Biologie - Anatomie a fyziologie v bodech *

Autor: Jana Pešková

Anatomie a fyziologie v bodech

 

-          soustava kosterní

-          soustava kloubů a vazů

-          soustava svalová

-          soustava trávící

-          soustava dýchací

-          ústrojí močové

-          ústrojí pohlavní

-          ústrojí oběhové

-          soustava nervová

-          orgány smyslové

-          soustava kožní

 

Soustava kosterní:

-          je tvořena 206 kostmi, které jsou vzájemně spojeny pohyblivě klouby nebo pevně chrupavkou. Tato soustava představuje pevnou oporu organismu a umožňuje vzpřímené držení těla a jednotlivé pohyby.

-          kosti jsou:

-          dlouhé, na nichž rozlišujeme konec proximální (blíže k tělu), tělo a konec distální (dále od těla)

-          krátké (obratle atd.)

-          ploché (kosti lebky) obsahují nejvíce červené dřeně

-          nepravidelného tvaru

-          cévní zásobení kostí je velmi dobré. Uvnitř kostí je síť krevních kapilár.

-          Kosti hlavy:

-          lebka se skládá z 22 kostí. Lebku dělíme na dva oddíly: mozkový a obličejový (viz. příloha).

-          Kostra osy tělní:

-          páteř: je tvořena 33-34 obratli, z nichž pouze 24 je pohyblivých

-          7 obratlů krčních (vertebrae cervicales) C₁ – C₇, první je atlas, druhý axis

-          12 obratlů hrudních (vertebrae thoracicae) Th₁ – Th₁₂

-          5 obratlů bederních (vertebrae lumbales) L₁ – L₅

-          5 obratlů křížových (os sacrum) S₁ – S₅, jsou pevně spojeny

-          4-5 obratlů kostrčních (os coccygis) Co₁ – Co_4-5, jsou pevně spojeny

-          žebra jsou obloukovitě zahnuté dlouhé kosti, které tvoří společně s hrudními obratli a s kostí hrudní kostru hrudníku. Je jich 12 párů. Dělíme je do třech skupin:

-          žebra pravá se připojují k hrudní kosti přímo (1. – 7.)

-          žebra nepravá se připojují k hrudní kosti prostřednictvím chrupavčitého oblouku (8. – 10.)

-          žebra volná jsou ukončena mezi svaly stěny břišní (11. – 12.)

-          kost hrudní – sternum je plochá kost, která leží uprostřed přední stěny hrudní. Má tři části: rukojeť, tělo a mečovitý výběžek.

-          Kostra končetin:

-          na kostře horní i dolní končetiny rozlišujeme dva hlavní oddíly: kostru pletence, jíž se kostra končetiny spojuje s osou tělní, a kostru volné končetiny, která tvoří kostěný podklad vlastní končetiny

-          pletenec horní končetiny: je tvořen klíční kostí (clavicula) a lopatkou (scapula)

-          kosti volné horní končetiny: kost pažní (humerus), kost vřetenní (radius), kost loketní (ulna), kosti zápěstní, kosti záprstní, kosti prstů ruky

-          pletenec dolní končetiny: kost pánevní (kyčelní, sedací, stydká)

-          kosti volné dolní končetiny: kost stehenní (femur), čéška (patella), kost holenní (tibia), kost lýtková (fibula), kosti zánártní, kosti nártní, kosti prstů nohy

 

Soustava kloubů a vazů:

-          rozlišujeme dva základní typy spojení kostí: spojení pojivové (spojení plynulé, pevné) a spojení kloubní (spojení dotykem, volné)

-          nejdůležitější klouby:

-          na lebce – kloub temporomandibulární – spojuje dolní čelist se spodinou lební, pohyb – otevírání úst, zavírání úst a posun celé čelisti dopředu a dozadu.

