řádů, které původně pouze pečovali o poutníky cestující do svaté země, ale postupem času, jak do nich vstupovalo více a více rytířů se pomalu měnili v řády vojenské. Tak vznikly řády Johanitů, Templářů, Maltézských rytířů a Řád Německých rytířů.

Z hlediska poznání mentality 13. století si pozornosti zaslouží i dětská křížová výprava z roku 1212, jedna z nejtragičtějších událostí celého období válek o svatou zemi. Přesvědčení, že Jeruzalém zůstává nedobyt, protože výpravy vedou hříšní lidé, mělo za následek propagandu mezi dětmi západní Evropy: prý pouze nevinní mohou získat město Kristova působení. Ale proti této křížové výpravě se postavila šlechta i církev o tak se na pochod vydaly pouze děti z Porýní. Jejich cesta skončila na italském pobřeží. Byla provázena velkými ztrátami na životech a zpět do Porýní se jich vrátila jen část. Ale ještě tragičtější osud měla jiná část výpravy, která došla do francouzského Marseille. Zde se dostaly do rukou obchodníků, kteří je nelodili, ale poté byly prodány do otroctví.

Křižácké výpravy, především ty první, byly jistě vyvolány hladem po půdě, které pociťovala celá Evropa,ale nevyřešili jej. Takže jediným výsledkem těchto výprav bylo tedy definitivní oslabení Byzance, růst papežské politiky a růst moci rytířských států.