Toto období zahrnuje 60. léta 9. století až poslední čtvrtinu 13. století. Dělí se do tří období (podle jazyka):

I. období - 9. století = staroslověnská tvorba

II. období - 10.-11. století = staroslověnská a latinská tvorba

Z celého období známe literární památky pouze z jejich pozdějších opisů (od rukopisů se liší minimálně o 1 století). Díla jsou anonymní a názvy novodobé.

Život Konstantina, Život Metodějův = Moravsko-panonské legendy, popisují osudy obou bratří, působivější je

Po smrti Metoděje byli jeho žáci vyhnáni z Velké Moravy a vytvořili nové písmo - cyrilice, která dala základ pozdější azbuce.

II. Období-Vztahy staroslověnské a latinské literatury (10-11.století)

- Starosl.původu je naše nejstarší duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny. (asi z konce 10.stol.)

- nejpočetnější jsou legendy václavské: První starosl.legenda o sv.Václavu (= Život sv.Václava) (pol.10.stol.) Na počátku 11.stol. vznikla tzv. Druhá starosl. legenda o sv.Václavu. Byla pravděpodobně inspirována Gumpoldovou legendou.(Vznik na německém území.)

- za nejsložitější se pokládá Kristianova legenda známá pod názvem Život a umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily

V tomto období převládá tzv. receptivní tvorba (nepůvodní a společná pro různé národní středověké lit.).

Některé texty byly též bohatě iluminovány, tj. obsahovaly miniatury. Nejvýznamnější památkou toho druhu je Vyšehradský kodex (kolem r.1805) - výbor z evangelií.

KOSMAS (1045 - 1125) - Kanovník a později děkan Svatovítské kapituly, studoval v Lutychu (vyšší škola). Byl ženatý a vysvěcen na kněze. Církev mu umožnila pracovat s historickými prameny a kroniku napsal v posledních letech svého života.

Dílo:Kronika česká - napsána latinsky, zachycuje české dějiny od počátku až do Kosmovy současnosti. Nejstarší

dějiny jsou líčeny v první knize od potopy světa až po smrt knížete Jaromíra (tzv. bájné příběhy). Druhá kniha líčí období od smrti knížete Jaromíra po smrt Konráda (tzv. vyprávění starců). Třetí kniha, od smrti Konráda po smrt Kosmase (22.5.l025). Kosmas při hodnocení panovníků fandí silným osobnostem, které se zasloužili o vznik českého státu. Text je ozvláštněn řadou historek, pořekadly, dynamickým popisem. Je zde použito humoru a ironie (užito i časoměrného verše). Navázali na ni další autoři, ale nedosáhli další úrovně: Mistr Sázavský doplnil Kosmovu Kroniku o pasáže staroslověnské literatury.

Liturgické drama = Spojeno s vánočními a velikonočními obřady. Text vznikal z evangelií, obsahuje pasáže o narození, ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Text je zčásti zpívaný (hráli je mniši a jeptišky), dramatizace pohybem byla omezená, nejznámější je text nazvaný: Návštěva božího hrobu (12.-13. st.).

ROZVOJ ČESKY PSANÉ LIT. (poslední čtvrtina 13. st.- počátek 15. st.)

- V latinsky psané literatuře jsou základními žánry dějepisectví a legendistika.

Nejvýznamnější kronikou tohoto období se stala Zbraslavská kronika.V legendistické tvorbě vznikají texty o domácích světcích. Text známý v celé Evropě, který se objevil na našem území, se nazývá Legenda zlatá (Legenda aurea). Napsal ji italský autor Jakub de Voragine (asi 1229-1298).

- Německá literatura do našeho prostředí přinesla světskou lyriku a rytířskou epiku.

- Nejstarší dochované české texty patří do oblasti duchovní lyriky. Pro dceru Přemysla Otakara II., která byla abatyší, byl sepsán složitější veršovaný text Kunhutina modlitba. Báseň dokazuje, že tehdejší čeština byla již schopna zvládnout i náročné filosofické téma.

- Z první poloviny 14.st. pocházejí také písně: Buoh všemohúcí a Jezu Kriste, Ščedrý kněže.

- Početnější je duchovní epika, tzn. legendy. Dochovaly se pouze zlomkovitě. K nejstarším textům patří tzv. Legenda o Jidášovi (poč. 14.st.). Vznikla pravděpodobně po r. 1306, protože je zde zmínka o události, která se právě stala (=vymření Přemyslovců).

