Tématem románu Obraz Doriana Graye je lidské sebevědomí. Po celý děj příběhu máme možnost sledovat postupnou proměnu jednoho člověka.

     Na počátku příběhu se seznámíme s dvěma přáteli - malířem Basilem Hallwardem a lordem Henrym. Oba dva jsou zcela odlišní. Basil je uzavřený a žije spíše usedlým životem. Nemá moc rád větší společnost. Naopak lord Henry bývá v každé společnosti ozdobou. Každého si vždy podmaní svými filosofickými myšlenkami. Basil je teď ovšem na vrcholu své umělecké dráhy. Poznal totiž mladíka, který je pro něj zdrojem inspirace. Jmenuje se Dorian Gray. Je to učiněné dobro. Nezkažený, milý a skoro naivní chlapec s tváří "andílka". Kvůli jeho půvabu se člověk ani neodvážil někdy pochybovat o jeho dobré povaze. Pro Basila představoval "... všechnu vášnivost romantického ducha, všechnu dokonalost ducha řeckého. Soulad duše a těla...". Když lord Henry slyšel všechnu tu chválu, pomyslel si, že by nebylo špatné, se s Dorianem seznámit. Vyslovil své přání nahlas. Basil nejprve nechtěl, jako by tušil, že z tohoto setkání nevyplyne nic dobrého. Nakonec ale souhlasil a oba muže seznámil. Dorian byl lordem Henrym okouzlen, nadšeně naslouchal jeho myšlenkám, zatímco ho Basil portrétoval:
"Opravdu máte tak špatný vliv, lorde Henry? Tak špatný, jak říká Basil?" "Nic takového jako dobrý vliv neexistuje, pane Grayi. Každý vliv je nemorální - nemorální z vědeckého stanoviska." "Proč?" "Protože ovlivnit někoho znamená dát mu svou vlastní duši. Ten člověk pak nemyslí svými vrozenými myšlenkami a nehoří svými vrozenými vášněmi. Jeho ctnosti, to už nejsou jeho pravé ctnosti.Jeho hříchy - je-li vůbec něco takového jako hřích - jsou vypůjčené. Ten člověk se stává ozvěnou hudby někoho jiného, hercem role, jež nebyla napsána pro něho. Účelem života je rozvoj vlastní osobnosti. Každý z nás má dokonale uplatnit svou vlastní povahu, proto jsme na světě. Ale člověk má dneska sám ze sebe strach. Zapomněl na nejvyšší ze všech povinností, na povinnost k sobě samému... ...Hrůza ze společnosti, což je základ mravnosti, a hrůza z Boha, což je tajemství náboženství, - to dvojí nás ovládá. A přece..." "Otočte hlavu víc doprava, Doriane, buďte tak hodný," řekl malíř, hluboce ponořený do práce a uvědomující si, že do hochovy tváře se vloudil výraz, jaký tam dosud neviděl. "A přece," pokračoval lord Henry, věřím, že kdyby aspoň jeden člověk mohl plně a cele využít svůj život, dát tvar každému citu, výraz každé myšlence, uskutečnění každého snu, věřím že... ...bychom se vrátili k helénskému ideálu. Ale i ten nejstatečnější z nás má sám ze sebe strach. To, že jsme potlačili přirozenost divochů, má svou tragickou dohru v našem vlastním sebezapírání, které měří naše životy. Jsme trestáni za své odříkání. Každý pud, který se snažíme udusit, zůstává vězet v našem vědomí a otravuje nás. A tělo stejně jednou zhřeší a vypořádá se s tím hříchem... ...Jediný způsob, jak se zbavit pokušení, je vzdát se mu. Odolejte mu a vaše duše onemocní dychtěním po tom, co prohlásili za obludné a nezákonné její obludné zákony. Bylo řečeno, že veliké světové události se odehrávají v mozku. Ale v mozku také, jedině v mozku, se odehrávají veliké světové hříchy. I vy, pane Grayi, vy sám, s tím svým mládím, červeným jako růže, a s tím svým jinošstvím, bílým jako růže, znáte žádosti, které vás děsí, myšlenky, které vás plní hrůzou, sny za bdění i ve spánku, které, když si na ně jen vzpomenete, vám zbarví tvář studem..."
