Biologie - Dějiny biologie

Autor: Věra Fijalová

Dějiny biologie

Biologie Slovo biologie pochází z řečtiny – bios – život a logos – nauka. Biologie je chápána jako přírodní věda, která se zabývá studiem živé přírody. Zkoumá strukturu a funkce živých organismů na všech úrovních, jejich vzájemné vztahy i vztahy mezi živou a neživou přírodou.Snaží se poznat podstatu života a jeho zákonitosti. Biologické poznatky mají velký význam pro lidskou společnost, především v oblasti výživy, zdravotnictví a ochrany přírody.

·         Starověk

            Člověk získal poznatky praktickou činností a zkušenostmi, všímal si živočichů a rostlin, které pro něj měli význam nebo užitek. Důkazem je pravěká jeskynní malba mamuta s naznačeným srdcem. Další poznatky se odvíjely od potřeb člověka např. pro zemědělství nebo léčitelství.

            Starověký Egypt se může pochlubit anatomickými znalostmi již 3.-2.tis. př.Kr. např. o mozku, slezině, trávicím a dýchacím ústrojím atd. Dokázali popsat i vývoj vrubouna posvátného, vznik masařky nebo vývoj žáby.

Starověká Indie dosáhla velké úrovně v chirurgii, nejvíce znalostí získali pitvami lidských těl.

Ve starověké Číně bylo sestaveno pravděpodobněji nejstarší lékařské dílo : „Traktát o travách“ (snad z 37. stol.př.Kr.) Popisuje více než 300 trav.

·         Antika

ŘECKO  Tehdejší poznatky o přírodě byly součástí filozofie a medicíny. Byly ovlivněny koncepcemi

Demokrita a Empedokla. Tyto koncepce ovlivnily i Hippokrata, který je nazýván otcem lékařství. Zformoval lékařskou přísahu.Mezi další známé antické lékaře patřil Aristoteles. Zanechal asi přes 300 spisů, ve kterých popsal mnoho organismů. Pokusil se sestrojit 1. systém živočichů. Zajímal se hlavně o anatomii různých zvířat, studoval také rozmnožování. Aristotelův žák Theofrastos je považován za zakladatele systematiky botaniky. 

            ŘÍM Římští autoři ve svých spisech přináší spíše praktické rady než vědecké poznatky .Rozsáhlé dílo „Děje přírody“ sepsal Plinius starší. Toto dílo můžeme chápat jako encyklopedii znalostí o přírodě. Dioskorides svým souhrnným spisem o léčivech se stal v období renesance vzorem pro tvorbu herbářů. Osobní lékař císaře Marko Aurelio Galena z Perganu vytvořil knihy s poznatky o anatomii.

            Po zániku Římské říše upadlo mnoho poznatků v zapomnění. Pro raně křesťanské učence byla antická vzdělanost pohanská.

·         STŘEDOVĚK

V Evropě měla největší vliv církev. Vládnoucí autority církve prosazovaly poznání prostřednictvím Bible:

Jestliže závěry pozorování nejsou s Biblí v doslovném souladu, nejsou pravdivé. Tento přístup vyústil v otevřený konflikt oficiálního náboženství s přírodními vědami .

            Ve středověku se na výsluní ocitli Arabové. Vybudovali rozsáhlou říši p přišli do styku se starou kulturou, jejímu vlivu se nebránili - pokud to nebylo v rozporu s Islámem. Převzali některé antické filozofické moudrosti, přinesli originální myšlenky o matematice a astronomii. Ovšem při pozorování živé přírody vycházeli z názorů Aristotela a Galena. Věnovali se především medicíně, budovali síť nemocnic, při nichž zakládali lékařské školy a knihovny. Nejznámější byly např. Damašek nebo Káhira. Mezi nejvýznamnější Arabi patřil Ibn Sína Avicenna, který byl lékařem, přírodovědcem a filozofem.

