Čtenářský deník - Antoine de Saint-EXUPÉRY - Malý princ

Autor: Daniela Bednářová

     Antoine de Saint-Exupéry pocházel ze šlechtického rodu - zámeček Saint-Exupérů můžeme nalézt v jižní Francii nedaleko městečka Ussel. Avšak nikdy se ke svému původu nehlásil. Jediným šlechtictvím, které uznával, bylo šlechtictví duše - odvaha a přátelství.
     Narodil se 29.6.1900 v Lyonu. Své dětství ale prožil u tety ve venkovském sídle Saint-Maurice de Remens poblíž Ambérieux. Toto místo mělo velký význam pro budoucí život Antoina, protože se tu seznámil s tím, co se mělo stát jeho osudem - letadlo. Nedaleko byl totiž cvičný letecký tábor. Letadla Antoinovi učarovaly a ten zde pak trávil svou každou volnou chvíli. Nakonec se mu podařilo přemluvit jednoho pilota, aby se s ním mohl proletět. Tento zážitek připoutal Antoina k letadlům ještě silněji. Proto se nakonec přihlásil na leteckou školu, a tak se stal opravdovým letcem. Bylo to v době po první světové válce, kdy se letectví teprve začínalo vyvíjet. Antoine létal na linkách do Afriky a severní a jižní Ameriky. Dvakrát sice havaroval (poprvé v lybijské poušti a podruhé v Guatemale), ale tento fakt ho od létání nemohl odradit. Své povolání bral spíše jako poslání., mělo být jakýmsi projevem přátelství ke všem lidem, kterým tímto pomáhal. Na počátku druhé světové války se proto přihlásil do armády jako vojenský letec, jak jinak. Když Francie kapitulovala, odešel do Spojených států, aby mohl své zemi pomáhat odtud a po uvolnění Francie fašisty se do vlasti vrátil a dále pomáhal vybojovat svobodu. Konal různé průzkumy pro Francii, tím, že dělal letecké snímky důležitých objektů nepřátel. Naposledy vzlétl z Korsiky, kde měl své stanoviště, 31.7.1944 a již se ze své nebezpečné cesty nevrátil. Zmizela po něm jakákoli stopa.
     Antoina de Saint-Exupéryho si lze velmi těžko představit bez letadla. A opravdu, tento stroj se nejen stal jeho osudem, ale i námětem jeho spisovatelské činnosti, jak je tomu v knihách Noční let, Jižní pošta, Válečný pilot a další.
     V nejtěžších chvílích války (1939-1940) se Antoine pořád častěji vracel ve vzpomínkách do dob svého dětství. Aby se mu to lépe dařilo, vysnil si postavičku malého chlapce, která se stala hlavním hrdinou Antoinovy knížky Malý princ.

      Prostřednictvím této křehké postavičky vyjadřoval Antoine svou nespokojenost nad tehdejším (bohužel i dnešním) světem. Velmi ho mrzelo, že lidé uznávají úplně jiné hodnoty, než by měli. Do popředí lidského snažení se dostává honba za mamonem a s tím je spojena lakota a sobectví. Lidé ztrácejí smysl pro poetiku života a pro přátelství, které je podstatně důležitější než bohatství a peníze (i když s nimi je všechno snadnější).
      Půvabný příběh o malém chlapci, který opustil svůj svět, aby zjistil, co je pro něj nejdůležitější, vypráví pilot (Antoine?), který havaroval v poušti. Malý princ, jak chlapce pilot nazval, vstoupil do jeho života nečekaně, ale na několik dní mu dal naději, že ještě existuje dobro.
      Malý princ nebydlel na planetě zemi, ale měl svou vlastní planetu. Tím chtěl autor patrně vyjádřit, že malý princ měl, podobně jako ostatní děti, svůj vlastní svět, který se podstatně liší od světa dospělých. Jeho "planeta" byla velmi maličká, a tak se tam vešlo pouze několik věcí, o které se princ staral. Byly to tři sopky - dvě činné a jedna vyhaslá - a malý princ je každý den vymetal. I tu vyhaslou, protože: "...člověk nikdy neví. ..." Dále se také staral o rostliny. Každý den mu ze země vyrůstaly různé rostlinky a on musel dávat pozor, aby to nebyly baobaby. To byl hrozný plevel, který když se včas nezničil, dokázal zamořit celou planetu! A na planetě malého prince bylo mnoho semínek, a tak měl co dělat. K princovým radostem patřilo pozorování západu slunce. A protože jeho planeta byla opravdu velmi malá, mohl pozorovat západ slunce kolikrát se mu zachtělo. Když se dodíval na jeden, stačilo mu posunout židli o kousek nazpátek, a mohl pozorovat západ nový. Ve skutečnosti ale pozoroval západy slunce proto, že byl velmi osamělý a neměl žádné přátele:
ukázka: "Jednou jsem viděl slunce zapadat třiačtyřicetkrát!" A po chvilce jsi dodal: "Víš, když je člověku smutno, má rád západy slunce..." "Tedy v den, kdy jsi viděl západ třiačtyřicetkrát, bylo to tolik smutno?" Ale malý princ neodpověděl.