-          na horní končetině – kloub ramenní spojuje lopatku s kostí pažní. Je to nejpohyblivější kloub těla. Kloubní pouzdro zpevňují svalové šlachy které chybí na spodní straně, proto je tímto směrem hlavice humeru nejčastěji luxována. Střední poloha kloubu je mírné předpažení a upažení v úhlu asi 45°. V loketním kloubu se spojují kost pažní s kostí vřetenní a loketní. Střední postavení kloubu je v mírném předpažení, dlaní dolů. Klouby zápěstí jsou velmi složité. Klouby prstů ruky tvoří funkční jednotku s kloubem následujícím.

-          na dolní končetině – kyčelní kloub spojuje kost stehenní s kostí pánevní, ve středním postavení je v mírném přednožení a zevní rotaci. Kolení kloub je nejsložitějším kloubem lidského těla. Stýká se v něm kost stehenní, holenní a lýtková. Střední postavení je v mírném pokrčení. Mezi klouby nohy patří klouby nártní (hlezenní), klouby zánártní a klouby prstů.

 

Soustava svalová:

Ø      je aktivní součástí pohybového aparátu. Rozlišujeme tři druhy svalstva: svalstvo hladké (není ovládáno vůlí), příčně pruhované (je ovládáno vůlí) a srdeční.

 

Soustava trávicí:

Ø      má tyto úseky: ústní dutinu, hltan, jícen, žaludek, dvanáctník, tenké střevo, tlusté střevo na kterém je v pravém podbřišku červovitý přívěsek (appendix vermiformis), konečník. K trávicí soustavě řadíme ještě některé žlázy. Jsou to játra a slinivka břišní.

Ø      ústní dutina je prostor ohraničený patrem, rty a tvářemi. Spodinu dutiny tvoří jazyk. Definitivní chrup má 32 zubů, dočasný chrup (mléčný) je složený z 20 zubů.

Ø      hltan je trubice nálevkovitého tvaru, otevírající se otvory v přední stěně do nosní a ústní dutiny a do hrtanu. Do horní části hltanu (nosohltan) ústí Eustachova trubice pomocí které se vyrovnává tlak ve středouší (středoušní dutina je zvenčí zcela uzavřena bubínkem, takže změny tlaku je možno vyrovnat pouze ventilací do hltanu).

Ø      jícen je svalová trubice (hladké svalstvo), která spojuje hltan se žaludkem. Prochází těsně před páteří. Je dlouhý asi 25-28 cm.

Ø      žaludek (gaster, ventriculus) je plochý vakovitý orgán, který leží v horní třetině břišní dutiny, pod brániční klendbou. V žaludku se vstřebává pouze alkohol, některé léky a soli. Je-li stěna žaludku podrážděna nevhodnými látkami, nebo je-li drážděna pobřišnice, stěna hltanu či nervový systém dochází ke zvracení (emesis, vomitus). Zvracení předchází pocit ošklivosti a nevolnosti, doprovázený zvýšeným sliněním, bledostí a zrychleným dýcháním – nauzeou.

Ø      tenké střevo je trubice zprohýbaná do kliček, dlouhá asi 3-5 metrů. Skládá se ze třech částí z nichž první je dvanáctník (duodenum). Do duodea ústí vývod žlučových cest a vývody slinivky břišní.

Ø      tlusté střevo je konečným, asi 1,5 metru dlouhým oddílem trávicí trubice. První oddíl – slepé střevo je nejobjemnější. Na něm je slepá výchlipka - červovitý přívěsek (appendix vermiformis). Apendix je silný asi jako tužka, dlouhý 10-15 cm. Nejčastěji je uložen v pravém podbřišku směrem kolmo vpřed do střední roviny (40 – 60%). Další možné uložení je dozadu, kolem slepého střeva směřující k pravé ledvině (25%). Podle uložení je i vyzařování bolesti při zánětu a to buď dopředu dolů nebo dozadu nahoru vycházející jako by z ledvin. Konečným úsekem tlustého střeva je konečník. Ten probíhá před křížovou kostí a ústí na povrch těla řitním, análním otvorem. V podkoží análního otvoru probíhají bohaté žilní pleteně, které při rozšíření tvoří uzlovité útvary – zevní hemoroidy.

Ø      játra (hepar) jsou největší žlázou v těle (váží asi 1,5 kg). Jsou uložena v pravé brániční klenbě. Jaterní buňky zasahují prakticky do všech metabolických dějů v těle: rozkládají tuky a cukry, zneškodňují se zde škodlivé nebo jedovaté látky a produkuje se žluč. Velké cévní řečiště jater představuje krevní nádrž, zadržující velké rezervní množství krve (asi 1,5 litru). Žluč se tvoří v jaterních buňkách nepřetržitě. Ukládá se ve žlučníku. Žlučník mívá hruškovitý tvar o kapacitě asi 60 ml a je uložen na spodní straně jater uprostřed.

Ø      slinivka břišní (pancreas) je asi 28 cm dlouhá žláza, která leží za žaludkem a směřuje od střední roviny horizontálně vlevo. Vnitřní část je vyplněna Langerhansovými ostrůvky které produkují přímo do krve inzulín. Inzulín snižuje hladinu krevního cukru. Normální, fyziologické hodnoty jsou 4,5 – 6,5 mmol/l. Hladina cukru v krvi – glykémie se měří glukometrem. Je-li cukru v krvi méně než 3,9 mmol/l vzniká hypoglykémie. Opakem je hyperglykémie – více než 8,5 mmol/l (hypo- znamená méně, hyper- více).

 

Soustava dýchací:

Ø      je tvořen dýchacími cestami (systém trubic), kterými je vzduch veden do vlastního dýchacího orgánu (do plic).

Ø      dýchací cesty jsou tvořeny dutinou ústní a nosní, hrtanem, průdušnicí, průduškami a průdušinkami.

Ø      kostra hrtanu je tvořena hrtanovými chrupavkami. Největší z nich je štítná chrupavka, která tvoří nápadnou vyvýšeninu na přední ploše krku. V dolní části hrtanu jsou uloženy hlasové vazy (hlasivky).

Ø      průdušnice (trachea) je trubice navazující na hrtan, procházející podél páteře před jícnem a dělící se asi po 13 cm na pravou a levou průdušku (bronchus dexter a sinister).

Ø      průdušky (bronchy) navazují na průdušnici. Pravá průduška probíhá téměř kolmo dolů v přímém pokračování průdušnice. Proto vdechnuté předměty (zvratky) snáze zapadnou do pravé průdušky a ponechají levou, která odstupuje od průdušnice v daleko větším úhlu volnou a funkční. Průdušky se pak v plicích dělí na stále menší průdušinky (bronchioly) které ústí do plicních sklípků.

Ø      plíce (pulmo, pulmones) jsou orgány jehlancovitého tvaru vyplňující převážnou část hrudní dutiny. Pravá plíce je rozdělena na tři laloky a levá na laloky dva. Plíce jsou pokryty poplicnicí, která je k plícím pevně připevněna vazivem. K hrudní stěně je přirostlá pohrudnice. Mezi poplicnicí a pohrudnicí je asi 0,5 cm široká štěrbina vyplněná vazkou tekutinou. Štěrbina se nazývá pohrudniční dutina. V dutině je mírný podtlak který umožňuje že se plíce rozepínají a tím provádí vdech.

Ø      mechanika dýchání se dělí na vnitřní a zevní výměnu plynů (ventilaci).

Ø      zevní ventilace je první fází, ve které dochází k výměně plynů mezi atmosférou a krví. K této výměně dochází výhradně v plicích (mezi dutinou ústní a plícemi se nachází tzv. mrtvý prostor, kde nedochází k výměně plynů, jeho objem je 150-230 ml). Ventilace je umožněna dýchacími pohyby hrudníku, při kterých dochází k nasátí vzduchu – nadechnutí (inspiraci, inspirium) a k vypuzení vzduch – vydechnutí (expiraci, expirium). Nadechnutí je aktivní děj, zcela závislý na dýchacích svalech. jsou to bránice (plochý sval rozdělující horizontálně dutinu hrudní od břišní), zevní mezižeberní svaly, prsní svaly a pomocné dýchací svaly (svaly krku a zad). Činnost dýchacích svalů je řízena dechovým centrem v prodloužené míše. Vydechnutí je pasivní děj, při kterém se uplatňuje především pružnost plíce, hrudní stěny a hmotnost hrudníku.

