Čtenářský deník - Vývoj českého a světového dramatu do konce 19. století

Autor: Daniela Bednářová

OBSAH
I. Stručná definice dramatu
II. Světové drama
    a/ Antické drama
    b/ Období středověku a novověku
III. České drama

I. Definice
          Drama je jeden ze tří základních literárních druhů, je určeno k jevištnímu předvádění. Jeho základem je dialog. Je psáno veršem nebo prózou. V současném dramatu převažuje prozaická forma.

II. SVĚTOVÉ DRAMA
II a/ Antické drama
          Antické drama má svou kolébku v Řecku, vyvinulo se ze sborových zpěvů na oslavu boha Dionýsa přidáním jednoho herce (koryfeje), který spojoval zpěvy vyprávěním nějakého děje. Ženy se oslav nesměly zúčastnit. Muži si drželi před obličeji masky a hráli na vysokých botách, kterým se říkalo koturny. V antickém dramatu panoval princip trojí jednoty: místa, času a děje. Hlavními žánry byla tragédie a komedie.
Klasická tragédie měla pět částí: expozici (uvedení do děje, seznámení s hlavními postavami), kolizi (zápletka), krizi (vyvrcholení, nejnapínavější úsek), peripetii (zvrat) a katastrofu (rozuzlení, ukončení).
S řeckou tragédií jsou spojena jména tří dramatiků. Zakladatelem byl Aischylos (asi 525 - 456 př. Kr.), který zavedl druhého herce, a tím teprve vznikl skutečný dialog. Aischylos čerpal náměty ze staré řecké mytologie. Zachovalo se od něj pouze sedm tragédií. Nejznámější z nich je Oresteia. Druhým významným dramatikem starověkého Řecka byl Sofoklés (asi 496 - 406 př. Kr.), který dovršil vývoj tragédie tím, že zavedl třetího herce. Zapsal se do dějin řeckého dramatu hlavně třemi hrami: Elektra (příkaz pomsty na vrazích otce), Antigona (nutnost žít podle zákonů země) a Král Oidipus (člověk prohrává v boji s osudem). Třetím dramatikem byl Eurípidés (asi 485 - 406 př. Kr.). Jeho tragédie Médeia vypráví o ženě mstící se za mužovu zradu tím, že zabije vlastní děti.
Dramatická díla starořeckých autorů vytvořila jednu z největších hodnot evropských kulturních dějin.
Komedie vznikla o trochu později než tragédie. Název je odvozen z řeckého slova "kómódiá" a znamenal zpěv veselého průvodu. Komedie se dělí na situační a charakterní. Zatímco situační komedie vyplývá ze zápletek, děje, je charakterní komedie založena na dialogu postav a jejich charakteru.
Komedii vytvořil Aristofanés (asi 445 - 396 př. Kr. ). Mezi jeho známé komedie patří Mír, Lysistraté a v neposlední řadě i komedie Žáby, v níž naráží na Euripída.
Římskou dramatickou tvorbu představuje především Titus Maccius Plautus (251 - 184 př. Kr.). Svými komediemi s náměty z denního života kritizuje římské mravy. Lišák Pseudolus se stal předlohou libreta Voják a tanečnice od B. Martinů, Komedie o hrnci je předlohou Moliérova Lakomce, Vychloubačný voják vzorem pro Shakespearova Falstaffa (Jindřich VI.)

III. Období středověku a novověku
          Ve středověku (10. - 15. století) se drama "nepěstovalo", výjimkou je dramatizace církevních témat a církevních obřadů (např. hry pašijové, zázračné, apod.). Později pronikají i sem lidové prvky.
          Renesance dramatu začíná až v období humanismu a renesance (16. - 17. století), hry se zbavují náboženského obsahu, inspiračním zdrojem se stala antika. Dramatické napětí se přesouvá z vnějších konfliktů do nitra člověka, hrdinové nejsou typy, ale složití jedinci. Pro anglické drama tohoto období je synonymem jméno Williama Shakespeara (1564 - 1616), jednoho z nejvýznamnějších dramatiků všech dob. Je označován za génia divadelní představivosti a jevištního smyslu.
Jeho dramata řešila vnitřní konflikty člověka, kladla si otázky smyslu existence lidstva, zabývala se mezilidskými vztahy, sledovala obecně platné lidské typy a vlastnosti. Hry Shakespearovy jsou trvale na repertoáru divadel celého světa.