      Jednou zavál vítr na princovu planetu neznámé semínko. Princ s napětím očekával, co z něj vyroste. Semínko si ale dávalo na čas, až jednou se vyklubal s východem slunce z poupátka nádherný květ růže. Malý princ nikdy předtím nic tak krásného neviděl a květině se tedy velmi obdivoval. Ta toho začala využívat. Chovala se jako opravdová žena - jednou se tvářila velmi zranitelně a jindy zase nepřemožitelně, měla přece své čtyři trny! Malý princ květině nerozuměl, začala ho trápit svými rozmary, až se jednoho dne rozhodl, že ji a svůj svět opustí a vydá se zkoumat ostatní "planety" a půjde si najít přátele. Teprve tehdy mu květina prozradila, že ho má ráda a že nechce, aby ji opouštěl. Ale už se to nedalo zrušit. Malý princ se vydal "hledat". Hledat smysl života. Ovšem na svých cestách se setkal s různými lidskými vlastnostmi, které jsou pro něho nepochopitelné, ale jsou bohužel naprosto běžné.
      První planetou, kterou navštívil, byla planeta, na které bydlel KRÁL. Planeta byla také velmi malá, vešel se sem pouze králův trůn a zbytek zabíral králův plášť. V princovi král viděl svého poddaného a okamžitě se jal princovi rozkazovat. Ale, aby nijak neztratil svou autoritu, dával jen takové rozkazy, které mohly být splněny. Proto váhal, když ho princ žádal o západ slunce:
ukázka: "Chtěl bych vidět západ slunce... Udělej mi tu radost... Nařiď slunci, aby zapadlo." "Kdybych nařídil generálovi, aby létal od květiny ke květině, jako létá motýl, nebo, aby psal tragédii, nebo, aby se proměnil v mořského ptáka, a generál by rozkaz neprovedl, čí by to byla chyba?" "Vaše," odpověděl pevně malý princ. "Správně, je třeba žádat od každého to, co může dát," odvětil král. "Autorita závisí především na rozumu. Poručíš-li svému lidu, aby šel a vrhl se do moře, vzbouří se. Mám právo vyžadovat poslušnost, protože moje rozkazy jsou rozumné." "A co tedy můj západ slunce?" připomněl mu malý princ, který nikdy nezapomínal na otázku, když ji jednou dal.
      Prince král velmi zklamal, a tak chtěl odejít. Ale král, protože by byl zase sám a neměl by komu vládnout, nechtěl prince pustit. Lákal ho, aby zůstal, že ho jmenuje svým ministrem. Nevěděl však, že malý princ není dospělý a tudíž ho nějaké tituly nezajímají. Přesto se malý princ o tuto funkci zajímal, proč by král potřeboval nějakého ministra? Král odpověděl, že ho jmenuje ministrem spravedlnosti. Tomu se princ divil ještě víc. Nač potřebuje král ministra spravedlnosti, když nemá koho soudit?
ukázka: "Budeš tedy soudit sám sebe," odpověděl král. "To je to nejtěžší. Je mnohem nesnadnější soudit sám sebe než někoho jiného. Jestliže se ti to podaří, bude to znamenat, že jsi opravdu mudrc."
      Ovšem královi se toto asi nepodařilo a malý princ neměl chuť u tohoto člověka zůstat. Odletěl na další planetu. Zde bydlel DOMÝŠLIVEC. Byl rád, že malého prince vidí, protože v něm přirozeně viděl obdivovatele, jako ostatní domýšlivci. Malému princi se zpočátku líbil, ale později pochopil, že jeho krása je jen povrchní, že domýšlivec je schopen cokoli, přestože je to nesmyslné, udělat, jen aby si ho někdo všímal.
ukázka: "Zatleskej," poradil mu tedy domýšlivec. Malý princ zatleskal. Domýšlivec pozvedl klobouk a skromně pozdravil. To je zábavnější než návštěva u krále, řekl si v duchu malý princ.. A začal znovu tleskat. Domýšlivec znovu zdravil a smekal. Ale když to tak dělal pět minut, unavil se malý princ jednotvárností hry. "A co se musí dělat, aby klobouk spadl?" zeptal. se. Domýšlivec ho však neslyšel. Domýšlivci slyší pouze chválu.
     Také se mu nelíbilo, že se domýšlivec považuje za nejlepšího, ačkoli se neměl s kým měřit. I v tomto člověku se princ zklamal a raději odešel.
ukázka: "Obdivovat znamená uznat, že jsem člověkem nejkrásnějším, nejlépe oblečeným, nejbohatším a nejinteligentnějším na planetě." "Ale vždyť jsi na planetě sám!" "Udělej mi tu radost a přesto se mi obdivuj!" "Obdivuji se ti," řekl malý princ a pokrčil trochu rameny. "Ale jak tě to může zajímat?"