- Za nejvýznamnější díla tohoto období jsou považovány texty světské epiky: Alexandreida (vznikla před r. 1300)Zpracovává příběh o starověkém panovníkovi Alexandru Makedonském. Vypráví o jeho původu a dětství, zdůrazněny jsou rady jeho učitele Aristotela o tom, jak se má chovat, aby byl úspěšný. Je zde řada gnóm = mravních ponaučení. Autorem je pravděpodobně příslušník vysoké šlechty (text se negativně staví k neurozeným a zemanům). Dílo výrazně ovlivnilo rozvoj staročeské veršované epiky.

Sám Karel IV. je autorem vlastního životopisu Vita Caroli (zaznamenal události do r. 1340, pokračování do r. 1346 doplnil někdo jiný, text vznikl kolem r. 1371). Karel IV. je také autorem jedné z legend o sv. Václavu (1358).

souvisí s univerzitním vzděláním, které probíhalo latině a pro potřeby výuky vypracovali univerzitní učitelé (mistři) komentáře děl uznávaných autorit i terminologii různých vědních oborů. Nejzajímavější je dílo:

Bartoloměje z Chlumce - psal slovníky ve verších a vedle latinských termínů uváděl i jejich české podoby (tehdy neologismy). Tento autor je znám pod jménem Klaret.

Tristam a Izolda (2. pol.14.st.) - epos vypravuje o osudové moci lásky, která byla probuzena vypitím kouzelného nápoje, ale přetrvala až „za hrob“. Námět je keltského původu, ale první literární zpracování bylo ve Francii, kde vznikl Román o Tristanovi a Izoldě.(12.-13.st.)

Štilfríd - povídka vypráví o původu erbu českého krále, text se týká orlice.

Trojánská kronika (2. pol. 14. st.) - text vychází z latinské středověké předlohy, ale v duchu středověkých aktualizací je Trója popisována jako středověké město. Vyšla v Plzni r. 1468 jako první český tisk - do r. 1500 prvotisky.

exempla (z lat. exemplum = příklad), původně různé drobné žánry, které plnily výchovnou a zčásti i zábavnou funkci. Existovaly ve sbírkách pro potřeby kazatelů, ale sloužily i jako četba pro laiky (např. Příběhy Římanů).

Život Sv. Kateřiny (asi 60.léta 14.st.) - bývá pokládán za umělecky nejnáročnější text české středověké literatury. Vypráví o pohanské princezně Kateřině, která se ve snu zamilovala do Krista, a proto přijala křest. Stala se jeho nevěstou a v učené diskusi přesvědčuje o významu křesťanství pohanské mistry i manželku jejich krále. Ten nechal Kateřinu umučit, protože se své víry nezřekla. Text zaujme vyjádřením hloubky milostného citu, které nemá ve středověké literatuře obdoby. Je zde využito tzv. erotické mystiky, symboliky i konkrétní scény mučení, což má vyjádřit základní myšlenku textu: největší láska s sebou přináší i největší utrpení a dokáže je snášet. Proto se na Kateřině těle objevují barvy, které mají v symbolice ustálené významy. Např.: bílá = naděje a zároveň počátek lásky, nevinnost, červená = barva lásky a její „žár“, modrá = věrnost. Text je napsán se snahou o pravidelný osmislabičný verš.

Slovce M (Písmeno M) - píseň k poctě sv. Markéty

kurtoazní milostná lyrika (dvorská) - v české tvorbě se vyskytují motivy z neopětovaného citu.

- smutek, oslava ženské krásy, sok, který může lásce uškodit

alby -(z lat. albus = bílý, jasný, český termín svítáníčko ) -tématem je loučení milenců za ranního úsvitu. Patří sem Přečekajte všie zlé stráže, Stratilat jsem milého, Dřěvo sě listem odievá.

Za umělecky nejsložitější text se považuje tzv. Závišova píseň (konec 14.stol.). Je psaná vyšším stylem, motivy se rozvíjejí a opakují, využívá se zde metafor a symbolů.

Desatero kázanie Božie(asi 60.léta 14. stol.)- v této satiře se objevují motivy společenské kritiky. Uvádějí se zde tři skupiny hříšníků, kteří přikázání nedodržují.

Obě satiry jsou zařazeny v tzv. Hradeckém rukopise. Je zde ještě zařazena bajka O lišce a čbánu a také Legenda o Sv. Prokopu.

Podkoní a žák (konec 14.stol.) -parodie univerzitního sporu. Ve středověké krčmě probíhá hádka panského sluhy a studenta o to, kdo z nich je na tom lépe. Vzájemně se napadají a vychvalují svou životní perspektivu, ale postupně odhalují bídu svého postavení. Podkoní se např. žákovi vysmívá, že ho čeká jenom dřina (jako učitel bude muset ve škole dělat všechnu práci) a přitom nebude mít ani pohodlnou postel. Na sebe prozradí, že jeho situace je obdobná. Navíc je bit, musí krást, aby netrpěl hladem Proto vyznívá jako sen jeho vychloubání, že budou jednou žít jako páni. Autor je pouhým pozorovatelem, který stojí nad postavami.