Ø      vnitřní tkáňová ventilace zajišťuje výměnu plynů mezi krví a tkáňovými buňkami.

Ø      množství vzduchu, které člověk vdechne a vydechne jedním dechem, nazýváme dechový objem. Při klidném dýchání je dechový objem asi 500 ml. Při práci a námaze stoupá objem až na 1-2 litry. Maximální množství vzduchu na jeden nádech vyjadřuje tzv. vitální kapacita plic (VKP). Ta je u žen asi 3200 ml a mužů asi 4200 ml, ale může dosahovat u trénovaných jedinců až 7000 ml. Frekvence dýchání je v klidu 12-16 vdechů za minutu. Vdechovaný vzduch se skládá z 21% kyslíku, 78% dusíku 0,04% oxidu uhličitého a 1% vzácných plynů. Vydechovaný vzduch se skládá z 15% kyslíku, 5-6% oxidu uhličitého atd. Nedostatek kyslíku v tkáni se nazývá hypoxie a projevuje se kromě únavy a ochabnutím svalů tzv. cyanózou, což je promodrání okrajových částí těla (nehtová lůžka) a sliznic (rty). Zrychlené dýchání, více jak 20 dechů v klidu za minutu je tachypnoe, zpomalené, méně jak 10 dechů za minutu je bradypnoe a zástava dechu (bezdeší) je apnoe. Dítě dýchá podstatně rychleji s menším objemem plic. Novorozenec 60 d/min, VKP asi 500ml, kojenec 30-40 d/min, batole 25 d/min VKP asi 700-1000 ml. Od 12 až 14 let věku jsou hodnoty stejné jako u dospělých.

 

Soustava vylučovací:

Ø      se skládá z vylučovacích orgánů – ledvin, močových cest, močového měchýře a močové trubice.

Ø      ledvina (ren, nefros) je párová žláza typického fazolovitého tvaru, uložená po obou stranách bederní páteře (velikost je průměrně 12 x 6 x 3 cm). Na ledvině rozlišujeme kůru a dřeň. V obou částech se tvoří hormony (v kůře kortikoidy, v dřeni adrenalin). Ledvina je sestavena s funkčních jednotek – nefronů. Těmi proudí krev, která se čistí a vzniká moč. Množstvý moči je asi 1,5 l za 24 hodin.

Ø      moč dále pokračuje močovody do močového měchýře. Močovody jsou trubice průměrně 30 cm dlouhé, jdoucí podél bederní páteře.

Ø      močový měchýř je svalový dutý orgán. Je uložen v pánvy za stydkou sponou. Náplň moč. měchýře může dosáhnout až 700 ml. Obvykle však nepřesahuje 500 ml. Při náplni 150 mlse dostavuje nucení na moč. V dolní části moč. měchýře začíná močová trubice. Ta je u žen kratší (asi 2,5 cm) a to způsobuje větší náchylnost k močovým infekcím.

Ø      mezi močovým měchýřem a konečníkem je tzv. Douglasův prostor (čti daglesův) – slepý prostor v malé pánvi do kterého může zatékat patologický obsah břišní dutiny (krev, hnis).

Ø      u moči pozorujeme její charakter a kvalitu. Charakter může být narušen poruchy močení. Základní poruchy jsou: anurie – stav úplné zástavy tvorby moči při poruše ledvin, retence moči – zástava odchodu moči, inkontinence je stav samovolného odkapávání moči a enuréza je samovolné, jednorázové pomočení. Kvalita moči je její vzhled. Rozeznáváme hematurii – krev v moči (vypadá jako voda z propraného masa) a pyurii – hnis v moči (moč je silně zkalená)

 

Soustava pohlavní:

Ø      dělíme na mužský a ženský.

Ø      mužský pohlavní systém se zkládá z vnitřních pohlavních orgánů - varlat, chámovodů, prostaty a močové trubice a zevních pohlavních orgánů – z pyje a šourku.