     Návštěva na třetí planetě byla nejkratší ze všech. Tady bydlel PIJAN.
ukázka: "Co tady děláš?" řekl pijanovi, který seděl mlčky před řadou prázdných a řadou plných láhví. "Piji," odpověděl pochmurně pijan. "A proč piješ?" zeptal se malý princ. "Abych zapomněl," řekl pijan. "Nač abys zapomněl?" vyzvídal malý princ, začínaje ho už litovat. "Abych zapomněl, že se stydím." přiznal se pijan a sklonil hlavu. "A zač se stydíš?" vyptával se malý princ, neboť si přál pomoci mu. "Stydím se, že piji," dodal pijan a nadobro se odmlčel.
     Princ chtěl pijanovi od jeho trápení pomoci, ale poznal, že to už nejde. Všechny pokusy by byly již beznadějné, protože pijan se moc zaobíral sám sebou. Princ ho raději opustil.
     Tak se dostal na další planetu, která "patřila" BUSINESSMANovi. Byl to člověk, pro kterého existovala jen jeho práce. Neustále počítal a počítal, a proto neměl čas na nic jiného. Byl to "vážný člověk".
ukázka: "Říkal jsem tedy pět set miliónů..." "Miliónů čeho?" Businessman pochopil, že nemá žádnou naději na klid: "Miliónů věciček, které vidíme někdy na obloze..." "Much?" "Ale ne, věciček, které se třpytí." "Včel?" "Ale ne. Zlatých věciček, o kterých sní lenoši. Ale já jsem vážený člověk! Já nemám čas na snění." "Ach ták, hvězd?" "Ano, ano, hvězd."
     Businessman si všechny ty hvězdy přivlastnil. Ale ne proto, aby z nich měl on nebo ony z něj užitek. Prostě proto, aby se s nimi mohl chlubit. Byl to vlastně takový snob.
ukázka: "Já mám květinu," řekl ještě. "A každý den ji zalévám. Mám tři sopky a ty vymetám každý týden. Vymetám totiž i tu vyhaslou. Člověk nikdy neví. Pro mé sopky a pro mou květinu je užitečné, že mi patří. Ale ty nejsi hvězdám užitečný..." Businessman otevřel ústa překvapením, nevěděl však, co odpovědět.
     Ani zde nezůstal malý princ dlouho, ani hamižný businessman se mu nelíbil.
     Další planetu - pátou - obýval LAMPÁŘ. Jeho planeta byla ještě menší než planeta malého prince. Vešel se sem pouze lampář a jeho lampa. Tu musel lampář rozsvěcet a zhášet. Svůj úkol plnil svědomitě. Měl ale smůlu. Planeta se otáčela stále rychleji a nyní se otáčela jednou za minutu. Lampář teď nedělal nic jiného než rozsvěcoval a zhášel lampu. Pořád dokola za sebou. Ale přesto svůj úkol plnil nadále správně. Malý princ byl lampářem nadšen. Byl totiž zatím jediný, kdo nemyslel pouze na sebe.
ukázka: "Možná, že ten člověk je zbytečný. A přece je méně zbytečný než král, než domýšlivec, než businessman a než pijan. Jeho práce má aspoň smysl. Když rozsvítí svítilnu, jako by se zrodilo o hvězdu nebo o květinu víc. Když zhasí svítilnu, jako by květina nebo hvězda šla spát. Je to moc hezké zaměstnání. Je to opravdu užitečné, protože je to hezké."
     Princovi bylo lampáře ale i trochu líto, protože si při svém zaměstnání nemohl odpočinout. A tak si vzpomněl na to, jak u sebe doma pozoroval západy slunce. Navrhl tedy lampáři, aby, když si bude chtít odpočinout, chodil tak rychle, aby byl stále na slunci, pak nemusí lampu zhášet. Lampář malému princi poděkoval, ale jeho metodu by nemohl aplikovat. Velmi rád totiž spal, takže by si stejně nemohl odpočinout. Malému princi se tento člověk velmi líbil. Byl totiž čestný. A přestože by se nic nestalo, kdyby jednou nechal lampu rozsvícenou nebo naopak zhasnutou, nechtěl podvádět, a těžkou službu vykonával dál. Princ se domníval, že tento člověk by mohl být jeho přítelem. Ale na jeho planetě už pro malého prince nebylo místo. Lampářovu planetu opouštěl malý princ velice nerad. Možná i proto, že tady by mohl pozorovat západ slunce tisíc čtyřista čtyřicetkrát za den.
     Jako šestou navštívil malý princ planetu, na které bydlel ZEMĚPISEC. Byla to planeta velká a nádherná. Zeměpisec právě sepisoval velkou knihu a v malém princi viděl badatele. Malý princ se ho zeptal, jak ta jeho planeta vypadá, jestli má oceány, hory, města, řeky a pouště. Ale tuto otázku mu zeměpisec nezodpověděl, protože není badatelem.
ukázka: "Ovšem," řekl zeměpisec, ale nejsem badatel. A nemám žádné badatele. Zeměpisec nepočítá města, řeky, hory, moře, oceány a pouště. Zeměpisec je příliš důležitý, aby se mohl toulat... Neopouští svůj psací stůl, ale přijímá návštěvy badatelů. Vyptává se jich a zapisuje jejich vzpomínky. A když se zdají vzpomínky některého z nich zajímavé, dá vyšetřit mravní úroveň badatele." "Nač to?" "Protože badatel, který by lhal, způsobil by v zeměpisných knihách hotové katastrofy. A také badatel, který by příliš pil." "jak to?" "Protože opilci vidí dvojmo. Zeměpisec by tedy zaznamenal dvě hory na místě, kde má být jen jedna..." "Znám někoho, kdo by byl špatným badatelem."