     Tato rozmluva s lordem Henrym, který svá slova nebral ani moc vážně, se stala pro Doriana osudnou. Od této chvíle se začíná Dorian zamýšlet nad věcmi, na které by nikdy dříve nepomyslel. Přestože jeho průpovídky lorda Henryho děsily, odešel si s ním povídat do zahrady. Lord Henry se pustil do dalšího rozjímání. Basil právě dokončoval Dorianův portrét a lord Henry začal pochybovat o smyslu portrétování. Tvrdil, že člověk bude na portrétu vypadat stále stejně, ale ve skutečnosti bude stárnout. A potom už nebude lehké dívat se na svůj portrét, kde vypadáme stále mladí a svěží. Dorian začal uvažovat a musel dát lordu Henrymu za pravdu. Když pak uviděl dokončený portrét, vytryskly mu slzy. Vypadal tam překrásně, a proto začal na svůj obraz žárlit.
"Jak je to smutné!" šeptal Dorian Gray, stále upíraje oči na svůj portrét. "Jak je to smutné!" Já budu jednou starý, strašný, příšerný, ale tenhle obraz zůstane vždycky mladý. Nikdy nebude starší než v tomto pamětihodném červnovém dni... Kdyby to tak mohlo být opačně! Za to - za to bych dal všecko!"... ..."Žárlím na všecko, co má krásu, která neumírá. Žárlím na ten portrét, který jste mi namaloval. Proč ten si uchová to, co já musím ztratit? Každičký okamžik mne o něco obírá a jemu něco dává. Ach, kdyby to tak mohlo být opačně! Kdyby se mohl měnit ten obraz a já mohl být pořád takový, jaký jsem teď! Proč jste to namaloval? Vždyť se mi to jednou vysměje - příšerně se mi to vysměje!"... ..."To je tvoje dílo, Henry," řekl trpce malíř. Lord Henry pokrčil rameny. "Tohle je ten pravý Dorian Gray, toť vše." "Ne, není." "Když není, tak co s tím mám já společného?" "Měl jsi jít pryč, když jsem tě o to žádal," zahučel malíř."
     Dorian však na tuto událost zanedlouho zapomněl. Obraz si sice odvezl domů, ale dlouho na něj nepodléhl. Stalo se totiž, že se zamiloval. Ta dívka byla herečka na jednom malém periferním divadle. Doriana ale na první pohled uchvátila. Byla přímo kouzelná. Ostatní herci byli spíše podprůměrní než průměrní. Ale ona zvládala každou roli. Vždy, když hrála, bylo to, jako by to byla ona sama. Dorian se Sibylou Vaneovou, tak se dívka jmenovala, seznámil. A zanedlouho se s ní zasnoubil. Jejich láska byla velmi romantická. Ona každý večer hrála pro svého Prince z pohádky (nechtěla ani znát jeho jméno) a on za ní každý večer po představení chodil a povídali si spolu. Na jedno představení pozval Dorian dokonce i své dva přátele. Těšil se, že uvidí dívku jeho srdce, jak nádherně hraje. Jenže se zmýlil. Toho večera hrála Sibyla hrozně. Drmolila text jako začátečnice. Doriana to velmi zklamalo a přátelé nakonec raději odešli. Po představení běžel Dorian za Sibylou. Vůbec nechápal, co se mohlo stát. Ale Sibyla byla šťastná. Pověděla Dorianovi, že se konečně zbavila všech těch rolí a že je konečně sama sebou. Ale tu Dorian najednou pochopil, že vlastně nemá rád Sibylu, ale všechny ty dívky, které hraje. Nemá rád ji, ale její umění. Ošklivě Sibyle vynadal a urazil ji. Začal s ní pohrdat. Nakonec zrušil zasnoubení a odešel. Ráno se mu ale všechno uleželo v hlavě a pochopil, že byl zlý a že má Sibylu vlastně pořád rád. Rozhodl se tedy, že jí napíše omluvný dopis. Vyrušil ho ale lord Henry. Oznámil mu, že Sibylu Vaenovou nalezli mrtvou. Prý se otrávila. Dorian tomu nemohl uvěřit. Nyní si její smrt začal vyčítat a prohlásil, že ji zabil. Lord Henry ho ale utěšil, že to není pravda. Dorian se uklidnil. Když ale lord Henry odešel, podíval se Dorian na svůj obraz. A tu zjistil něco strašlivého - obraz změnil svůj výraz! Dorian se zděsil a nechal obraz odnést do podkrovního pokojíku. Nechtěl ho už vidět, děsilo ho, jestli měla být pravda to, co mělo z obrazu být. Znepokojilo ho ale, že Basil chtěl poslat portrét na výstavu. Byl si vědom, že nikdo nesmí odhalit tajemství jeho obrazu, proto ho nikomu neukázal, ani Basilovi. Ten ale začal tušit, že s obrazem není něco v pořádku.