Z tragédií jsou to například Hamlet (drama váhavosti, nerozhodnosti), Romeo a Julie (drama lásky, která vyrůstá na pozadí dvou znepřátelených rodů Monteků a Kapuletů), Macbeth (drama ctižádostivosti, touhy po moci), Othello (drama žárlivosti), Král Lear (drama nevděku), z komedií Zkrocení zlé ženy (pravděpodobně první Shakespearova komedie), Večer tříkrálový, Kupec benátský, Veselé paničky windsorské, Sen noci svatojánské a z historických dramat například Julius Caesar, Richard III. nebo Jindřich VI.
Mezi jeho ne příliš rozsáhlé, leč velmi významné dílo řadíme i Zimní pohádku, která má pro nás zajímavost v tom, že děj umístil do Čech. Shakespeare nepoužívá jednotu místa, času a děje.
Z dalších renesančních dramatiků se dodnes hrají hry španělského dramatika Lope de Vega (1562 - 1635), nejplodnějšího spisovatele všech dob. Z jeho divadelních her je známá například Fuente Ovejuna (Ovčí pramen). Vedle Lope de Vega působil v "renesančním" Španělsku ještě jeden významný renesanční dramatik - Miguel de Cervantes Y Saavedra (1547 - 1616).
          Barokní drama je především reprezentováno španělským dramatikem Pedrem Calderónem de la Barcou (1600 - 1681). Tematika se opět vrací k náboženským prvkům, píše tzv. tragédie cti (Soudce Zalamejský, Lékař své cti, Nejnestvůrnější žárlivost).
          Klasicismus (17. století) je umělecký směr, spojený se společností absolutistického státu a s racionalistickou teorií, své zázemí našel především ve Francii. Z požadavků klasicistické literatury byly nejdůležitější rozumová kázeň, krása v pravdě a v zobrazování podle přírody, vědomí povinnosti nadřazeno soukromým zájmům, dokonalost formy. Literatura se dělila na žánry vysoké, sem patřila i tragédie a žánry nízké (například komedie).
Ve Francii tragédii pěstovali Pierre Corneille (Cid - tragédie konfliktu povinnosti a citu proti příkazům rodové morálky) a Jean Racine (Faidra - psychologická tragédie lásky).
Nejvíce však vynikl autor komedií Moliere, vlastním jménem Jean - Baptiste Poquelin (1622 -1673).Vychovával francouzskou společnost tím, že jí nastavoval zrcadlo jejích nedostatků, vytvářel typy obecně platné, charaktery jeho hrdinů jsou dané, nevyvíjejí se. "Nic tak nepůsobí na lidi jako zobrazení jejich nedostatků. Chyby těžce zasáhneme, jestliže je vystavíme obecnému posměchu. Urážky snášejí lidé lehce, ale posměchu nestrpí. Souhlasí s tím, že jsou hloupí, ale směšnými být nechtějí."
Tartuffe je Molierovou nejodvážnější komedií, odkrývala pokrytecké svatouškovství, pro bouři odporu u duchovenstva byla hra na určitou dobu zakázána. Lakomec - typ člověka, jemuž peníze jsou smyslem života. Zdravý nemocný tepe šarlatánství lékařů, pokrytectví. Měšťák šlechticem - vysmívá se hloupému měšťákovi, který ve snaze napodobovat šlechtice se nechá příživnickými šlechtici okrádat.
          Zakladatelem italské národní veselohry je Carlo Goldoni (1707 - 1793). Vycházel z lidové komedie, tzv. commedia dell´arte (typ improvizované komedie s ustálenými postavami). Jeho hry (267 her) obrážejí život zvláště lidových a měšťanských vrstev, vytváří i výstižné šlechtické typy. K nejznámějším dílům patří Poprask na laguně, Sluha dvou pánů, Mirandolina.
          Preromantismus (18. a 1. pol. 19. století) se v dramatu nejvýrazněji uplatnil v Německu, živnou půdou mu bylo hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor). Je přechodem mezi klasicismem a romantismem. Drama v této době má podobu lyrickoepickou, romantický hrdina hledá svobodu, není společností uznáván.
Nejvýznamnějšími představiteli jsou Johann Wolfgang Goethe (1749 - 1842) a Friedrich Schiller (1759 - 1805).