      Zeměpisec se začal prozměnu vyptávat malého prince, jak vypadá jeho planeta. Malý princ ji začal se zájmem popisovat a nakonec došel k tomu, že má květinu.
ukázka: "My nezaznamenáváme květiny," řekl zeměpisec. "A proč? To je to nejhezčí!" "Protože květiny jsou pomíjející." "Co to znamená pomíjející?" "Zeměpisné knihy jsou nejcennější ze všech knih," řekl zeměpisec. "Nikdy nevyjdou z módy. Stane se velmi zřídka, aby hora změnila místo. Velmi zřídka také vyschne oceán. Píšeme o věcích trvajících věčně." ...
... "Ale co to znamená pomíjející?" opakoval malý princ, neboť se jakživ nevzdal otázky, když ji jednou dal. "To znamená něco, čemu hrozí blízký zánik." "Mé květině hrozí blízký zánik?" "Ovšem." Má květina je pomíjející, řekl si malý princ, a má jen čtyři trny na obranu proti větru. A já jsem ji nechal doma úplně samotnou!
      Tu si malý princ uvědomil, že svou květinu nikdy neuvidí. Neměl ji nikdy opouštět. Nechtěl teď už ale zůstat u zeměpisce. Ten člověk se mu také nelíbil. Nepřipadalo mu, že je hezké těžit z cizí práce a námahy. Optal se ho, kam by mohl jít teď. A zeměpisec mu pro příští návštěvu doporučil planetu Zemi.
     Prvním tvorem, kterého na této velké planetě potkal, byl HAD. Malý princ hledal lidi. Divil se, že tu žádní nejsou. Ale had ho poučil, že se malý princ nachází v poušti a tam většinou moc lidí nechodí. Malý princ si tu připadal osaměle. Had ale pravil, že člověk si může připadat osaměle i mezi lidmi. Dospělí totiž mají svůj svět, kterému ostatní nerozumí a oni zase nerozumí ostatním. Malému princovi se začalo stýskat po jeho květině. Začal si tedy pozorně prohlížet, s kým že to vlastně mluví. Podobné zvíře, jako byl had, totiž ještě nikdy neviděl.
ukázka: "Ty jsi podivné zvíře," řekl mu konečně, "tenké jako prst." "Ale jsem mocnější než prst krále," řekl had. Malý princ se usmál: "No, příliš mocný asi nejsi... Nemáš ani nožky... Ani cestovat nemůžeš..." "Mohu tě ale unést dál než loď," řekl had. Stočil se okolo kotníku malého prince jako zlatý náramek. "Koho se dotknu, vrátím ho zemi, ze které vyšel," řekl ještě. "Ale ty jsi čistý a přicházíš z hvězdy..." Malý princ neodpověděl. "Je mi tě líto, když tě vidím tak slabého na této Zemi ze žuly. Mohu ti jednoho dne pomoci, bude-li se ti příliš stýskat po tvé planetě. Mohu..."
     Malý princ dobře pochopil, ale ještě se mu nechtělo pryč. Stále hledal. Putoval dál pouští.
     U cesty se setkal s nějakou KVĚTINOU. Nebyla tolik hezká jako ta jeho a přesto se s ní začal bavit. Ptal se zase na lidi. Květina viděla lidi jednou v životě. To když šla pouští karavana. Proto odpověděla ze své zkušenosti.
ukázka: "Lidé? Je jich myslím šest nebo sedm. Je tomu již hodně dávno, co jsem je spatřila. Kdo ví, kde asi jsou. Vítr jimi povívá. Nemají kořeny a to jim velice vadí."
     Malý princ květině poděkoval a šel dál hledat někoho, s kým by se mohl přátelit.
     Přišel do míst, kde byly HORY. Začal hlasitě mluvit, ale ozývala se mu jen ozvěna.
ukázka: To je divná planeta! Je celá vyprahlá, celá zašpičatělá a slaná. A lidé nemají představivost. Opakují, co se jim řekne. Doma jsem měl květinu a ta mluvila vždycky jako první...
     Nakonec šel ale dál, až objevil cestu. Pomyslel si, že tudy se k lidem dostane, protože: "...všechny cesty vedou k lidem..." Došel ovšem k zahradě, kde rostly samé květiny, které byly stejné jako jeho květina. To vyvedlo malého prince z míry. Dosud se domníval, že jeho květina byla jedinečná, a teď najednou poznal, že jich je moc.
ukázka: "Strašně by ji to mrzelo," řekl si, "kdyby to viděla... Moc by kašlala a předstírala by, že umírá, jen, aby nebyla směšná. A musel bych dělat, že o ni pečuji, neboť jinak by opravdu raději umřela, jen, aby mě taky pokořila...
