maturitní otázky, seminárky a referáty
Čtenářský deník - Marie PUJMANOVÁ - Předtucha
Autor: Daniela Bednářová
Marie Pujmanová je známá především jako prozaička, publicistka, jako básnířka i literární a divadelní kritička. Novela Předtucha, kterou Marie Pujmanová napsala a vydala za války, těží z venkovského prostředí a z období dětství a dospívání. V této jemné psychologické próze s prvky napětí vytváří Pujmanová pravdivý, mistrně postihnutý obraz především citového zrání mladé hrdinky se všemi zmatky, které toto životní období provázejí, s protimluvy myšlenek a citů, touhy poznat a současně i strachu z poznání (převzato z obalu knihy).
Patnáctiletá Jarmila žije se svými rodiči - maminkou Annou a tatínkem, univerzitním profesorem, Františkem Jelínkem v Lichnově. Jarmila má ještě dva bratry - mladšího Ivana (náčelník Červeného ďábla) a stejně staré dvojče Václava, který ze všeho nejradši bádá ve své "laborce". V nevelké vile s nimi žije ještě pes Čert a chůva Cilka, která je po boku Anny od té doby, co se narodila. Cilka si libuje v onikání a ačkoli je František "průkopníkem moderní lingvistiky" nepodařilo se mu dosud za 16 let Cilku tomu odnaučit.
Rodiče mají odjet na devět dní do Malory na konferenci. Chlapci si nepřejí, aby rodiče někam jeli, popuzuje je, že jsou stavěni před hotovou věc, ale Jarmila jim v tomto naléhání nepomáhá. Má jiné starosti. Dvoří se jí starší tramp Toufar. Snaží se ji vzdálit její partě a získat pod svůj vliv, což se mu i podaří. Devatenáctiletý tramp Toufar žije v chatě v Modlivém dolu. Je chlubivý, pohrdá formalitami a vůbec celým Lichnovem. Zastrašuje, ironizuje její ohledy na rodiče, předvádí se i uráží. Dobírá si ji, že je poslušná maminčina dceruška, že se rodičů bojí, že je slečinka. Parta si Jarmilu chrání. Takový frajer, co na něm máš? A Jarmila se cítí dotčená. Tak mu křivdit!. Náhodou je potká otec a zakáže jí se s ním stýkat. V dívce roste vzdor. Ani spát nemůže vnitřním nepokojem. Jarmila kvůli němu opouští svou partu, protože nechce být mezi "dvěma ohni". Parta Toufara nemá ráda hlavně kvůli tomu, jak se vytahuje. Toufar ji chce přilákat k sobě na chatu a, i když Jarmila nechce, přesto souhlasí. Rodiče odjíždějí do Malory. Když se Jarmila vydává ač nerada na Milošovu chatu, náhodou zaslechne z otevřeného okna kterési chalupy zlomek zpráv, že na trase Jassa - Malora došlo k značnému železničnímu neštěstí. Rychlík od Jassy narazil do nákladního vlaku a vykolejil. Tato katastrofa si vyžádala 11 lidských životů a 58 zraněných. Všecko je rázem jinak, teď mluví úzkost o život nejbližších lidí.Teprve nyní si Jarmila uvědomuje, co pro ni rodiče znamenají. Spolu s bratrem Václavem a chůvou Cilkou prožívají hodiny strachu a nejistoty. Václav vzpomíná na předtuchu o zlém neštěstí, kterou měl. Co kdyby zahynul jen jeden z rodičů? Rodiče se přece tolik měli rádi. Snaží se dosáhnout spojení telefonem, ale marně. Ráno však obdrží telegram , že rodiče vzali pozdější rychlík, protože ten první zmeškali díky malé vzpomínkové vycházce a že šťastně a zdrávi dorazili do Malory. Toufarovská kouzla ztratila všecku moc pocitem úlevy, ale i hrůzy z toho, co se mohlo stát.
Vybrala jsem si ukázku, jak se Toufar připravuje na Jarmilin příchod do chaty.
ukázka: Blázen, kdo nechává vývoj věcí náhodě. Ti mládenci, co bloumají bez plánu a improvizují, aby neměli smůlu! Dívce imponuje určitost. Mlhy má sama u sebe dost. Čeká jen na to, abyste ji řídili. Ovšem neviditelně. Postupovat se bude takto: Uvítání s odstínem dojaté vděčnosti. Pozdvihnout ruku k ústům. Nic víc. Skoro obřadně. Jako že přišla dáma. Posadit ji na koně. To jim dělá dobře. Proč bychom jim na chvíli nepopřáli tu radost?
Potom vezmeme holčičku na maliny, ať se okouká. Kousek prodlouženého dětství, to vzbuzuje důvěru. Jak za malička. I bože, sluníčko. To věřím, že se mu od vás nechce. Pinkalinka, pinkalinka uletěla pánubohu do okýnka. (Ani jako kluk jsem je nesnášel, tyhle slabomyslné říkanky.) Dostane - li zlost, že s ní najednou zacházím jako s dítětem, tím lépe, to právě potřebujeme. Jen ať se vzteká! To je zdravé. Trošičku protáhneme hru na malinách, aby Jarmilku první začalo tajně znepokojovat, že se snad ani nedostaneme k ohništi a chatě. Protože zvědavá je jako čert; hlavně zvědavá. Malý napínáček neuškodí. (Samozřejmě nepřetáhnout, aby mi nezačala pospíchat domů.) Bože, ale vždyť vy jste se poranila! A kvůli mně! Nešťastný trn. Věříte, že mě to bolí víc než vás? Zlíbám tu kapičku krve. Nedovolí? Aspoň mi dejte na památku ten šáteček. Nedá? Honička ve smíchu - Člověče, pozor! Žádné předčasné podniky. (Jak se včera prala.) Pomalu! Nepoplašit. Venku jenom zobáčkové hubičky a vůbec selanku. - Vidíte, není to patent? Z pytle a plechovky, tadyhle jsem zatížil tu větev kamenem, aby se nevyšvihla z vody. - Ne, to je roztomilé. - Má primitivní lednička ji dojme zcela určitě; musí, už proto, že má slečna na vědomí vilu. (Tedy krajně nepříjemné by bylo, kdyby se v Lichnově objevila má matka. Bez starosti. Nehne se od Huga.) Nevinná veselost nad začazeným kotlíkem. (Ten ironicky uznalý tón, když děvče posuzuje mužské hospodářství! A hned by reformovaly. Ne, tahle ne. To není Tonka. U téhle mám už napřed pravdu.) Citové působení J. J. Nesmělé okukování chaty. - Vy tady přenocujete i v dešti? - Není - li právě průtrž mračen. - A nebojíte se tu sám? - Nebojím - čeho? Ale je mi smutno. - (Na to si ženská potrpí, aby bylo mužskému smutno. Je to pro ni důkaz, že ačkoli je zlý, přece jen má srdce.) Až uvnitř se začne poroučet