Johann Wolfgang Goethe je tvůrcem dvoudílné dramatické filozofické skladby Faust. Hrdina v touze po poznání uzavírá smlouvu s ďáblem, smysl života nachází však nikoli v odbojném postoji, ale v práci pro dobro lidstva, a tím svou duši osvobozuje. Z antického námětu z okruhu starořeckých trojských bájí čerpá Ifigenie na Tauridě. Torquato Tasso je drama o tragickém osudu italského renesančního básníka, o konfliktu umělce s intrikami na panovnickém dvoře.
Friedrich Schiller se bouří proti politickému i osobnímu útlaku (Don Carlos, Loupežníci - romantická divadelní hra).
          V romantismu (19.stol.) význam funkce dramatu nebyl tak silný jako v předcházejícím období.

Světoví romantici (např. lord Byron - filosofická veršovaná dramata Manfred a Kain, Shelley - lyrické drama Odpoutaný Prométheus, Victor Hugo - hra Cromwell, Ruy Blas, Hermani, Král se baví, Alexandr Sergejevič Puškin - romantické historické drama Boris Godunov) se sice také dramatu dotkli, ale nikoliv významně.
          Naproti tomu své výraznější uplatnění nachází drama v období realismu. Zaměřuje se na detailní vylíčení skutečnosti, z nových prvků se uplatňuje retrospektiva, monology ustupují, důraz se klade na dialogy na scéně. Významným představitelem ruského dramatu je Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809 - 1852) se svou dodnes hranou komedií Revizor. Gogolovi se podařilo na malém prostoru jednoho města vměstnat celou ruskou společnost, její pokrytectví, prospěchářství, úplatkářství, směšnost.
Hry norského dramatika Henrika Ibsena (1828 - 1906) se většinou zabývají problematikou společenské morálky. Opory společnosti demaskují měšťanskou solidnost spočívající jen na síle majetku, Nora je vzpourou ženy, která opustí rodinu, protože muž v ní vidí jen loutku, Strašidla ukazují následky rodového dědičného zatížení. Starší hrou s romantickými prvky je Peer Gynt. V posledních hrách Ibsenových se objevuje více pesimismu, silné prvky symbolismu a mystiky. Ibsen měl velký vliv na řadu pozdějších dramatiků na celém světě (například Strindberg, Hauptmann, Shaw).
George Bernard Shaw (1856 - 1950), anglický spisovatel, byl jedním z prvých zastánců H. Ibsena v době, kdy Ibsenovy hry vyvolávaly bouřlivý protest v celé Evropě. Smysl Ibsenových dramat vyložil v eseji Podstata ibsenismu.
Tvorba G. B. Shawa se vztahuje už do 20. století, patří k nejslavnějším dramatikům 20. století, ale už i první hry, vzniklé na konci století 19., přinesly svému autorovi úspěch. Hry odhalovaly špinavé obchody středních anglických vrstev s prostitucí (Domy pana Sartoria, Živnost paní Warrenové). K nejúspěšnějším hrám Shawovým patří Pygmalion (z roku 1912). Nejvýznamnějším představitelem ruského dramatu přelomu století je Anton Pavlovič Čechov (1860 - 1904), jehož hry Racek, Tři sestry nebo Višňový sad se vyznačují silným lyrismem a psychologickou hloubkou postav.

III. ČESKÉ DRAMA
          Počátky českého dramatu nacházíme ve 12. století. Jeho kořeny jsou náboženského původu: náboženské výjevy (zejména s námětem Kristovy smrti a vzkříšení) se dramatizovaly a předváděly v kostele. Později se začaly obohacovat i o světské scény - a ty časem nabývaly stále větších rozměrů - až byly nakonec vykázány z kostelů na prostranství před kostely a do krčem. Stejnou historii vzniku má i první staročeská světská divadelní hra (fraška) Mastičkář z pol. 14. stol., která vychází ze scény, kdy tři zbožné Marie jdou k hrobu Ježíše Krista a cestou nakupují na tržišti vonné masti. Hra mastičkář věrně zachycuje obraz středověkého českého trhu.
          V dalších stoletích se české drama udržuje jen jako žánr lidový, lidové hry se zpěvy, loutkářskou tradici proslavil Matěj Kopecký (1775 - 1847), ve městech se objevovala interludia (krátké scény se světskými prvky hrané potulnými herci na tržištích). Divadlo se pěstovalo i na zámcích, ale nebylo to divadlo české.
Zvláštní použití měly hry Jana Ámose Komenského, které sloužily didaktickým účelům (Schola Ludus = Škola hrou, Škola na jevišti, 1654).
          V pol. 18. stol. vzniká lidová hra se zpěvy, která navazuje na náboženské hry (velikonoční, vánoční, ...) a zároveň vytváří i nový druh - hru dobrodružnou (Komedie o turecký vojně).
