maturitní otázky, seminárky a referáty
Čtenářský deník - Erich KÄSTNER - Tři muži ve sněhu, Malý pohraniční styk
Autor: Daniela Bednářová
Erich Kästner - Tři muži ve sněhu
Erich Kästner, narozený 23. 2. 1899 v Drážďanech, u nás známý především svými dětskými romány ("Emil a detektivové"), je autorem velmi všestranného talentu. Kromě knižní tvorby prozaické i básnické nelze opomenout ani jeho tvorbu filmovou, kabaretní, rozhlasovou. V celém svém obsáhlém díle zaujímá výrazný antimilitaristický postoj, svá díla naplňuje bytostným optimismem.
Humoristický román Tři muži ve sněhu se odehrává částečně v Berlíně a částečně v Bruckbeurenu v Alpách pravděpodobně ve třicátých letech 20. století. Ústřední postavou je dobrosrdečný milionář Tobler. Tajný rada Tobler bydlí se svou dcerou Hildou (Hildegard) ve vile v Grunewaldu v Berlíně. Kromě nich v obrovské vile bydlí ještě hospodyně paní Kunkelová, sluha Johan a nová služebná Isolda.
Celá humorná příhoda vlastně začala tím, že pan rada přikázal "své továrně" na cídící prostředky, aby vypsala soutěž, a sám se zároveň přihlásil pod falešným jménem Eduard Schulze. Za několik měsíců již byla zveřejněna jména výherců. První cenu získal doktor Fritz Hagedorn z Charlottenburgu a druhou cenu pan Schulze. První a druhá cena byl dvoutýdenní zájezd do Alp s ubytováním v Grandhotelu Bruckbeuren.
1. ukázka: rozhovor Kunkelové a Kesselhutha
"Proč jste se vlastně taky nezúčastnila této soutěže? Určitě byste dostala nějakou cenu."
"To myslíte vážně?"
"Poslali by vás na dva týdny do Alp. Třeba byste si vymkla kotník a zůstala tam ještě déle."
Přivřel poživačně oči.
"Jste odporný člověk," prohlásila paní Kunkelová. "Kvůli vám si nezlomím ani vaz."
Johan se zeptal: "Jak si vede nová služebná?"
Paní Kunkelová se zvedla. "Ta u nás nezestárne. Proč se ta osoba vlastně jmenuje Isolda?"
"Matka náruživě zbožňovala Richarda Wagnera," vysvětloval Johan.
"Cože?" zvolala hospodyně. "Nakonec je tahle Isolda ještě taky nemanželská!"
"Ale kdež. Matka byla vdaná."
"S Richardem Wagnerem?"
"Ale ne."
"Proč tedy chtěl, aby se dítě jmenovalo Isolda? Co mu bylo potom?"
"Richard Wagner o tom všem přece neměl nejmenší tušení. Přála si to matka Isoldy."
"A otec o tom věděl?"
"Samozřejmě. On taky miloval Wagnera.
Paní Kunkelová sepjala buclaté ruce. "Já si dám ledacos líbit," řekla temně.
"Ale tohle zachází daleko!"
Tobler se rozhodne jet do Alp, ale převleče se za chudáka. Aby však nejel sám, musí se jeho sluha Johan Kesselhuth také převléci a ubytovat se v Bruckbeurenu jako zámožný majitel dobře prosperující lodní linky.
Hildegard má o svého otce strach. Tajně zavolá do hotelu a prozradí řediteli, že se do jejich hotelu chystá multimilionář převlečený za chudáka.
2. ukázka: rozhovor slečny Hildegard s ředitelem hotelu
Zazvonil telefon.
Hilda pospíchala k psacímu stolu. Byl to Bruckbeuren. Ohlásila se hotelová centrála.
Hilda si přála mluvit s ředitelem. Trvalo to nějakou dobu.
Pak řekla Hilda: "To je ředitel Grandhotelu? Velmi mě těší. Vyslechněte mě, prosím!
Zítra večer k vám dorazí výherce ceny, kterou vypsala továrna na cídící prostředky."
Ředitel prohlásil, že o tom ví a že mu bude potěšením.
"To je sice milé," řekla Hilda, "ale z toho hosta vás bude bolet hlava. Vydává se za chudáka, ačkoliv je milionář. Dokonce multimilionář."
Ředitel hotelu poděkoval tisíckrát za upozornění. Pak se zeptal, proč se multimilionář vydává za chudáka.
"Je to takový jeho rozmar," řekla Hilda. "Chce studovat lidi. Chce důkladně prozkoumat jejich morálku.
Je mi velmi blízký a záleží mi na tom, aby se mu neubližovalo. Je to dítě, rozumíte? Nesmí se za žádnou cenu dovědět, že jste informován. Musí se přesvědčit, že se s ním bude jednat tak, jak je zvyklý, i když bude pokládán za největšího nuzáka."
Ředitel řekl, že to už se dá zařídit. Zeptal se pak ještě, jestli tajemný host má zvyky, na které by mohli decentním způsobem brát ohled.
"To je dobrý nápad," řekla Hilda. "Dávejte tedy pozor! Každý druhý den se dává masírovat. Taky sbírá poštovní známky. Večer musí mít vždycky v posteli horkou cihlu. Nejraději jí nudlovou polévku nebo jinou domácí stravu. V nápojích je vybíravý. Obzvláště rád má francouzský koňak. Co ještě?"
"Kočky!" zavolala paní Kunkelová, která fanaticky hlídala dveře
"Máte siamské kočky?" zeptala se Hilda. "Ne? Obstarejte mu jich několik. Do jeho pokoje. Poukážu vám zítra tisíc marek."
Ředitel hotelu prohlásil, že si všechno poznamenal. Placení samozřejmě nepřichází v úvahu Jejich hotel je velkorysý. Až na ty siamské kočky se program dá uskutečnit velmi snadno.
Avšak že i siamské kočky...
"Tajný rada jde," zašeptala paní Kunkelová vzrušeně.
"Na shledanou," řekla Hilda a zavěsila sluchátko.
Ale do hotelu před Schulzem dorazí druhý výherce doktor Hagedorn a všichni považují za milionáře jeho. A proto ho ubytují v apartmá 7 se siamskými kočkami a Schulzeho v malé světničce dokonce bez vytápění. Pan ředitel a pan recepční zaměstnávají pana Schulzeho. Musí například zametat kluziště, šplhat po žebříku a zdobit zdi nebo s batohem na zádech jít nakoupit do vesnice. Schulze a doktor Hagedorn se spřátelí, ale Eduard Fritzovi své tajemství neprozradí.
Čtvrtý den jejich pobytu dorazí do Bruckbeurenu Hildegard a hospodyně Kunkelová jako tetička Jůlinka. Hagedorn netuší nic o příbuznosti pana Schulzeho a Hildegard a zamiluje se do Hildegard.
Hagedorn je již delší dobu bez práce a Schulze mu poradí, aby poslal své práce tajnému radovi Toblerovi. Hagedorn si tedy napíše o své práce matce, která mu je obratem pošle. Hagedorn dá své práce Kesselhuthovi, který tajného radu zná velmi dobře, aby je panu Toblerovi zaslal. Zanedlouho dostane Hagedorn odpověď, že je zaměstnán, a navíc dostane ještě 500 DM.
Hoteloví hosté paní von Mallabré a Hortensie Caspariusová si dělají zálusk na mladého milionáře a cestu, jak se k němu dostat, vidí v odstranění Schulzeho, neboť ten zastupuje Hagedornovi - jak si on sám přál - matku. Paní Caspariusová podplatí recepčního Poltera, aby přemluvil ředitele, že si hoteloví hosté na Schulzeho stěžují. Schulze je donucen hotel opustit, jako náhradu dostane 200 DM. S ním odjíždějí i Kesselhuth, Hildegard a teta Jůlinka. Když se Hagedorn dozví, že všichni odjeli, okamžitě také odjíždí.
V Berlíně je doktor Hagedorn s matkou pozván k tajnému radovi na večeři, kde mu Tobler konečně všechno vysvětlí. Pan Tobler se rozhodl, že hotel koupí a recepčního a ředitele vyhodí. Zavolá tedy svému generálnímu řediteli a od něj se dovídá, že mu hotel dávno patří.
Erich Kästner - Malý pohraniční styk
Také v druhém románu Kästnerovy Veselé trilogie hraje velkou roli lež.
Autor zveřejnil "Salcburský deník" svého dlouholetého přítele Georga Rentmeistera.
Georg Rentmeister, nadějný nevydávaný autor a nepraktický vědátor, se na pozvání svého londýnského přítele rozhodl vydat na salcburský festival. Jelikož ale přes rakouské hranice nesměl převést více než 10 DM musel podat na devizové oddělení žádost o přidělení deviz. Jeho žádosti ale nemůže být vyhověno ihned, a proto odcestuje do Salcburku. Ubytuje se v hotelu na německém území v Reichenhall a každý den časně ráno se vydává autobusem do Salcburku a večer se zase posledním autobusem vrací.
1. ukázka: rozhovor Georga s justičním radou Scheinertem
"Doktore," zavolal, když mě uviděl na peróně, "kampak jdete?"
"Do Salcburku." odpověděl jsem.
"Do Salcburku? Vy šťastlivče! A kdepak budete bydlet?"
"V Reichenhallu!"
Ten dobrý muž už beztak nemá příliš oduševnělou tvář, avšak teď opravdu vypadal jako ovce s kostěnými brýlemi.