     Dorian se zatím pomalu měnil. Stále se stýkal s lordem Henrym, ale s Basilem už ne. Pak se stalo, co povídal lord Henry. V Dorianovi byly vášně, které se musely nějakým způsobem vybít. A opravdu, Dorian chtěl zakusit všechny požitky, které život skýtá. Dokonce se dostal i k drogám. A každý špatný čin se vždy projevil na Dorianově portrétu. Ten také pomalu stárnul, zatímco Dorian byl pořád krásný a přesto, že mu bylo již třicet let, vypadal stále jako mladý chlapec. Na portrétu se zobrazovala jeho duše. Dorian se ho už ale nebál. Ten obraz se stal jeho součástí. Chodil se na něj dívat a vydržel dlouho pozorovat, jak se obraz postupně mění, stejně tak jako on sám. O Dorianovi se po Londýně čířily různé zvěsti. Ovšem, když se pak každý podíval do jeho tváře, nemohl těmto pomluvám uvěřit. Basil ale tušil, že s Dorianem není něco v pořádku. Proto, než měl odejet na svůj šestiměsíční pobyt do Paříže, Doriana navštívil. Mrzelo ho jak se Dorian chová, a tak se chtěl ujistit, jestli je to pravda. Dorian nechtěl slyšet nic o svých proviněních. Nakonec se ale dopustil hříchu nejtěžšího:
"...Ale znám vás? Rád bych věděl, jestli vás znám. Než bych na to mohl odpovědět, to bych musel napřed vidět vaši duši." "Vidět mou duši!" zašeptal Dorian Gray; vyskočil z pohovky a téměř zbělel hrůzou. "Ano," odpověděl vážně Hallward a v hlase mu zazněl hluboký tón zármutku, "vidět vaši duši. Ale to může jen bůh." Mladšímu muži se vydral ze rtů trpký výsměšný smích. "I vy ji dneska uvidíte!" zvolal a zvedl ze stolu lampu. "Pojďte! Je dílem vašich rukou, tak proč byste se na ni nepodíval?" "
     Zavedl Basila do podkroví. Basil se zděsil, když spatřil, co se stalo s jeho portrétem a vlastně tím pádem i s Dorianem. Prosil Doriana, aby se modlil, že snad svou zkaženou duši ještě zachrání. Ale Dorian nechtěl, aby jeho tajemství někdo znal. A tak vzal nůž a Basila ubodal. Později vzkázal pro svého dávného přítele Allana Campbella. Byl to chemik a, přestože Doriana pro jeho chování nesnášel a rozešel se kvůli tomu s ním, pomohl mu mrtvolu odklidit. Zřejmě ji nechal rozežrat nějakou kyselinou. Potom odešel s tím, že Doriana už nechce nikdy vidět. To Dorianovi ostatně moc nevadilo. Horší bylo to, co uviděl na plátně svého portrétu: jeho tvář se strašně šklebila a jeho pravá ruka (ta samá, kterou ubodal Basila) byla celá od krve! Dorian musel rychle zmizet, aby se z toho leknutí nezhroutil. Odešel za lordem Hernym, ale dlouho u něj nepobyl, odešel a rozjel se k přístavu. Měl tam pár "přátel", od kterých získával opium. Všiml si ho tam jeden námořník. Byl to bratr Sibyly Vaenové. Když uviděl Doriana, ihned poznal, že to je on, který se vykašlal na jeho sestru a nepřímo tak zavinil její smrt. Rozhodl se, že svou sestru konečně pomstí. Šel za ním, ale když už ho málem mohl zabít, uvědomil si, že člověk, který měl zavinit smrt jeho sestry, by měl být alespoň tak třicetiletý, jenže tento muž vypadal o deset let mladší. Tak se omluvil a nechal ho žít. Tu poprvé ucítil Dorian lítost nad svým zkaženým způsobem života. Byl na něj už ale příliš zvyklý.