... "Myslel jsem si, že jsem bohatý, že mám jedinečnou květinu a zatím mám jen obyčejnou růži. Ta růže a mé tři sopky, které mi sahají po kolena a z nichž jedna je možná vyhaslá, nedělají ze mě moc velkého prince... A lehl si do trávy a plakal.
     Takto ho nalezla LIŠKA. Princ byl rád, že konečně zase někoho vidí a poprosil lišku, aby si s ním šla hrát. Ale liška odmítla, protože prý si ji musí malý princ ochočit. Princ se také zeptal, jestli tu žijí nějací lidé.
ukázka: "Lidé," řekla liška, "mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?" "Ne." řekl malý princ. "Hledám přátele. Co to znamená ochočit?" "Je to něco, na co se moc zapomíná. Znamená to vytvořit pouta..." "Vytvořit pouta?" "Ovšem." řekla liška. "Ty jsi zatím pro mě jen malým chlapcem, podobný statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou, podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mě jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě..." "Začínám chápat," řekl malý princ. "Znám jednu květinu... myslím, že si mě ochočila..."
... "Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mě. Všechny slepice sou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se tedy nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný, než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak! Podívej se! Vidíš támhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mě zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až, si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí..." Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince. "Ochoč si mě, prosím!" řekla.
     Malý princ nakonec souhlasil. Byl rád, že teď má nějakého přítele, ale musel pokračovat dál v cestě. Loučil se tedy s liškou, ale nelíbilo se mu, že liška pláče. Řekl jí, že to je její chyba. Kdyby nechtěla, aby si ji ochočil, nemusela by teď truchlit. Ale liška mu vysvětlila, že bude chvilku smutná, ale že se bude moci těšit vzpomínkou na něho. Protože nyní to byl "její" malý princ. Tehdy malý princ pochopil, že stejně je to i s jeho růží. Přestože je na světě růží moc, ta jeho je pro něj jediná.
ukázka: A růže byly zaražené. "Jste krásné, ale jste prázdné," pokračoval. "Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslil, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože právě ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože jí jsem pozabíjel housenky kromě dvou nebo tří, ze kterých budou motýli. Protože právě ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže. ... "
... tehdy jsem nedovedl nic pochopit. Měl jsem ji posuzovat podle jednání, ne podle slov. Obklopovala mě vůní a jasem. Neměl jsem, myslím, nikdy utéci. Měl jsem pod jejími chabými lstmi vytušit něžnost. Květinky si tak odporují! Ale byl jsem příliš mladý, abych ji dovedl mít rád.
     Za těchto úvah opouštěl malý princ svou novou přítelkyni lišku. Ta mu na cestu dala pár rad do příštího života:
"Co je důležité, je očím neviditelné. Správně vidíme jen srdcem."
"Člověk se stává navždy zodpovědným za to, co k sobě připoutal."
     A malý princ byl zodpovědný za svou květinu.
     Šel cestou dál, až konečně došel do řídce obydlené oblasti. Vedly tudy koleje a u nich bydlel v malém domečku VÝHYBKÁŘ. Jeho úkolem bylo:
"... třídit lidi po tisícových balících..."
     Výhybkář žil osaměle, lidé pro něj znamenali jen něco, co mu bylo cizí.
ukázka: "Mají náramně na spěch," řekl malý princ. "Co hledají?" "To neví ani člověk na lokomotivě," odpověděl výhybkář. A druhý osvětlený rychlík zaduněl v opačném směru. "To se už zase vracejí?" ptal se malý princ. "To nejsou oni," řekl výhybkář. "To jsou jiní." "Nebyli snad spokojeni tam, kde byli?" "Nikdy nejsme spokojeni tam, kde jsme," vysvětloval výhybkář.
      Malý princ přemýšlel o tom, co vlastně lidé hledají. Dospěl ale k názoru, že pouze děti jsou schopné rozumět tomu, co chtějí. Nejsou totiž ještě zatížené světem dospělých a mají úplně jiné hodnoty.
ukázka: "Jedině děti vědí, co hledají," pravil malý princ. "Ztrácejí čas pro hadrovou panenku, panenka se stane hrozně důležitá a když jim ji někdo vezme, pláčou..." "Mají štěstí," řekl výhybkář.
     Malý princ již věděl, co je pro něho důležité. Byla to jeho květina. Jeho růže, kterou opustil proto, aby zjistil, že ji má moc rád a že mu chybí. Už našel to, co hledal. Rozhodl se, že se ke své drahé růži vrátí. I vydal se zpět, nalézt hada.
     Po cestě potkal OBCHODNÍKA. Tento člověk se snažil prodávat patentní pilulky utišující žízeň. Fungovaly tak, že člověk spolkl jednu týdně a po zbytek týdne nemusel pít. Když se malý princ obchodníka zeptal, k čemu je to dobré, odpověděl obchodník, že se tím uspoří padesát tři minut za týden.
ukázka: "A co se dělá s těmi padesáti třemi minutami?" "Co kdo chce..." Kdybych já měl padesát tři minut nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce..."