            V Evropě se budovali univerzity, jejichž součástí byly i lékařské fakulty, ale praktická anatomie nebo chirurgie se neprováděla. Nebylo to možné, jelikož pitvy lidských těl byly zakázány ve 12. stol. církví. Ovšem pravidla jsou od toho, aby se porušovala, a tak i pitvy byly prováděny tajně. Mezi významné evropské učence patřil Albertus Magnus a Roger Bacon, který vyžadoval pro pozorování přírody jako nejdůležitější metodu pozorování a pokus.  

·         Novověk

Jak je známo toto období přineslo nové myšlení a pohled na svět. Člověk chtěl poznat všechno neznámé a získat tak nové informace. V tomto období padla tabu o přírodovědeckém bádání. Začal se formovat novodobé základy biologických oborů jako samostatných disciplín. Pro šíření nových zjištění měl obrovský význam objev knihtisku v 15. stol.

Leonardo Da Vinci, který byl umělcem, vynálezcem a vědcem, který zasáhl do rozvoje biologického bádání. Sám jako umělec se zajímal o lidskou anatomii a prý dokonce sám provedl na 30 pitev. I díky jeho zájmu se těšila v 16. stol. anatomie člověka zvýšeného zájmu badatelů. Andreas Vesalius, který se narodil v Bruselu je zakladatelem vědecké anatomie. Provedl tajně a pak i veřejně pitvu s cílem dokázat, že názory starých lékařských autorit, jsou již zastaralé. Je autorem první moderní učebnice anatomie člověka doplněné o názorné obrázky. V 16.-17. stol. vznikala v Evropě tzv. „Theatra anatomica“, která sloužila jak pro výuku tak i pro pobavení společnosti. V Čechách provedl první veřejnou pitvu Jan Jesenius v Praze roku 1600. Při studiu lidské anatomie za začalo uplatňovat i fyziologické hledisko. Španělský lékař  Miguel Servete zaujal problém krevního oběhu, popsal jak se zbavuje oxidu uhličitého . Ale až Angličan William Harvey díky svým studiím pochopil systém toho oběhu a vyvrátil tím tedy i Galenův názor, že se krev v tkáních ztrácí. Roku 1651 vydal další dílo, které se zabývalo embryologií. Dokonce nastínil i biogenetický zákon.

Díky velkému rozvoji zámořských svět byli Evropané zahlceni velkému množství neznámých rostlin a zvířat .

Adam Zálužanský ze Zálužan byl průkopníkem oddělení botaniky od medicíny, výslovně uvedl, že botanika je součástí přírodovědy. Otto Brunfels patřil k významným badatelům v oblasti botaniky. Jako první vydal ilustrovaný atlas rostlin. Herbáře se staly mezi lidmi velice oblíbené, mezi nejznámější patřil herbář od Pietra Andrea Mattioliho. Gaspard Bauhin sestavil herbář tak, že rostliny sestavil podle systému popisu listů, květů, pestíků a dalších orgánů. Definoval pojmy rod a druh a pokusil se odstranit zmatek v botanickém názvosloví.

V 16.-.17. stol. se také osamostatnila zoologie. Konrád Gesner vydal rozsáhlý spis – Přírodopis živočichů s Dürerovými ilustracemi a profesor Ulysse Aldrovandi sestavil monumentální zoologickou encyklopedii.

V 17.-.18. století došlo k tzv. „vědecké revoluci“ . V důsledku manufakturního vlivu, vývoje techniky a především rozvoje matematiky, fyziky a mechaniky, došlo k objevům mnohých fyzikálních přístrojů jako dalekohled nebo mikroskop. Vznikají vědecké společnosti – Akademie. Robert Hook  anglický přírodovědec, který svou prací napomohl k vylepšení mikroskopu. Zabýval se studiem mikrostruktur a je považován za objevitele rostlinných buněk.  Další Angličan Nehemiah Grew  položil základ studia rostlinných pletiv. Dalším významným badatelem byl Marcello Malpighi , který se stal zakladatelem mikroskopické anatomie. Jeho jméno  je spojováno  s plicními sklípky, krevní vlásečnicí, ledvinovým tělískem atd. Antony Van Leeuwenhoek jako samouk si postavil vlastní mikroskop a pozoroval, co se dalo. Objevil krevní kapiláry, prvoky a bakterie.Francesco Redi studoval anatomii hmyzu , vyvrátil teorii o samooplození.

V 18. stol. období vitalismu – existence životní síly odlišuje živé organismy od neživé přírody. Albrecht von Haller se zabýval studiem funkcí nervů a svalů, fyziologii stanovil jako samostatný obor. Vysvětlil pojmy dráždivost a citlivost, podal správný výklad mechanismu dýchání člověka a živočichů. Carl von Linné přírodovědec, lékař, botanik, systematik , zavedl a uplatňoval binomickou nomenklaturu (dvouslovný název).

Mezi další významné badatele přelomu 18. a 19. stol. můžeme zařadit i George Cuviera, který je považován za zakladatele paleontologie a srovnávací anatomie, je i autorem teorie katastrof. Další pak Jaen Baptista Lamercke, který je autorem knihy „Filozofie zoologie“, myšlenky o vývoji organismů od jednoduchých forem ke složitějším. V tomto období se zviditelnil i český vědec Jan Evangelista Purkyně . Působil i jako profesor na Karlově univerzitě, jako první nazval živou hmotu živočišných zárodečných buněk protoplazma. Byl také zakladatelem časopisu Živa. Jako další badatele v oblasti buněčné teorie jmenujme např. M.J. Schleiden, který jako první podal úplný popis rostlinné buňky, T. Schwann zabýval se studiem živočišné buňky. Objevy v oboru imunologie a mikrobiologie se proslavili Louis Pasteur , který se zabýval kultivací mikroorganismů, potvrdil, že mikroorganismy způsobují onemocnění, navrhl očkování. Stal se tady zakladatelem imunologie. Robert Koch je zakladatelem bakteriologie, objevil původce tuberkolózy a cholery. Ilja Iljič Mečnikov byl známý jako imunolog, objevitel fagocytózy za niž získal i Nobelovu cenu. V oboru fyziologie se proslavili Jiří Procháska , který je považován za průkopníka reflexního pojetí nervových procesů. I.M.Sečenov, který prováděl výzkumy v činnosti nervové soustavy a psychické činnosti. Ivan Petrovič Pavlov , který se zabýval  studiem nervové soustavy a objevil podmíněný reflex, za nějž dostal Nobelovu cenu. V oblasti genetiky se proslavil Johann Gregor Mendel, který objevil zákony dědičnosti. Celé 19.století bylo ovlivněno Charlesem Robertem Darwinem, který objasnil původ člověka.

Ve 20.století dochází k rozvoji genetiky a molekulární biologie – T.H.Morgan objasnil význam chromozonů, T. Avery definoval význam DNA pro dědičnost, J.D.Watson, F.H. Crick, M.H.F.Wilkins objevili strukturu DNA, M.W.Nirenberg vyřešil genetický kód. V rozvoji pokračovala i biochemie, významným objevem byl objev penicilinu A.Flemingem, M.Calvin objasnil proces fotosyntézy, za což obdržel Nobelovu cenu.  V tomto století probíhá vývoj také dalších oborů jako etologie, evoluční biologie a ekologie.

Použitá literatura:

1.       Benešová M. a kol. (2003): Odmaturuj z biologie, Didaktis

2.       Dostál P., Řeháček Z., Ducháček V., (1994) :  Kapitoly z obecné biologie, SPN

3.       Hanáčková H., Vlková M.,(1999): Biologie I. V kostce pro střední

4.       Kislinger F., Laníková J. a kol., (1995) : Biologie V. – Základy obecné biologie, Gymnázium Klatovy

5.       Kubišta V., (2000): Obecné biologie, Fortuna školy, Fragment