          Rozvoj českého dramatu spadá až do doby národního obrození, kdy se spojuje s úsilím o vybudování českého divadla. Ve stálém divadle V Kotcích (od roku 1738) byla uvedena první česká hra roku 1771, nepříliš zdařilý překlad německé veselohry Kníže Honzík. Roku 1783 zahájilo činnost Nosticovo, později zvané Stavovské divadlo (1787 světová premiéra Mozartovy opery Don Giovanni). Česky se zde hrálo zřídka.
          Prvním českým divadlem byla Bouda (1786 - 1789). Česky se pak hrálo porůznu (například v klášteře U Hybernů). Kolem Boudy se sdružila skupina divadelníků, překladatelů, dramatických autorů a herců v čele s Václavem Thámem (1765 - asi 1816). Jeho vlastenecké hry s náměty z národních dějin byly velmi oblíbené. Z rozsáhlé jeho tvorby se zachovaly pouze 3 hry. Jako autor frašek se uplatnil Prokop Šedivý (1764 - 1810). Autorem demokratické hry Oldřich a Božena byl Josef Zíma. České divadlo národního obrození bylo významnou složkou českého společenského života, fungovalo jako škola pěkné řeči, zábavy a zušlechtění mravů.
          Další rozkvět českého divadla souvisí se zařazením českých představení na scénu Stavovského divadla, a to zásluhou Jana Nepomuka Štěpánka, spolunájemce divadla. Hrají se hry rytířské, historické a žánrové veselohry ze současnosti. Štěpánek sám psal hry (např. historické Obležení Prahy od Švejdů, Čech a Němec s myšlenkou tolerance mezi národy).
Skutečným dramatikem této doby se stal teprve Václav Kliment Klicpera (1792 - 1859). Psal veselohry, ve kterých kritizoval lidské slabosti a nedostatky jako lakotu, sobectví, nafoukanost, prázdné vlastenčení. Chtěl svými hrami vychovávat národní společnost. Jeho hry jsou optimistické, živé. Dodnes se některé hrají, například parodie rytířské hry Hadrián z Římsů, Rohovín Čtverrohý, Veselohra na mostě, Každý něco pro vlast.
Klicperovým žákem a nejvýznamnějším dramatickým spisovatelem let třicátých a čtyřicátých 19. století je Josef Kajetán Tyl (1808 - 1856).
Vrcholem dramatické tvorby Tylovy jsou dramatické báchorky (pohádky), v nichž se prolínají charaktery a jednání lidových postav se zásahy pohádkových bytostí. Báchorky poukazují na kladné i záporné vlastnosti českého člověka, Tylovi hrdinové procházejí ve zkratce různými úskalími, což mu umožňuje zobrazit vývoj jejich charakteru.
Z báchorek je nejznámější Strakonický dudák, který se i stal předlohou pro dvojí filmové zpracování. Další pohádkové hry jsou Tvrdohlavá žena, Jiříkovo vidění, Lesní panna aneb Cesta do Ameriky, Tvrdohlavá žena. Zvláštní pozornost si získala fraška Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, a to ne pro svoji hodnotu, ale protože v ní poprvé zazněla píseň Kde domov můj na hudbu Františka Škroupa. Z her ze současného života se dodnes hraje Paličova dcera, občas i Paní Marijánka, matka pluku.
V historických hrách reagoval Tyl na soudobé sociální a politické události a problémy. Tak vznikly hry Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři - 1. sociální drama české společnosti, Jan Hus, Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové. Zejména Jan Hus byl brán jako revoluční hra, zobrazující národní a demokratické ideály českého národa. Až do doby Jiráskovy byl chápán jako slavnostní hra, byl i první činoherní inscenací Národního divadla po revoluci 1945.
Tyl chápal divadlo jako výchovnou instituci, pokládal je za "lepší školu národní nežli hromadu pěkně psaných knih a sáhodlouhého řečnění." Byl zakladatelem ochotnického Kajetánského divadla, usiloval i o ustavení samostatného českého divadla v Růžové ulici. V roce 1846 působil jako dramaturg českých her ve Stavovském divadle. Na vývoj českého divadla působil rovněž prostřednictvím divadelní kritiky. Umění považoval za službu národu. Tyl je největším dramatikem národního obrození, je zakladatelem realistické tradice našeho dramatu.