     Mezitím v poušti havaroval PILOT. Kdyby nebylo dospělých, jistě by byl doteď pořád malým chlapcem. Ale v dětství se ho všichni snažili vychovávat jako dospělého. Zabraňovali mu v rozvíjení jeho fantazie. Velmi rád maloval, ale jeho obrázky nikdo nechápal. Jednou namaloval hroznýše. Každý pochopil, o co jde. Pak ale namaloval hroznýše, který právě sežral slona: ... Ptal se dospělých, jestli jim obrázek nahání hrůzu. Ale nikdo nechápal, proč by se měl bát klobouku. A tak jim musel namalovat obrázek, který vše vysvětloval: ... Tomu už rozuměli všichni. Ale snažili se ho připoutat k něčemu rozumnějšímu. A tak pilot se svou malířskou kariérou skončil. A stal se z něj pilot. Teď měl ale porouchaný stroj, a tak se ho snažil opravit. Ale byl z toho tak unavený, že usnul. Po probuzení si znovu uvědomoval svou situaci a také se cítil velmi osamělý. Když tu k němu z ničehož nic přistoupil malý chlapec a pronesl svou známou větu:
ukázka: "Prosím pěkně... Nakresli mi beránka..."

     Pilot nemohl uvěřit svým vlastním očím. Jak se v širé poušti mohl octnout tento malinký človíček? Ale protože malý princ dále naléhal, pustil se pilot do kreslení, ale protože neuměl nic jiného než "otevřené" a "zavřené" hroznýše, namaloval nejprve "zavřeného" hroznýše. Reakce malého prince ho velmi mile překvapila:
ukázka: "Ale ne! Já nechci slona v hroznýši. Hroznýš je moc nebezpečný a slon zabere hodně místa. U mne doma je všechno malinké. Potřebuji beránka. Nakresli mi beránka."
      Pilot tedy začal kreslit. Ale žádný beránek se malému princi nelíbil. Jednou byl nemocný, podruhé zase příliš dospělý nebo starý. Pilota už to začalo zdržovat, neboť potřeboval opravovat své letadlo, a proto nakreslil malému princi bedýnku:
ukázka: "To je bedýnka. Beránek, kterého chceš, je uvnitř."

     A to bylo přesně to, co malý princ chtěl:
ukázka: "To je právě to, co jsem chtěl! Myslíš, že ten beránek bude potřebovat hodně trávy?" "Proč?" "Protože u mne doma je všechno malinké..." "To jistě postačí. Dal jsem ti docela malého beránka." Sklonil se nad kresbou. "No, není tak moc malý... Podívej se, on usnul..."
     Tak začalo neobvyklé přátelství dospělého pilota s malým princem. Pilotovi trvalo dlouho, než pochopil, kdo malý princ je, odkud vlastně pochází a proč je tady. Malý princ mu povídal o své květině a o tom, s kým se na svých cestách potkal. A přitom se těšil ze svého nového pokladu - z beránka.
ukázka: "Dobře, že jsi mi dal tu bedýnku, v noci to bude jeho domeček..." "Ovšem. A když budeš hodný, dám ti také provázek, abys ho mohl ve dne přivázat. A kolík." Zdálo se, že tento návrh malého prince zarazil. "Přivázat? To je ale divný nápad!" "Víš, když ho neuvážeš, půjde, kam mu napadne, a ztratí se." A můj přítel se znovu zasmál: "A kampak by šel?" "kamkoli. Stále rovně..." Tu malý princ vážně poznamenal: "To nevadí, u mne je to velice malé!" A tak trochu teskně dodal: "Když jde člověk stále rovně, daleko nedojde..."
     Mezi pilotem a malým princem začalo pomalu docházet ke střetům dospělé "střízlivosti" a dětské "naivnosti":
ukázka: "Je to pravda, že beránci okusují keře, viď?" "Ano, okusují." "Ach, to jsem rád."
     Malý princ se totiž těšil, že ho beránek zbaví baobabů.

ukázka: "Když beránek okusuje keře, spásá také květiny?" "Beránek spase všechno, co mu přijde do cesty." "I květiny, které mají trny?" "Ano, i květiny, které mají trny." "Tak načpak jsou ty trny?" Nevěděl jsem. Měl jsem právě spoustu práce, protože jsem zkoušel odšroubovat příliš utažený svorník motoru. Působilo mi to plno starostí, protože jsem přicházel na to, že porucha je asi velmi vážná. A poněvadž pitné vody ubývalo, obával jsem se toho nejhoršího. "Nač jsou ty trny?" Malý princ nikdy neopustil od otázky, když ji jednou dal. Svorník mě zlobil, a tak jsem odpověděl, co mi právě napadlo: "Trny nejsou na nic! Od květin je to čirá zlomyslnost!" !Ó!" Ale po chvilce mlčení odsekl trochu nevraživě: "Nevěřím ti! Květiny jsou slabé. Jsou naivní. Zabezpečují se, jak dovedou. Myslí si, že jsou strašné, když mají trny..."
