Čtenářský deník - Guillaume APOLLINAIRE - Pražský chodec

Autor: Daniela Bednářová

Vítězstvím bude hlavně

Dobře do dálky vidět

Všecko vidět

Zblízka

A vše aby mělo nové jméno

Guillaume Apollinaire (vlastním jménem de Kostrowitzki) se narodil roku 1880 v Římě jako nemanželský syn Polky. Dětství strávil v Monaku a svůj literární život prožil v Paříži.

Apollinaire mnoho cestoval po střední Evropě a navštívil na svých cestách také Prahu. Jako dělostřelec bojoval v 1. světové válce, byl raněn šrapnelem do hlavy a zemřel předčasně roku 1918 (hned po příměří) na španělskou chřipku.

G. A. je nejbohatší a nejpodivuhodnější moderní básník. Ranými počátky své tvorby přísluší k pozdnímu symbolismu. Brzy se z něho vymaní a píše originální a zázračnou poezii, plnou nejnečekanější obraznosti, každodenní skutečnosti, melancholie a rozmarné noty. Byl velikým propagátorem malířského kubismu. Futuristického hnutí se zúčastnil vlastním manifestem (L´Antitradition futuriste). V předmluvě k svému dramatu Prsy Tiresiovy razí poprvé název surrealismus. Napsal knihy básní a poezie Zahnívající čaroděj, Zvířetník čili Orfeův průvod, Alkoholy, Kaligramy. Mimo eseje Kubističtí malíři a mimo již uvedené drama Prsy Tiresiovy a hru Barva času napsal prózy: Kacíř a spol., Zavražděný básník, Sedící žena. Apollinaire působil na celou moderní světovou poezii a měl veliký vliv jak na poetisty, tak na surrealisty. Napsal též několik básní do obrazců ve snaze spojit poezii s malířstvím. Tyto básnické obrazce se nazývají ideogramy.

Povídka Pražský chodec nás přenáší do Prahy v březnu roku 1902, kterou A. tehdy navštívil. Do Čech přijel z Drážďan a již na hranici si všiml, že v Čechách (Čechy byly tehdy součástí Rakousko - Uherska) nenachází německou upjatost.

V Praze ho překvapuje, že Češi, i když umí, velmi neradi mluví německy, ale francouzsky s cizincem rádi pohovoří. Kladný vztah Čechů k Francii dokládá i různými akcemi v Praze ke 100. výročí Victora Huga.

Děj vyprávění pak zvolna přechází k popisu pražských pamětihodností, zejména, když návštěvník potkává zvláštního člověka, který se mu nabídne jako průvodce. Tím se děj povídky dostává z reálné podoby více do oblasti fantazie, neboť oním člověkem je, jak se ukáže, devatenáct století starý "Bludný Žid", jemuž Němci říkají Věčný Žid a v Bruselu má jméno Izák Laquedem.

Tato postava seznamuje A. se svým osobním svědectvím o některých historických událostech. Připomíná, že námět o Bludném Židovi se objevuje v dílech mnoha spisovatelů (např. Goethe, Andersen, Suchumel atd.). Průvodce seznamuje spisovatele s Václavským náměstím, odhaluje mu Staroměstské náměstí, Židovskou čtvrť, Karlův most a Hradčany. V Královské kapli Hradčan ho průvodce upozorní, že kresba jednoho z ametystů představuje tvář Napoleona s planoucíma šílenýma očima. Tento zážitek A. silně vyleká, protože v jeho rysech vidí svoji vlastní tvář a to mu připomene jeho časté obavy, že by mohl zešílet.

Spolu s průvodcem povečeří a pobaví se v české restauraci. Pak se znovu vydají do ulic a průvodce vzpomíná na svá dobrodružství, která zažil před několika staletími. Nakonec se oba rozloučí a každý pokračuje svou cestou. A. považuje svého průvodce za "šťastného pocestného bez cíle", i když jiní ho líčí jako vychrtlého dobrodruha štvaného výčitkami svědomí kvůli potupení Krista. Krátce po rozloučení se Žid na ulici zhroutí a než ho odnesou pošeptá ještě Apollinairovi, že ho každých 90 nebo 100 let stihne hrozná nemoc, že se ale vyléčí a získá sílu nutnou pro nové století života.

Zdá se, že v postavě Bludného Žida se A. pokouší charakterizovat osud Židů jako národa.