     Příštího týdne byl na návštěvě u jisté paní vévodkyně. Když se šel projít do zahrady, spatřil tam obličej Sibylinina bratra přitisknutý k oknu. Tolik se zděsil, že omdlel. Když se probral, utěšoval se, že to byl jen přelud. Dorian totiž nevěděl, že toho večera, když málem přišel o život, se Sibylin bratr od jedné prostitutky dozvěděl, že Dorian, od té doby, co ho poznala, vůbec nezestárl. Proto po něm Sibylin bratr pátral dál. Nyní prožíval Dorian nejtěžší dny svého života. Stále žil v přesvědčení, že ho někdo pronásleduje. Byl proto stále na pozoru. Po třech dnech se trochu uklidnil a odešel za lordem Henrym, který se účastnil lovu. Stala se při tom nehoda. Jeden lovec omylem zastřelil nějakého muže. Jak radostné to bylo zjištění pro Doriana! Tím mužem byl totiž Sibylin bratr. Teď už se Dorian nemusel o svůj život obávat. Ale přesto cítil, že by se měl polepšit. Když s tím ale přišel za lordem Henrym, ten se mu vysmál. Povídal, že právě teď je Dorian vzorně dokonalý, protože si neničí svůj život odříkáním. Dorian se nenechal odradit od svého předsevzetí. Dokonce už se svou nápravou začal. Poznal jedno děvče, do kterého se zamiloval. Bylo velmi chudé a Dorian jí slíbil, že spolu utečou. Pak se ale rozhodl jinak. Nechtěl jí ublížit jako Sibyle, a proto se s ní zavčasu rozešel. Nechal ji ještě "nezneuctěnou", jak sám povídal, a domníval se, že udělal dobře. Lord Henry ho však vyvedl z omylu. Řekl, že jí Dorian ublížil ještě víc, jelikož ji teď provdají za nějakého starého sedláka a ona bude velmi nešťastná. Ale upokojil ho, že si z toho nemusí nic dělat, protože se ho to již netýká. Dorian se pak odebral k odchodu. Po cestě domů pořád přemýšlel o své dívce. Doma pak dále hloubal. O tom, zda-li je možné, aby se člověk napravil, a o tom, jaký smysl má vůbec pro člověka, když je krásný.
"...Pak pocítil k vlastní kráse odpor, mrštil zrcadlem o podlahu a rozdupal je podpatkem na stříbrné střepy. To jeho krása ho přivedla do neštěstí, krása a mládí, které si vymodlil. Nebýt toho dvojího, mohl být jeho život bez poskvrny. U něho je krása stejně jen maska, mládí jen šalba. A co je i to nejlepší mládí? Zelený, nezralý čas, čas mělkých rozmarů a neduživých nápadů. Proč jen nosí jeho livrej? vždyť mládí ho zkazilo. "
     Doriana najednou zavalila vlna nového nadšení. Rozhodl se, už najisto, že se změní, že bude "dobrý". A tak rychle pospíchal k portrétu, aby zjistil, jestli se to už na jeho duši odrazilo. Tvář na obraze, nyní už tvář starce, se nijak nezměnila. Tedy ne v kladném smyslu. Pouze kolem úst se vytvořila nová vráska - vráska pokrytectví. Dorian se zděsil. Pochopil, že už nemá naději na to být dobrým. Svůj dobrý skutek, to, že "zachránil" jeho dívku, udělal pouze z ješitnosti. Chtěl prostě jen vypadat mile. Také si všiml, že krvavá skvrna už není jen na ruce, která vraždila, ale i na nohou a na levé ruce. V jeho mysli se honily myšlenky jedna za druhou. Nevěděl, jestli se má přiznat k vraždě, nebo dál mlčet. Ostatně nikdo by mu jeho čin nepotvrdil, protože Allan Campbell spáchal sebevraždu.
"Ale ta vražda - cožpak se mu bude celý život věšet na paty? Stále má na něm ležet tíha jeho minulosti? Či se má opravdu přiznat? Nikdy! Svědčí proti němu jen jediný důkaz. Ta malba - to je svědectví. Zničí ji! Proč ji tu vlastně nechal tak dlouho? Kdysi mu působilo rozkoš pozorovat ji, jak se mění, stárne. Poslední dobou už takovou rozkoš nepociťuje. V noci kvůli tomu plátnu často bdí. A když není doma, mívá hrůzu, aby je nespatřily cizí oči. Vneslo zádumčivost do jeho zálib. Pouhá vzpomínka na ně mu zničila mnohý okamžik radosti. Chová se k němu jako svědomí. Zničí je. "
     Tak se také stalo. Dorian popadl nůž, kterým předtím zabil Basila a probodl jím obraz. Ale tímto Dorian nic nevyřešil. Zabil své svědomí. a tím i sebe. Když přiběhli do pokoje jeho sluhové, našli na zemi ležet jakéhosi odporného starce s nožem zabodnutým v srdci. Teprve podle poznali, že by to mohl být jejich pán. Nad ním visel obraz překrásného mladého chlapce.