     Ale pilot měl starosti, a proto ho nezajímalo filozofování malého prince. Odsekl tedy, že teď myslí na vážné věci. Tím malého prince rozzlobil:
ukázka: "Mluvíš jako ti dospělí! Znám planetu, kde žije jeden moc červený pán. Nikdy nepřivoněl ke květině, nikdy se nepodíval na hvězdu. Nikdy neměl nikoho rád. Nikdy nic nedělal, jen počítal. A celý den opakuje jako ty: "Já jsem vážný člověk! Já jsem vážný člověk!" A nafukuje se pýchou. Ale to není člověk, to je houba!" "Cože to je?" "Houba!" Malý princ byl hněvem celý bledý. "Po milióny let si květiny tvoří trny. A beránci je přesto po milióny let okusují. A to není vážná věc, snažíme-li se pochopit, proč se květiny tolik namáhají, aby měly trny, když ty trny na nic nejsou? Copak boj beránků a květin není důležitý? Není to vážnější a důležitější než počínání toho pána? A co když já znám květinu, jedinou na světě, protože neroste nikde jinde než na mojí planetě? A co když mi tu květinu nějaký beránek rázem zničí, jen tak, jednou zrána, aniž si uvědomí, co dělá? To že není důležité? Má-li někdo rád květinu, jedinou toho druhu na milionech a milionech hvězd, stačí mu, aby byl šťasten, když se na ty hvězdy dívá. Řekne si: "Tam někde je má květina... Ale sežere-li beránek tu květinu, bude to jako by najednou pohasly všechny hvězdy! A to že není důležité?" Nemohl už dál mluvit. Propukl náhle v pláč.
     Malý princ byl zoufalý, když si představil, co by se mohlo stát jeho drahé květině. Pilot si uvědomil, jak malému princi ublížil a slíbil mu, že beránkovi nakreslí náhubek a květině ohrádku. Tím malého prince trochu uklidnil. Ovšem oba již měli velikou žízeň a pilot zjistil, že už nemají žádnou vodu. Vydali se tedy pouští nějakou vodu hledat. Byla již tma a oba byli velmi unavení. Ale ani tehdy malý princ nezapomněl na svou květinu:
ukázka: "Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou není vidět..." "Ano, jistě," řekl jsem a mlčky pozoroval vlny písku ve svitu měsíce. "Poušť je krásná..." dodal. A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp... Nevidíme nic... Neslyšíme nic... A přece něco září v tichu... "Poušť je krásná právě tím, že někde ukrývá studnu..." řekl malý princ.
     Pilot pochopil, jak to malý princ myslel. Bylo to přesně to, co povídala liška. Věci a lidi dělá nejkrásnější to, co je uvnitř. Nezáleží na tom, jak a co vypadá. Pilot si ale všiml, že malý princ usíná a proto ho vzal do náruče. Malý princ mu ve třpytu měsíce připadal velmi křehoučký, jako by byl nějakou skořápkou. Velmi ho dojímalo, jak je malý princ své květině věrný. Za takovýchto úvah došel pilot nakonec k místu, kde stála opravdická studna. Malý princ se probudil a bylo to pro něj jako zázrak. Honem běžel ke studni a točil rumpálem. Byl ale velmi slabý, a tak ho pilot vystřídal. Rumpál byl již starý a hrozně skřípal, ale pro malého prince to byla hudba. To krásné na věcech je přece v jejich nitru... Ale malý princ pilota znepokojil. Chtěl po něm totiž, aby mu rychle nakreslil náhubek. Vypadalo, jako by chtěl snad odejít.

ukázka: "Ale ty máš nějaké plány, které neznám..." Ale neodpověděl na to. Řekl: "Víš, můj příchod na Zemi... Zítra bude jeho výročí..." Chvilku mlčel a potom ještě dodal: "Spadl jsem nedaleko odtud..." A začervenal se. Znovu jsem pocítil, aniž jsem věděl proč, zvláštní bolest. Přesto mi napadla otázka: "Tak to není náhodou, že ses procházel tenkrát ráno, když jsem tě před týdnem poznal, jen tak sám, na tisíc mil ode všech obydlených krajů! Vracel ses k místu, kam jsi spadl?" Malý princ se opět začervenal. A váhavě jsem dodal: "Snad kvůli tomu výročí?" Malý princ se opět začervenal. Nikdy neodpovídal na otázky, ale když se někdo červená, znamená to "ano", viďte.
     Pilot byl velmi smutný, že ho chce jeho malý přítel opustit. A protože jím byl "ochočený", chtělo se mu plakat. Malý princ ho poprosil, aby za ním přišel druhý den k jejich studni, a pak odešel.
     Druhý den večer přišel pilot ke studni, jak byli domluveni. Malý princ seděl na polorozbořené zídce a s někým mluvil. Pilot ale toho druhého neviděl.
ukázka: "Tak ty už si nevzpomínáš? Tady to přece nebylo!" Nějaký hlas mu zřejmě odpověděl, protože malý princ namítl: "Ale ano, je to určitě ten den, ale ne místo..." Šel jsem dál ke zdi, ale stále jsem nikoho neviděl. Přesto princ někomu zase namítal: "Jistě. Uvidíš, kde začíná v písku má stopa. Jen tam na mě čekej. Budu tam dnes v noci." Byl jsem už jen dvacet metrů od zdi a stále jsem nic neviděl. Po chvíli mlčení malý princ ještě dodal: "Máš dobrý jed? Jsi si jist, že mě nenecháš dlouho trpět?" Zastavil jsem se, srdce se mi sevřelo, ale stále jsem tomu nerozuměl. "A teď jdi pryč!" řekl "Já chci zase dolů!" Podíval jsem se tedy dolů a vyskočil jsem. Proti malému princi se tam zvedal jeden z těch žlutých hadů, co vás v půlminutě zprovodí ze světa! Sáhl jsem do kapsy pro revolver a rozběhl se. Ale had, sotva mě zaslechl, vklouzl tiše do písku, tak jako opadává tryskající plamen a bez velkého spěchu se protáhl mezi kameny, zanechávaje za sebou lehký, kovový šelest. Doběhl jsem ke zdi právě včas, abych zachytil do náruče svého malého prince, bledého jako sníh.
     Malý princ se chystal vrátit na svou planetu ke své květině spolu se svým beránkem. Byl tomu právě rok, co se malý princ objevil na Zemi a tuto noc stála jeho hvězda přímo nad jeho hlavou, a tak byl příhodný čas se vrátit. Malý princ se začal se svým pilotem loučit. Pilotovi to bylo velmi léto, že už svého milého malého prince neuvidí, a proto ho malý princ začal utěšovat:
ukázka: "V noci se budeš dívat na hvězdy. Ta moje je příliš malá, abych ti ji mohl ukázat. Je to tak lépe. Má hvězdička bude pro tebe jednou z mnoha hvězd. Budeš tedy rád pozorovat všechny hvězdy. Všechny budou tvými přítelkyněmi. A pak, dám ti dárek..." A znovu se zasmál. "Ach človíčku můj zlatý. Tak rád slyším tvůj smích!" "Právě to bude můj dárek... Bude to jako s tou vodou..." "Co tím myslíš?" "Lidé mají své hvězdy, jenže ty nejsou stejné. Těm, kdo cestují, jsou průvodci. Pro druhé nejsou ničím než malými světýlky. Pro jiné, pro vědce, znamenají problémy. Pro mého businessmana byly zlatem. Ale všechny ty hvězdy mlčí. ty budeš mít hvězdy, které nemá nikdo..." "Co tím myslíš?" "Já budu na jedné z nich bydlet, budu se na jedné z nich smát, a až se podíváš v noci na oblohu, bude to pro tebe, jako by se smály všechny. Ty budeš mít hvězdy, které se umějí smát!" A znovu se zasmál. "Až se utěšíš, a člověk se utěší vždycky, budeš rád, že jsi mě poznal. Budeš stále mým přítelem. Budeš mít chuť se smát se mnou. A někdy otevřeš okno, jen tak pro radost... Tvoji přátelé se budou strašně divit, až tě uvidí se smát při pohledu na nebe. Řekneš jim: "Ano hvězdy mě vždycky rozesmějí!" Budou si myslet, že ses zbláznil. Vyvedu ti taky pěkný kousek..." A opět se zasmál. "Bude to, jako kdybych ti dal místo hvězd spoustu rolniček, které se umějí smát..."
     Ale přesto malý princ nechtěl, aby pilot chodil v noci s ním. Bál se, aby had neuštkl i jeho. Pak si ale uvědomil., že pro pilota už by mu nezbyla dávka. Ale stejně si nepřál, aby pilot chodil s ním, aby ho viděl umírat.
ukázka: "Víš, je to příliš daleko. Nemohu s sebou brát tohle tělo. Je moc těžké. Ale bude to jako stará opuštěná skořápka. Staré skořápky přece nejsou nic smutného..." Mlčel jsem. Poklesl trochu na mysli. Avšak zkusil to znovu: "Víš, bude to hezké. Já se budu dívat také na hvězdy. Všechny budou studnami se zrezavělým rumpálem. Všechny mi budou dávat pít..." Mlčel jsem. "To bude veselé! Ty budeš mít pětset milionů rolniček, já pětset milionů studánek..." A také se odmlčel, protože plakal... "Tady to je. Nech mě jít kousek samotného." Posadil se, protože měl strach. Dodal ještě: "Víš moje květina... jsem za ni zodpovědný! Je tak slaboučká! A tak naivní. Má jen čtyři maličké trny, aby ji chránily proti světu..." Sedl jsem si. Neměl jsem už sílu stát. Řekl: "Tak to je všechno..." Ještě trochu zaváhal, potom se zvedl. Udělal krok. Já jsem nebyl schopen se pohnout. U jeho kotníku se zablesklo cosi žlutého. Malý princ na okamžik znehybněl. Nevykřikl. Klesl pomalu, jako padá strom. Byl tam písek, ani slyšet to nebylo.
     Malý princ se už nikdy nevrátil, ale pilot (autor) stále věří, že se jednou vrátí. Jako věří, že se lidé budou aspoň někdy chovat jako děti - budou uznávat úplně jiné hodnoty než jsou bohatství a úspěch.