Nová rada - Smil Flaška z Pardubic = (asi 1350-1402) -synovec Arnošta z Pardubic, prvního pražského arcibiskupa. Text pochází z doby vlády Václava IV. Veršovaná skladba je založena na alegorii (zvířata radí lvu při jeho nástupu na trůn, jak vládnout). Autor vyjadřuje i svůj vztah k Václavu IV. (dostal se s ním do sporu kvůli majetku). Skladba je textem didaktickým, přestože se zde střídají rady vážné i ironické. Vyslovuje zde myšlenku o ideálním panovníkovi.

Tkadleček (kolem r. l407) -alegorický spor. Hlavní postava se nejprve představuje prostřednictvím kryptogramu - hádanky. Tkadleček obžalovává svého odpůrce -personifikované Neštěstí, že zavinilo nevěru jeho milé - Adličky. Neštěstí se hájí a vysvětluje, proč je ho na světě potřeba. Ze sporu, který rozsuzuje Bůh, Neštěstí vchází jako vítěz. Text přesahuje konvenční středověké myšlení, otázkou zda člověk může ovlivnit svůj osud. V textu je poměrně složitá symbolika (symboly barev a květin).

KONRÁD WALDHAUSER -kázal německy (méně latinsky), působil na pražský patriciát

JAN MILÍČ Z KROMĚŘÍŽE (+1374) -kázal česky, působil na chudinu, zabýval se také charitativní činností (např. chtěl odstranit prostituci). Pro své radikální postoje se dostal do rozporů se světskou i duchovní mocí. Dokonce označil Karla IV. za antikrista, jako první z našeho prostředí se musel na papežském dvoře obhajovat z kacířství.

MATĚJ Z JANOVA (+1393) -formuloval koncepci reformy církve v latinském spise: Pravidla Starého a Nového zákona. Dílo však nemohlo proniknout k širším vrstvám společnosti pro svoji jazykovou podobu a učený charakter. Byl donucen odvolat své učení jako kacířské (r.1389).

TOMÁŠ ZE ŠTÍTNÉHO -byl zchudlým zemanem.Považoval se za žáka Milíče. Je autorem poměrně rozsáhlého díla, na kterém dokumentoval charakteristické znaky středověké literatury. V jeho tvorbě převažují traktáty (= poučení o závažných společenských otázkách, především filozoficko- teologických, psaná vytříbenou formou) vycházející zčásti z cizích předloh. Je v nich často použito alegorie.

Dílo: Knížky šestery = o obecných věcech křesťanských -sborník, zpracovává náboženské otázky se zřetelem k běžnému dennímu životu

Řeči besední = traktát původně psal pro své děti, proto jej zpracoval ve formě otázek a odpovědí.

Řeči nedělní a sváteční = vybrané úvahy na motivy evangelia.

Knížky o šašiech = text využívá pravidel šachové hry, aby ukázal ideální chování všech společenských vrstev a zároveň vyslovil podobenství o lidském osudu.

Vystudoval artistickou fakultu na universitě v Praze, nižší stupeň teologie. Pak působil jako mistr na universitě, byl děkanem a krátce rektorem. Zasloužil se o Dekret kutnohorský (1409). Od r. 1402 kázal v kapli Betlémské. Kritizoval Pražany o jejich mluvě, šlechtu za jejich rozmary, církevní hodnostáře za způsob jejich života. Obhajoval chudobu a učení Johna Viklefa (anglický reformátor, jeho knihy byly spáleny). Vrchol kritiky přišel r. 1412, kdy kázal proti kramaření s odpustky. Vyhnán z Prahy, papež uvalil klatbu a v Praze proběhly lidové bouře. Vypověděl poslušnost a odvolával se na Krista. Odvrátil se od něho i Václav IV. Odešel na venkov, kde začal psát svá česká díla. Kázal na Krakovci a Kozím hrádku. R. 1414 vyzval Zikmund Husa, aby své názory obhájil před církevním koncilem. Koncil v Kostnici obvinil Husa z kacířství a přes nátlak zůstal nad svým učením. Koncil odsoudil jeho spisy za kacířské a 6. 7. 1415 byl upálen (Jeroným pražský upálen). Zasloužil se o diakritický pravopis.

Dílo:O církvi (De ecelesia) - latinský spis, nejvýznamnější, souhrn o poslání církve, přesvědčení: papež nežije křesťansky a pokud se neřídí Kristovým učením, není členem církve a není třeba jej poslouchat.