V Rakousku jít do divadla, v Německu jíst a spát. Zdá se, že má dovolená bude poněkud originální. Ve svém starém školním atlase jsem se přesvědčil, že Salcburk a Reichenhall jsou od sebe sotva půl hodiny jízdy vlakem. Vlakové spojení existuje.
Pas mám v pořádku. Tak budu za svou osobu permanentě představovat takzvaný malý pohraniční styk.
Těch deset marek utratil hned první den, a proto si již následující dny nemohl nic koupit, vše za něj platil jeho přítel Karl. Jednoho dne Georg seděl v kavárně Glockenspiel a pil kávu. Čekal na svého přítele, aby kávu zaplatil a oni mohli jít do divadla. Ale jeho přítel nepřicházel. A tak se musel poohlédnout po nějakém člověku, který by jeho kávu zaplatil. Padla mu do oko mladá dívka. Šel tedy k ní a poprosil ji o zaplacení kávy. Dívka mu vyhověla a pozvala ho ještě na jednu kávu. Dívka se jmenoval Konstanze a byla pokojskou na jednom rakouském renesančním zámku. Oba dva se do sebe zamilují a brzy se zasnoubí.
Jednoho večera se Karl šel zabavit do Casina. Náhodou tam potkal Konstanze s mladým mužem jménem Francl. Když to pak Georgovi vyprávěl, rozhodl se Georg okamžitě odcestovat do hotelu. Francl a Konstanze jeli za ním. Francl mu vše vysvětlil. Jejich otec psal veselohru, a proto se celá jeho rodina musela vydávat za služebnictvo - otec, který byl doopravdy hrabě, za vrátného, Francl, její bratr, za "stewarda", teta s její mladší sestrou Mici byly kuchařky a ona hrála pokojskou. Američané si pronajali zámek na léto, ale ti stejně vše věděli od prvního dne, protože viděli hraběte s rodinou v časopisu.
2. ukázka: starý hrabě vypráví Georgovi konec veselohry
Američané scházeli po schodišti. My jsme se uklonili. Mister Namarra se zastavil u mě. Tu řekl...Chtěl byste whisky?"
Ulekl jsem se. "On vám na odchodu nabídl whisky?"
"Ale ne! Já se ptám vás, tady a teď, jestli byste chtěl whisky."
"Uctivý dík. V této chvíli ne. Možná bude hlt alkoholu na konci vaší veselohry případnější."
"Vy trpíte předtuchami," prohlásil hrabě H.
"Tedy milionář se zastavil, poklepal mi blahosklonně na rameno a řekl:
»Bylo to u vás nádherné a provedli jste svou věc výtečně. Domnívám se, že šlo o sázku, ne?«
Sázku? Co tím myslel?
Odhalil všechny zuby a pokračoval: »Já jsem hodně cestoval po světě, ale hraběte, který tak dobře hraje divadlo, toho jsem ještě nikde nepotkal.«
Jeho dcera, světlovlasá kobra, se cukrově usmívala a řekla: »I ostatní členové rodiny se výtečně osvědčili jako služebnictvo. Až na komtesu Konstanzi. Nu, něco takového se stává i v nejlepších rodinách.«
Namarra junior žvýkal žvýkačku a zavrčel: »Skutečně, byl to dobrý sport.«
Hubená milionářka přikývla. »Doufám, že jsme dodrželi pravidla hry.«
My čtyři z domu H. jsme stáli, jako když do nás blesk uhodí. Francl otevřel ústa jako první. »Odkdypak to víte?« zeptal se.
Namarrův druhý sekretář, ten tlouštík, vytáhl beze slova z kapsy ilustrovaný časopis a ukázal na jednu fotografii. Byl jsem na ní zobrazen s celou rodinou a titulek pod ní podrobně uváděl, o koho se jedná. Fotografie byla ze seriálu s názvem »Rakouské zámky a jejich majitelé«.
Blondýna řekla chladně:»Věděli jsme to od prvního dne.«
Pak všichni nastoupili do automobilu. Šofér se šklebil jako louskáček na ořechy.
Já se vzchopil a přistoupil k vozu.
»Mister Namarra, proč jste nám to neřekl hned?« Vyklonil se z okna.
»Nechtěli jsme vám kazit radost!« Pak odjeli svou cestou."
Přiznávám, že bych se byl rád chechtal. I když ne tak hlasitě a nestydatě jako Francl. Avšak starý pán se díval tak zdrceně na svá vyleštěná perka, že převážil soucit. Řekl jsem jen: "Teď by byla whisky na místě."
Když se Georg vrátí zpět do Berlína, najde ve schránce dopis z devizového oddělení. Sděluje mu, že nyní 3. září schválilo jeho žádost o přidělení deviz pro letní cestu do Salcburku.
V příbězích Veselé trilogie nalezne čtenář situační humor, spoustu směšných zápletek s nepostradatelným happyendem, vtipné dialogy, laskavost i zrnka životní moudrosti.