Čtenářský deník - Bjornstjorne BJORNSON - Synnove ze Slunečného návrší

Autor: Daniela Bednářová

Bjornstjorne Bjornson nositel Nobelovy ceny, vedle Ibsena nejvýznamnější klasik norské literatury, se narodil 8.12.1832 v rodině venkovského pastora v Kvikne uprostřed dovreských hor. Po maturitě v Kristianii (dnešním Oslo) se rozhodl věnovat se žurnalistice a divadelní kritice. Jako čtyřiadvacetiletý začal vydávat vlastní kulturní časopis. V té době měl již ovšem za sebou jak své první drama s námětem ze staroseverských ság "Mezi bitvami", tak řadu básní. V roce 1857 převzal jako dramaturg a režisér Národní scénu v Bergenu a současně vydal několik svých "selských povídek", příběhů ze života norských venkovanů. Povídky jej ihned proslavily a staly se prvním opravdovým vítězstvím norské literatury nejen v ostatní Skandinávii, ale i v mnoha dalších evropských zemích. Bjornson však nezanedbával ani svou tvorbu dramatickou a básnickou. Za pobytu v Římě napsal jednoaktovku "Král Sverre" (1861) a trojdílné drama "Sigurd Slembe" (1862), obé opět s náměty z historie, a roku 1864 tragédii "Marie Stuartovna ve Skotsku". Mladý autor se záhy octl ve víru bouřlivého společenského a kulturního dění v Norsku, od roku 1865 vedl jako umělecký ředitel Kristianské divadlo a sám se horlivě účastnil veřejných debat a polemik. Trvalý zájem o problémy současného městského člověka se přitom obrazil i v jeho tvorbě - připomeňme jen dramata "Bankrot", "Redaktor" (obě z roku 1874), "Novomanželé" (1865), "Rukavička" a "Nad naši sílu I" (obě z roku 1883), mistrovské sociální drama "Nad naši sílu II" (1895) i pozoruhodnou hru "Paul Lange a Tora Persbergová" (1898). Z románů vynikly jeho syrově realistický příběh "Magnhild" (1877), v roce 1884 "Vlajky nad městem a přístavem" a "Na božích cestách" (1889). Několikerý dlouhodobý pobyt v cizině vyvolal u něho nepochybně i zvýšený zájem o společenské dění v ostatních evropských zemích - nám zůstane básník v paměti pro nekompromisně odmítavý, bojovný postoj vůči uherským utlačovatelům Slováků a pro účinnou kampaň, kterou v letech 1907 - 8 vedl za slovenskou věc.

Bjornstjerne Bjornson zemřel v Paříži 27.4.1910.

Novela "Synnove ze Slunečného návrší" patří do cyklu Bjornsonových slavných Selských povídek. V roce 1857, kdy se poprvé dostala do rukou norských čtenářů, přinesla tehdy pětadvacetiletému autorovi okamžitý úspěch. Sto let po prvním vydání "Synnove ze Slunečného návrší" byly v Norsku uspořádány celonárodní pamětní oslavy. Novela vyšla v rekordním počtu výtisků, některé její písně znárodněly v písních, byla přeložena do mnoha jazyků (do češtiny poprvé roku 1875) a také zfilmována.

Ve své době představovala "Synnove" velmi překvapivý přínos tradiční domácí literatuře. Bjornson ji napsal stejně jako všechny ostatní povídky z prostředí norského venkova zvláštním jednoduchým slohem, který v mnohém záměrně napodobuje stroze výstižný sloh starých severských ság, zahrnul však přitom do nich i ledacos ze slovního bohatství norských lidových pohádek. Uvedl do literatury prostého dělného člověka, který spíš jedná, než mluví, a jehož mravní profil mu ležel na srdci víc než co jiného. Jak už tomu přirozeně bývá, mezi převládajícím množstvím nadšených hlasů se k Bjornsonovým Selským povídkám ozvaly i hlasy kritické. Autorovi se vytýkalo, že postavy svých venkovanů idealizuje a falešně romantizuje, že je jaksi předvádí "v nedělních šatech". Bjornson však záměrně nechtěl pranýřovat chyby a nectnosti svých hrdinů, jeho úmyslem bylo dobrým příkladem pozvedat mysl čtenářů, zaměřovat ji k sblížení a vzájemnému porozumění mezi lidmi a ukazovat, jak jen pevnou vůlí se člověk naučí překonávat vlastní sobectví. Proto Thorbjorn ze "Synnove" i jiní hrdinové ze Selských povídek musí nejprve projít ohněm zkoušek, musí velikým úsilím překonat leckterou vadu svého charakteru, musí se naučit sebeovládání a mírnosti, musí dokázat zkrotit svou přílišnou ctižádost nebo zas naopak překonat pasivitu nebo neplodnou snivost, než je jim konečně dopřáno dosáhnout cíle svých tužeb.

Hlavními postavami této milostné novely je dívka Synnove ze Slunečného návrší. Její rodiče měli již jedno dítě, chlapce Syverta. Ten jim ale zemřel, a když se jim narodilo děvče, dostalo podobné jméno. Druhou nejdůležitější postavou je chlapec Thorbjorn, který bydlí na druhé straně údolí těsně pod vysokou skálou ve statku Jedlová. Byl pojmenován proto tak, že stál uprostřed velikého jedlového lesa, jediného v dalekém širokém okolí. Jméno Thorbjorn vzniklo složením jména staroseverského boha hromovládce Thora se slovem bjorn, jež v norštině znamená medvěd.

Thorbjorn, který má velice přísného otce Seamunda, je vychováván tvrdě. I přesto je však divoký, "živý", rád se pere a nesmí chybět u žádné tancovačky. Naproti tomu Synnove je milá, něžná, mírumilovná dívka, která pochází z haugiánské rodiny. Její rodiče - otec Guttorm a matka Ingrid jsou přívrženci luteránské sekty, která byla založena na počátku 19. století norským kazatelem Hansem Haugem.

Synnove se záhy skamarádí s Ingrid, sestrou Thorbjorna, a i s Thorbjornem. Jejich dětská náklonnost se promění po několika letech ve vroucí lásku, jíž ale její rodiče nepřejí. Thorbjorn proto Synnove slíbí, že již nebude chodit na tancovačky a nebude se prát. Avšak při jedné, ne jeho vinou zaviněné, přijde málem o život. Po několika letech dojde mezi oběma ke smíru. Příběh končí dobře, jak je to v souladu s Bjornsonovým životním názorem, podle něhož dobro a vytrvalé úsilí o spravedlivou věc mají být po zásluze odměněny. Thorbjornovi je nakonec dovoleno vzít si Synnove.