Božena Benešová byla publicistkou a spisovatelkou. Spolupracovala s řadou deníků a časopisů, do nichž psala fejetony a kritiky. Vynikla jako autorka "dušezpytných" románů a povídek. Novelu Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová vytvořila v posledním tvůrčím období svého života, dokončila ji těsně před smrtí. Kniha obsahuje 3 novely - Nesplacený dluh, Kamarádi a Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová.

Já jsem si ze tří povídek vybrala závěrečnou. Název povídky se shoduje s názvem knihy.

Příběh Don Pablo,... se odehrává v Panově v období před 1. světovou válkou. Hrdinkou povídky je třináctiletá gymnazistka Věra Lukášová, v jejímž vnitřním světě hrají důležitou roli dva balónky - don Pablo a don Pedro - jimž svěřuje svá dívčí dobrodružství, údiv nad nepoznaným, touhu po vědění, zklamání z cizího světa dospělých, odvahu a chuť k životu i citová kolísání. Vylíčení zmatků dívčího dospívání, citové nerozhodnosti, dychtivých očekávání i prvních zklamání Věry Lukášové je podáno s neobyčejnou přesvědčivostí a hloubkou, s vypravěčskou zralostí, se sugestivním dialogem, smyslem pro detail a dramatickou zkratku, které řadí tuto lyrickou povídku na přední místo psychologicky orientované české meziválečné prózy.

Vlastní děj: Jednoho dne se vydala Věra Lukášová do svého zákoutí, kterému říkala "oblast". Její oblast byla u zídky cukrovaru a v ní vždy Věra nacházela bezpečí. Sedla si na kládu (v její oblasti) a začala si představovat román, který nedávno četla - Don Pablo, don Pedro. Vytáhla z kapes dva míče - jeden modrý a jeden červený. Modrý míč představoval dona Pabla - dobráka a červený míč dona Pedra - bídáka. Ona byla dona Elvíra - spravedlivá žena. Věra zatoužila, aby všichni mluvili španělsky. Sama se také chtěla španělsky naučit. Napadlo ji, že ve městě umí španělsky snad jen pan Láb. Proto se Věra jednou za ním vypravila. Dovnitř se ale neodvážila, přestože ji pan Láb pozval. Vrátila se do své oblasti, tam vytáhla oba míče z kabelky, červený míč - dona Pedra zlostí odhodila a ten letěl až za zídku. Znenadání se objevil kluk s donem Pedrem v ruce a nechtěl jí ho vrátit. Jenom se ušklíbl a zmizel i s míčem. Od té doby, co neměla míček, chodila Věra jako bez duše. Po dlouhé době se pak rozhodla navštívit pana Lába. Pan Láb ji znovu pozval dovnitř. Tentokrát se Věra odvážila. Pan Láb si s Věrou povídal, ale za chvíli se mu udělalo nevolno a Věru vyhnal. Další dny prázdnin Věra proseděla doma, až po delší době se vydala do parku a tam zahlédla onoho kluka s jejím míčem. Věra mu vyprávěla o donu Pablu a donu Pedru, ale on si myslel, že je Věra blázen. Dal jí těžkou hádanku, ve které bylo skryto jeho jméno. Věra ji rozluštila "jako by nic" - chlapec se jmenoval Jaroslav Kohout. Míč jí dal nazpět s úžasem, neboť se ještě nikomu nepodařilo tuto hádanku vyřešit. Při jedné návštěvě hřbitova potkaly Věra a její babička (Věra byla sirotek a u své babičky žila) pana Lába. Pan Láb babičce vyprávěl, jak se s Věrou seznámil a o jeho nejlepším příteli páteru Benediktu. Jelikož byl pan Láb sám, nikoho neměl, rozhodla se babička, že Věra musí pana Lába pravidelně navštěvovat, což také Věra dělala. Jednou si u pana Lába Věra zapomněla dona Pabla. Vrátila se pro něj nazpět, i přestože měla tušení, že se něco stane. Pan Láb ji napadl, že si u něj ten míč zapomněla schválně a začal ji osahávat. Věra se lekla a dala mu ránu nad ohryzek, tak jako kdysi Jarda jí. Myslela, že je mrtvý, když se zhroutil, ale naštěstí nebyl. Ke konci knihy se Jarda Věry ptá, jestli by se nezasnoubili a později nevzali, a ona souhlasí.

básnička, kterou Jarda vymyslel na Věrčino jméno: