maturitní otázky, seminárky a referáty


Dějepis - Kultura s keramikou lineární

Autor: Daniela Bednářová

Období mladší doby kamenné - neolitu (5500 - 4300 př. n. l.) se od předešlých epoch paleolitu a mezolitu výrazně odlišuje. V souvislosti s pronikavými změnami v opatřování potravy dochází ke vzniku zemědělství. Proces přechodu k zemědělské výrobě je též nazýván "neolitická revoluce".

Mladší dobu kamennou necharakterizuje pouze počátek zemědělství, ale také celá řada dalších znaků:

S větší závislostí na půdě souvisí budování stálejších samozásobitelských osad. Výroba potravin, doplňovaná lovem a sběrem však nepřekročila bezprostřední spotřebu.

Základem osady byla rodová občina, v jejímž rámci byli její příslušníci pokrevně spjati a v níž byla zvýrazněna pozice ženy - matky (matrilinearita).

K budování pevných a rozměrných dřevěných domů a ohrad pro dobytek potřebovali "neolitičtí lidé" dokonalejší pracovní nástroje. Těmi byly kamenné sekery, tesly a dláta, vyráběné díky znalosti nových technik zpracování kamene broušením, řezáním a vrtáním.

Zemědělství a nové druhy kamenných nástrojů jsou časově primárními neolitickými jevy, další vznikaly teprve v průběhu rozvoje této epochy: výroba keramických nádob nebo výroba textilu.

Neolit ve střední Evropě dělíme v současné době na čtyři nestejně dlouhá období, která jsou po stránce archeologické vzájemně odlišná. Dělíme ho na starší, střední, mladší a pozdní. Starší neolit je charakterizován nejstarším stupněm kultury s lineární keramikou. Zbývající vývoj této kultury spadá do neolitu středního. Na většině území dochází na počátku mladšího neolitu ke kulturní změně: začíná se vyvíjet nová archeologická kultura s vypíchanou keramikou. Výjimkou jsou okrajové oblasti na západě a jihozápadě středoevropské oblasti s lineární keramikou, kde přetrvává pozdní lineární keramika ještě v počátku mladšího neolitu. Závěr mladší doby kamenné představuje období pozdního neolitu. Zahrnuje osídlení s nezdobenou keramikou, která částečně vyrůstá z vlastní vypíchané keramiky a částečně je ovlivněna z oblasti tzv. lengyelského okruhu.

Významné postavení v průběhu celého neolitu mělo území pražské kotliny.

KULTURA S KERAMIKOU LINEÁRNÍ

Přibližně v polovině 5. tisíciletí, kdy dožívá starčevsko - krišský kulturní okruh, vzniká v jeho blízkosti terciální oblast evropské neolitizace, rozsáhlý komplex kultur s keramikou lineární.

Pro celý soubor kultur lineární keramiky je charakteristické především budování nehrazených vesnických osad s obdobným typem pravoúhlého domu obdélníkového půdorysu a vytváření typické keramiky. Její nositelé v průběhu staršího a středního neolitu zasáhli v poměrně krátké době po ukončení kolonizace balkánské oblasti až k Rýnu, na severu do Slezska a Malopolska, na východě do Sedmihradska, později se kultura rozšířila až do severovýchodní Francie a na západní Ukrajinu. Celkový rozsah území je výsledkem postupné kolonizace poměrně jednotného celku.

Na území dnešní Prahy přišli první zemědělci snad ještě před rokem 5000 př. n. l. a rozmístění jejich nejstarších osad odpovídá přírodním podmínkám. Nově příchozí zakládali osady na nejúrodnějších půdách, kterých v okolí Vltavy a jejích přítoků nalézali dostatek. O tom, že pražské území bylo v průběhu trvání lineární kultury poměrně intenzívně osídleno, svědčí celá řada výzkumů.

Základní představa o rozmístění osad v tomto období byla vytvořena především na základě nálezů, získaných před druhou světovou válkou. Největší hustota osídlení byla vysledována na území Dolní Liboce, Veleslavína, Vokovic, Střešovic a Šárky přes dejvicko - bubenečskou oblast k Vltavě a přes její ohyb dále na východ do Libně. Další osady na pravém vltavském břehu byly Zderaze (Nové Město), ve Vršovicích, na Pankráci a v Krči.

Tento základní obraz neolitické "Prahy" a jejího nejbližšího okolí byl v poválečném období doplňován jen sporadicky (Klecany, Buštěhrad, Tuchlovice, Hostivař, Jažlovice u Říčan). Nové výzkumy z posledních let ukazují mj., že osady zemědělců s lineární keramikou byly v jihozápadní části pražské kotliny nejen v Motole, v okolí Prokopského údolí a Butovic, ale také v oblasti Ořechu, Řeporyjí, Stodůlek a Malé Ohrady.

Nálezy z hrobů jsou víceméně vzácné a omezují se v Čechách na jednotlivé kostrové pohřby ve skrčené poloze na levém boku a orientaci Z (hlava) - V, s poměrně nevýraznou hrobovou výbavou, představovanou většinou keramickými nádobami, případně kamenným nástrojem či spondylovým šperkem. Tyto jednoduché pohřby dokládají rovnoprávnost všech příslušníků rodové občiny.

