Čtenářský deník - Erich Maria REMARQUE - Na západní frontě klid

Autor: Tomáš Vostrý

     Jak již samotný název díla napovídá, jedná se o válečný román, do kterého autor vložil své vlastní pocity a zážitky z fronty. Jakožto přímý účastník řady frontových tažení podává strhující výpověď o krutosti let 1914 – 1918.

     Hlavní postavou románu je devatenáctiletý chlapec Pavel Baumer. Na jeho osudech podává vskutku realistický obraz válečné generace, mladých lidí, kteří ještě včera seděli bezstarostně ve školních škamnách a hltali jednu vědeckou poučku za druhou, aby druhý den stáli tváří v tvář smrti. Pavel Baumer, Albert Kropp, František Kammerlich, Leer, Tjaden, Muller, ti všichni se doslova přec noc stali zabijáky, jak sám autor v knize píše: museli zabíjet, aby mohli přežít. V knize je vylíčeno celé vojenské působení těchto statečných mladíků, od tvrdého a často šikanujícího výcviku pro armádní rekruty pod vedením nenáviděného Himmelstose, původním povoláním poštovního úředníka, muže malé zavalité postavy, který dával mladým rekrutům co proto a ti ho za to z duše nenáviděli. Za nějaký čas se společně znovu setkávají, tentokrát daleko od klidného domova, v bojové vřavě. Na místě, kde působí jakékoliv přihlouplé učebnicové rozkazy směšně. Kromě těchto mláďat pohltila válka i opravdové muže, otce od rodin, živitele rodin, milující manžele. Příkladem jsou samotářský Deterling, sedlák, který nadevše miloval svůj rodný kraj, svůj statek a snad z chvilkového opojení a stesku po domově se rozhodl nejkratší cestou dostat se opět zpět. Padl na pohraniční četníky, za dezerci byla ve válce odjakživa kulka. Byl tu ovšem také Stanislav Katzcinski, nebojím se říct druhý táta Pavla, který si vždy věděl rady za každé situace. Byl to ten typ člověka, kterého byste chtěli mít za zády celý svůj život ať se děje cokoliv. Osudy všech těchto mužů byly stejně pochmurné a trpké jako válka sama. Kammerlich umírá, předtím mu ještě amputují nohu, stejný zákrok podstupuje i Kropp, má jen o něco více štěstí – přežívá. Umírá i Muller, ale nejbolestnější byla pro Pavla ztráta Katzci, onoho věrného druha a opravdového přítele, dostal zásah od odražené střepiny, zasáhla lýtko a hlavu. Pavlovo tříleté působení mezi zákopy bylo také poznamenáno řadou zranění, která však vždy znamenala jistou propustku do klidného zázemí ošetřovatelských stanů, v lepších případech nemocnic či sanatorií. Krátké dovolené strávené doma měli být jakousi náplastí na rozervanou duši válečníka, ve své podstatě však působily spíše opačným dojmem. Pavel doufal, že v onom notoricky známém prostředí zapomene na výbuchy granátů či kulometnou palbu, ale byly tu i jiné starosti. Umírající matka, zubožené poměry, otec, který by se nejraději se svým statečným synem všude chlubil a neustále vyzvídal informace z fronty. Pavel si plně uvědomoval, že svůj život už ztratil, neumí nic než zabíjet, krutost války z něho udělala výkonnou vraždící mašinu. Často přemýšlel o budoucnosti, co bude dál, jak bude žít poznamenán všemi těmi hroznými událostmi. Zemřel v říjnu 1918, v době, kdy už doznívaly válečné hrůzy a připravoval se mír.