          Česká představení se kromě Stavovského divadla provozovala na různých místech. Pod Tylovým vedením se vytvořil ochotnický soubor ( např. Mácha, Sabina, Jablonský, Kaška, J. J. Kolár), který hrál v Kajetánském domě na Malé Straně (zde i začátek domácích českých bálů), v divadle v Růžové ulici, v nově zřízené aréně ve Pštrosce. Sílí hnutí za výstavbu českého divadla. Žádost o zřízení samostatného českého divadla stavové schválili, vídeňská vláda mlčela. Byl ustaven Sbor pro zřízení Národního divadla (r. 1850, předsedou Palacký), konají se sbírky pod heslem Národ sobě. Parcela byla zakoupena v roce 1852, 1862 vystavěno Prozatímní divadlo (prvním představením byla Hálkova historická hra Král Vukašín). V roce 1864 se konaly v Prozatímním divadle Shakespearovské slavnosti - byla to nejúspěšnější sezóna Prozatímního divadla (nejoblíbenější byly Smetanovy opery - Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dalibor, Libuše, Hubička, Tajemství, aj.)16. 5. 1868 byl položen základní kámen ke stavbě Národního divadla.
Novorenesanční stavbu provedl Josef Zítek, na výzdobě se podíleli současní nejlepší malíři, sochaři (tzv. generace Národního divadla : Aleš - výzdoba foyer, cyklus vlast, lunety, Ženíšek - výzdoba stropu, Hynais - opona, Beneš - výzdoba foyeru na první galerii, obrazy znázorňující místa, odkud byly přivezeny základní kameny, Brožík, Tulka, Myslbek - socha hudby, Schnirch, Wagner). V červnu 1881 přijeli do Prahy korunní princ Rudolf se svou manželkou Stefanií a nedokončené divadlo bylo otevřeno a o několik měsíců později vyhořelo (12.8. 1881). Přestavbu uskutečnil architekt Josef Schulz, slavnostně otevřeno bylo divadlo 18. 11. 1883 Smetanovou Libuší.
Nejvýznamnějším dramatikem Prozatímního divadla byl Emanuel Bozděch (1841 - 1889), autor historických veseloher. Zkouška státníkova má za hrdinu rakouského vyslance v Paříži hraběte Kounice, ze života Napoleonova čerpají Světa pán v županu, Generál bez vojska. Ze švédských dějin je historická tragédie Baron Goetz.
Dodnes se hraje veselohra Františka Ferdinanda Šamberka Jedenácté přikázání.
S Národním divadlem je spojen i rozvoj realistického dramatu. Je založeno na studiu života a na jeho typickém zobrazení, kriticky se zaměřuje proti soudobé společnosti, snaží se o reálné vykreslení společnosti, směřuje k objektivizaci děje, verš je nahrazen prózou, do řeči proniká hovorový jazyk i dialekt.
Významný podíl na uvedení nových proudů na jeviště Národního divadla měl dramaturg Ladislav Stroupežnický a ředitel Národního divadla F. A. Šubert.
František Adolf Šubert (1849 - 1915) přispěl na repertoár hrami Jan Výrava, dramatem selského odboje, a hrou Drama čtyř chudých stěn o potlačení stávky západočeských havířů.
Ladislav Stroupežnický (1850 - 1892) ve veselohrách s historickými náměty - Zvíkovský rarášek, Paní mincmistrová - učinil hrdinou Mikuláše Dačického z Heslova. Trvalý úspěch mu zajistila hra Naši furianti o sporu dvou radních při rozhodování o vhodném kandidátovi na místo ponocného. Hra zaujala výraznými typy sedláků s jejich malichernou tvrdohlavostí, pýchou, i vtipem podání a zahájila vlnu "selských" her na Národním divadle, jako Vojnarka a Otec Aloise Jiráska (1851 - 1930), Gazdina roba, Její pastorkyňa Gabriely Preissové (1862 - 1946) a nejvýznamnější hra českého realismu Maryša bratří Mrštíků (Alois a Vilém). Je to vesnická tragédie dívky, která se podrobí vůli otce, vzdá se své lásky Francka a provdá se za otcova favorita, ovdovělého mlynáře Vávru. Po ostrém střetnutí Vávry s Franckem zoufalá Maryša Vávru otráví. Ústřední konflikt je dán majetkovými poměry na vesnici, ale i vesnickými mravními zákony, které nedovolují vzepřít se vůli rodičů, ani opustit muže. Drama vyniká prudkým dějovým spádem, logickou stavbou a charaktery postav.