Z pražského území známe několik hrobů z Bubenče a Nebušic, ostatní nálezy tvoří lidské pozůstatky v sídlištních jámách, které pocházejí z lokalit v Dejvicích, Veleslavíně, Vokovicích a dále z Radotína a Statenic u Prahy.

Na pražském území se nachází lokalita Šárka v Praze 6, které bylo předchůdci dnešních obyvatel Prahy využíváno od neolitu až po období slovanské. Náleží k výšinným sídlištím, která byla osidlována především v pozdním stupni lineární keramiky. Neolitická sídliště v Šárce jsou situována na strategicky výhodné poloze, na protilehlých ostrožnách: na jižnější a rozsahem menší Šestákově skále a na severnější, mohutnější a vyšší skále Kozákově. Mezi oběma ostrožnami leží hluboké údolí, kterým protéká Šárecký potok. Obě skály jsou přístupné pouze z jedné strany (Šestákova skála z jihu, Kozákova ze severu) pozvolna stoupajícím terénem a vytvářejí ideální prostředí pro volbu výšinného sídliště, umocněné blízkostí vodního zdroje, kterým mimo Šárecký potok byly i prameny vyvěrající ještě donedávna na Kozákově skále.

Znalost šáreckých lokalit jako pravěkých nalezišť sahá až do poloviny 19. století, kdy je jako první zkoumal amatérský archeolog páter V. Krolmus a po něm celá řada soukromých sběratelů, jejichž činnost značně porušila stratigrafii lokality. Ta byla ničena i nadále, obzvláště když vešlo ve známost, že v Šárce jsou nalézány zvířecí kosti. Vypukla doslova "kostěná horečka" a desítky lidí překopávaly celé plochy, aby získané kosti prodávali do továrny na výrobu kostního uhlí pro cukrovary.

Tímto způsobem byly nálezy v Šárce ničeny až do počátku 20. století, kdy zde provedl výzkum, který zahrnoval téměř celou plochu Šestákovy skály, J. A. Jíra. Většina nálezů patřila do různých období neolitu, ale dokumentace je velmi nedokonalá a subjektivně zaměřené terénní poznámky autora výzkumu neobsahují podrobnější údaje, které by dovolovaly použít stratigrafických zjištění a nálezových celků. Zlomkovitý střepový materiál byl využit z typologického hlediska.

Po J. A. Jírovi se výzkumu v Šárce věnoval A. Stocký, který zde provedl pouze kontrolní výzkum, při němž byla zjištěna shodná stratigrafie s poznatky Jírovými (odlišení mělčích neolitických objektů od eneolitických), ale ani v tomto případě nebyly zachyceny na ploše Šestákovy skály výraznější nálezové celky.

Za druhé světové války podnikla na Šestákově skále rozsáhlejší výzkum tehdejší německá vedoucí archeologické pobočky Muzea hl. m. Prahy Ingeborg Kiekebuschová. Lokality chtěla využít k vytvoření nové stratigrafie neolitu a snažila se dokázat, že jordanovská kultura následuje bezprostředně za volutovou. Kromě předpojatosti, se kterou k výzkumu přistupovala, pomohla k jejímu omylu i stratigrafická situace, když výzkum zasáhl plochy již dříve prokopané či v minulosti porušené. Z celého výzkumu není rekonstruována jediná nádoba a není uváděn žádný skutečný objekt. Zjištěná kolekce drobného střepového materiálu svou kvalitou dokonce zaostává za výsledky výzkumů Jírových.

A protože další drobné výzkumy na počátku padesátých let a v roce 1964 měly pouze kontrolní charakter a soustředily se především na slovanské osídlení, je představa o neolitické podobě lokality velmi nejasná.

Materiál z vlastního výzkumu a výkopů Jírových použil A. Stocký k vyčlenění zvláštního keramického typu, který se objevuje v pozdní etapě kultury lineární téměř ve všech českých i moravských regionech a který nese název podle eponymní lokality - šárecký typ. V současné době, na rozdíl od původní formulace Stockého, si pod pojmem šárecký typ představujeme hruškovitou nádobu zdobenou krokvicemi složenými z jednotlivých vpichů.

Lid s lineární keramikou vytvořil v pražské kotlině jedno z terciálních neolitických ohnisek a po kolonizaci regionu zde vybudoval na sprašových územích řadu samozásobitelských osad. Před rokem 4000 př. n. l. se původní poměrná jednotka kultury začíná rozpadat a postupně se vytvářejí menší kulturní skupiny mladšího a pozdního neolitu.

Na konci čtvrtého stupně lineární keramiky se projevují náznaky přechodu k nové kultuře s vypíchanou keramikou. A v závěru trvání kultury s vypíchanou keramikou, někdy před rokem 3000 př. n. l., splývají její nositelé s novými skupinami obyvatel, které se na našem území objevují, aby přispěly ke vzniku civilizace s kulturou lengyelskou a jordanovskou. Kultury lengyelská a jordanovská představují konec neolitu.

Použitá literatura

Fridrichovi, M. a J., Havel, J., Kovářík, J.: PRAHA V PRAVĚKU, vydalo Muzeum hl. m. Prahy v Praze 1995