Čtenářský deník - Ernest HEMINGWAY - Stařec a moře

Autor: Kristýna Uhlířová

Ernest Hemingway: Charles Scibner’s Sons v New Yorku

Přeložil František Vrba, ‚Československý spisovatel v Praze, 1957

Ernest Hemingway (1899-1961)

Americký spisovatel Ernest Hemingway se narodil v Oak Park v Illinois 21.července 1899. Už na střední škole se projevil jeho literární talent. V roce 1917 se stává reportérem deníku Kansas City Star. V květnu 1918 vstupuje mladý Hemingway do Červeného Kříže a je poslán na Italskou frontu jako ošetřovatel. Snaží se být velmi aktivní a při jedné návštěvě zákopů je vážně zraněn šrapnelem. Po rekonvalescenci v Miláně se vrací do USA. Zážitky z první světové války ovlivnily velmi jeho život a promítají se do několika jeho knih.

Po válce se vrací k novinářské profesi, tentokrát v deníku Toronto Star. Je vyslán jako reportér do Evropy. Usazuje se v Paříži, kde se setkává se slavnými součastníky tzv. Ztracené generace - J. Joycem, S. Fitzgeraldem, G. Steinovou a dalšími. V tomto období také Hemingway objevuje Španělsko a jeho býčí zápasy, které se stanou jednou z jeho vášní. V roce 1928 se vrací do Spojených Států a žije se svojí druhou ženou na Floridě. Několikrát se ovšem vrací do Evropy a navštěvuje také Afriku.

Po vypuknutí Občanské války v roce 1936 se vrací do Španělska jako válečný reportér. V Madridu potkává svou budoucí třetí ženu. S koncem bojů v roce 1940 se Ernest stěhuje na Kubu, kde konečně nalézá svůj pravý domov. Zde tráví také většinu II. světové války. Se svou jachtou, kterou svépomocně upravil na protiponorkové plavidlo, Hemingway "bojuje" proti německým U-bootům. Ještě za války se vrací do Evropy a spolu s americkými jednotkami osvobozuje Paříž. Po uzavření příměří se počtvrté, a naposledy, žení a opět cestuje - žije v Benátkách, střílí lvy v Africe a poté se vrací na Kubu. V roce 1954 je mu udělena Nobelova cena za literaturu.

V závěrečných letech života se jeho zdravotní stav začíná zhoršovat jak po stránce fyzické tak psychické. Trpí depresemi, halucinacemi a bludy. V roce 1960 musel být hospitalizován na psychiatrické klinice. Po propuštění se snaží vrátit ke psaní, ale bezvýsledně. Nakonec spáchá po několika předešlých neúspěšných pokusech sebevraždu 2.července 1961.

Romány a novely Ernsta Hemingwaye jsou v naprosté většině inspirovány jeho vlastními životními zážitky a často obsahují autobiografické prvky. Jeho první známější román Fiesta (The Sun Also Rises, 1926) vyšel v době jeho pobytu v Paříži. Promítá se do něj atmosféra poválečné Ztracené generace lidí zasažených hrůzami I. světové války. Zážitky z Italské fronty daly vzniknout jednomu s autorových nejslavnějších románů Sbohem armádo! (A Farewell to Arms, 1929). Další válkou, tentokráte Španělskou občanskou je inspirován román Komu zvoní hrana (For Whom the Bell Tolls, 1940). Nejslavnějším autorovým dílem je však novela Stařec a moře (The Old Man and the Sea, 1952) za kterou dostal Hemingway Nobelovu cenu. Toto dílo, stejně jako posmrtně vydaný román Ostrovy uprostřed proudu (Islands in the Stream, 1972), jsou inspirovány jeho pobytem na Kubě. Kromě románů psal též kratší prózy jako například sbírku povídek Za našich časů (In Our Time, 1925).

Je to novela, která se odehrává v kubánské vesnici poblíž Havany ve 40. letech 20. století. Celý příběh se odehrává v rozmezí 3 dnů, z toho 2 dny a 2 moci zápasí s obrovskou rybou.

Hlavní postavou je zde starý rybář Santiago, který ztělesňuje houževnatého, neúnavného, nebojácného, fyzicky i duševně silného člověka. Tento typ je hrdý na svou práci a je schopen bojovat až do posledních sil.

Hemingway se zde snažil zachytit morální lidské kvality, pevný charakter. Poukazuje zde na člověka, který je pro dobrou věc ochoten obětovat i svůj život.

Na druhou stranu je zde ale rybář Santiago ztělesňován jako starý, chudý a prostý muž. …. „Stařec byl hubený, vyzáblý a zátylek měl zrytý hlubokými rýhami. Na lících mu vyvstaly hnědé skvrny kůže, zrohovatělé na ochranu před odrazem slunce v tropickém moři. Ty skvrny mu sahaly po stranách obličeje až dolů a ruce měl zjizvené hlubokými zářezy do toho, jak se lopotil s těžkými rybami na šňůrách. Žádna z těch jizev však nebyla čerstvá. Byly také staré jako výmoly v bezrybé poušti.

Všechno na něm bylo staré, až na jeho oči. Ty měly stejnou barvu jako moře a hleděly vesele a nezkrušeně.“….

Jako další hlavní postava je zde ztvárněn mladý pomocník Manolin. Tento chlapec dříve pomáhal Santiagovi při lovu, jeho rodiče ho však poslali na jinou loď, kde chytali více ryb. Ale chlapec zůstal i nadále Santiagovi věrný a staral se o něho.

Je zde mnoho vedlejších postav, různých lidí, se kterými se Santiago a Manolin setkali. Tyto postavy jsou zlé, závistivé, posmívají se nebo naopak se starcem soucítí a pomáhají mu.

Tato krátká novela je psaná ve spisovném jazyce ( krásná, čerstvá,….), k oživení děje a obrazu prostředí zde byly v překladu ponechány španělské výrazy (salao, guano, agua mala,….). Vyskytuje se zde strohá stylizace vět, hlavně v přímé řeči. Jsou zde použity i rybářské pojmenování (rybářské náčiní – kotouč šňůřy, hák s bodcem, harpuna,….).

Novela je praná formou odstavců, jsou zde krátké věty, souvětí, přímá řeč.

Hlavním hrdinou této knihy je stařičký Santiago. Byl to vynikající rybář. V poslední době ho však opouštějí nejen síly, ale i štěstí. Už osmdesát dní neulovil žádnou větší rybu. Taky proto ho musel na příkaz rodičů opustit jeho mladý pomocník a přítel. Ten s ním nejen jezdil na ryby, ale nosil mu i jídlo a staral se o něho.

Jednoho dne brzy zrána se stařec vypraví daleko od břehu a doufá, že konečně prolomí svou smůlu. A skutečně. Na udici mu zabere kousek, který sice nevidí, ale tuší, že půjde o jeho největší úlovek. Ryba ho však překvapí a táhne ho i s loďkou na širé moře. Santiago je po několika hodinách velice vyčerpán, ruce má rozedřené, hrdlo vyschlé. Ryba má ale výdrž a vytrvale pluje dál. Mezitím se zešeří a přichází večer. Loďka stále šplouchá černou vodou. Santiago probdí velice nezvyklou a fyzicky náročnou noc. Ryba se ale ani ráno nevzdá. Starci pomalu docházejí síly a chvilkami nemá daleko k mdlobám, přesto se mu nakonec podaří rybu, po dlouhém a namáhavém boji, hlavně díky svým dlouholetým zkušenostem a vytrvalosti zabít. Je mu jí velice líto, protože byla mimořádně klidná, sebevědomá a nebojácná a on ji za to obdivoval. Přiváže ji k loďce a vydává se k domovu. Po cestě mu ji však přes všecko jeho úsilí sežerou žraloci. Stařec nadobro vyčerpán se tedy vátí do své prosté chatrče z bambusu a usne. Ránu u moře postává skupinka lidí a nevěřícně a obdivně hledí na obrovitou kostru, přivázanou ke starcově loďce.

Nakonec se přece jen stařec dočká uznání a lidé ho přestanou nazývat smolařem, možná i díky tomu se jeho mladý pomocník může vrátit a dále staříkovi pomáhat v rybaření.

…. „Stařec pustil šňůru, stoupl na ni nohou, zdvihl harpunu, jak jen mohl vysoko, a veškerou silou, kterou v sobě právě zburcoval, ji vrazil rybě do boku těsně za ohromnou hrudní ploutev, která trčela do vzduchu do výše jeho hrudníku. Cítil, jak železo vniká dovnitř, a náhle na ně, aby je vrazil hlouběji, a potom se na ně vrhl celou svou vahou.

Tu ryba ožila, cítil v sobě smrt, a vyhoupla se vysoko z vody a vystavila se na obdiv v celé nesmírné délce a šířce a ve vší své mohutnosti a kráse. Zdálo se, že visí ve vzduchu nad starcem v loďce. A pak dopadla do vody s drtivým plesknutím, které postříkalo starce i celou loďku vodním popraškem.

Starci se udělalo mdlo a zle a dobře neviděl. Ale uvolnil provazec harpuny a popouštěl jej zvolna rukama odřenýma do živého masa, a když mu oči zase začaly sloužit, spatřil, že ryba pluje na zádech se stříbrným břichem vzhůru.“….

Tento úryvek jsem si vybrala proto, že zde konečně uloví svou vytouženou rybu. V tomto úseku konečně dosáhne svého i navzdory tomu, že je tělesně i duševně vyčerpaný. Ale přesto se nevzdává a nad rybou vítězí.

Tato kniha se mi líbila. Sice se skoro celá odehrává na moři, ale jsou zde popsány i krásné přírodní úkazy se kterými se normálně člověk jen tak nesetká. Také se mi líbila kvůli ochotě a vytrvalosti hlavního hrdiny.

Z této knížky by si každý měl vzít ponaučení, že pokud chce něčeho dosáhnout, neměl by se vzdávat a vytrvat. Nakonec se mu to třeba splní.