O šesti bludiech (De sex erroribus) - latinský spis, vyjadřuje Husovy názory na vztah mezi církví a životem (česká i latinská verze ve stejném roce). Je v betlémské kapli na stěnách.

Výklad viery, desatera a páteře - výklad modliteb Desatera, Věřím v Boha a Otče náš. Nejrozsáhlejší dílo, kdy na základě tří základních modliteb dochází k úvahám o mravním životě a ke kritice společenského stavu.

Knížky o svatokupectví - nejostřejší Husův spis, ve kterém odsuzuje obsazování církevních úřadů za peníze a braní peněz za náboženské úkony. Kritikou papeže počínaje přes biskupi atd. kritizuje celou společnost. Vyznívá v závěr, že neexistuje pravá církev.

Postila to jest výklad svatých čtení nedělních - vznikl v době, kdy Hus nesměl kázat. Vrchol jeho kazatelské a spisovatelské práce. Texty jsou určené prostým a neučeným lidem, řada citátů z bible, kritizuje zvrácenost mravů u církevních hodnostářů. Je nejčtenější.

Dcerka - dílo si všímá praktického života, určeno ženám. Hus zde vystupuje jako rádce a vychovatel s porozuměním pro normální život.

Listy z Kostnice - dopisy do Čech, popisuje osobnost Husa

LITERATURA DOBY HUSITSKÉ (poč. 15.stol.- 70.léta 15.stol.)

V r 1436 povolovaly tzv. kompaktáty utrakvistické (pod obojí způsobou) vyznání a Zikmundovi byl umožněn nástup na český trůn. V 60. letech nastoupil na český trůn "husitský král" Jiří z Poděbrad a vůči jeho politice vystoupila domácí katolická opozice i Řím.

Písemnictví v tomto období odpovídá společenskému napětí. Zúžil se počet žánrů, nebyly podmínky pro vznik zábavných a umělecky složitých textů. Do popředí se dostávaly publicistické funkce literatury - agitace, obrana (apologetika) a polemika. Čeština pronikla do bohoslužby a literatura reagovala přímo na aktuální společenské problémy.

Celou etapu lze rozdělit do dvou období:

1.OBDOBÍ (do 30.let 15.stol.) = mezi žánry dominuje kázání, rozvíjí se píseň a satirická tvorba. Agitační a obranou funkci plnily především manifesty. Literatura se dostává k nejširším vrstvám obyvatelstva.

Rozvoj písňové tvorby výrazně provázely dramatické události prvních třiceti let 15. století. Většina husitských písní se dochovala ve zpěvníku zvaném JISTEBNICKÝ KANCIONÁL (podle místa nálezu). Zpěvník obsahuje také bojový chora1 husitských vojsk KTOŽ .JSÚ BOŽÍ BOJOVNÍCI (kol. r.1420) -jako bojová píseň byla zpívána početným kolektivem, který posilovala. Vyjadřuje přesvědčení o tom, že husitská pravda je pravda boží. Sta1a se "hymnou" husitského hnutí.

Obdobou by1a píseň POVSTAŇ, POVSTAŇ, VELIKÉ MĚSTO PRAŽSKÉ , která vyzývala k boji proti císaři Zikmundovi.

Husitskou písňovou tvorbu obsahuje také ROUDNICKÝ KODEX.

Situaci na poč. 20.1et 15. stol. vystihují tendenční skladby husitské tvorby. Prozaické i veršované texty jsou soustředěny v BUDDYŠÍNSKÉM RUKOPISE (pol.15.stol.).

HÁDÁNÍ PRAHY S KUTNOU HOROU -alegorický spor. Prahu zosobňuje krásná žena symbolizující husitské ideály. Kutná Hora je vykreslena jako žena ošklivá hájící církev a koncil v Kostnici. Spor končí vítězstvím Prahy. Úkolem skladby bylo získat váhavé vzdělance pro husitskou věc.

POKROK KORUNY ČESKÉ (=domluva, pokárání)

Textem podobného typu jako Hádání je veršovaný spor v protihusitské básni VÁCLAV, HAVEL A TÁBOR -katolík Václav obviňuje husitu Tábora a Havel zaujímá nerozhodné stanovisko. V textu je radikálnímu husitství přičítána odpovědnost za válečné útrapy.

VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ = vytvořil také latinskou HUSITSKOU KRONIKU, v níž popsal události let 1414 -1422.

O charakteru doby vypovídá i VOJENSKÝ ŘÁD (1423), na jehož vzniku se podílel Jan Žižka.

Vítězství husitských vojsk u Domažlic (1431) oslavil v latinském díle BÁSEŇ VZNEŠENÉ KORUNY ČESKÉ .