Ø      varlata (testes) jsou párovité vejčité orgány 4-5 cm dlouhé a 2-3 cm široké. Jsou uložena mimo břišní dutinu v šourku. Ve varleti se tvoří semenné buňky – spermie.

Ø      chámovod je trubice dlouhá asi 40 cm, spojující varlata s prostatou.

Ø      prostata leží pod dnem močového měchýře na svalovém dnu pánve. Je velikosti kaštanu. Produkuje hlen, který napomáhá pohyblivosti spermií a vypuzuje ejakulát do močové trubice.

Ø      pyj (penis) je tvořen jedním nepárovým a jedním párovým topořivým tělesem (tkáň houbovitého vzhledu z bohatým cévním zásobením).

Ø      šourek (scrotum) je vak z hladké svaloviny který tvoří obal na varlata.

Ø      ženský pohlavní systém se zkládá z vnitřních pohlavních orgánů – vaječníky, vejcovody, dělohy a pochvy a zevních pohlavních orgánů které tvoří velké stydké pysky a malé stydké pysky.

Ø      vaječníky (ovaria) jsou párové pohlavní žlázy ležící na bočních stěnách pánevní dutiny ve výši kyčle. Ve vaječníkách se tvoří vajíčka.

Ø      vejcovody jsou trubice dlouhé asi 13 cm a spojují vaječníky s dělohou.

Ø      děloha (uterus, hystera, metra) je svalovitý orgán hruškovitého tvaru uložený pod středem malé pánve mezi močovým měchýřem a konečníkem.

Ø      pochva (vagina) spojuje děložní dutinu se zevními pohlavními orgány. Je to asi 10 cm dlouhá svalová trubice.

Ø      velké stydké pysky (labia majorae pudendi) a malé stydké pysky (labia minorae pudendi) ohraničují vchod do pochvy. Nad poševním vchodem, několik milimetrů nad ústím močové trubice, je topořivé tělísko – clitoris. Zevní pohlavní orgány jsou bohatě zásobeny krví.

 

 

Soustava cévní:

Ø      se skládá z několika částí, které dělíme buď podle oběhu na malý plicní oběh a velký tkáňový oběh nebo na systém cévní a krev. Hlavní částí je vždy srdce.

Ø      Srdce (cor, kardia) je svým původem céva. Stavba srdeční stěny proto v principu odpovídá stavbě stěny velkých cév. Lidské srdce má čtyři dutiny: dvě síně (atria) a dvě komory (ventriculi). Pravá síň a pravá komora tvoří tzv. pravé srdce, oddělené síňovou a komorovou přepážkou (septem) od levé síně a komory, které vytvářejí tzv. levé srdce. Mezi pravou síní a pravou komorou je trojcípá chlopeň, mezi levou síní a komorou je dvojcípá chlopeň (mitrální). Do pravé srdeční síně přitéká horní a dolní dutou žilou odkysličená krev z orgánů a tkání těla. Smrštěním pravé síně je krev vypuzena do pravé komory a po jejím smrštění plicním kmenem a plicními tepnami do plic. Z plic se vrací okysličená krev čtyřmi plicními žilami do levé srdeční síně. Při stlačení levé síně je krev přečerpána do levé komory. Z levé komory začíná srdečnice (aorta) rozvádět krev do celého těla. Srdeční sval má dvě základní vlastnosti; dráždivost a stažlivost. Dráždivostí rozumíme schopnost srdečního svalu se na vhodný podnět zkrátit, smrštit se. Za normálních okolností je podnětem ke smrštění (kontrakci) elektrický impuls vycházející ze zvláštních oblastí srdeční svaloviny (myokardu). Elektrické impulsy se vytvářejí ve tkáni malého uzlíku, který je uložen při ústí horní duté žíly ve stěně pravé síně (sinoatrialní uzel). Odtamtud vzruch pokračuje v šíření stěnou síně k síňokomorovému (atrioventrikulárnímu) uzlu, který leží na rozhraní pravé síně a komory, v zadním úseku srdeční přepážky. Síňokomorový uzel vyvolává impuls ke smrštění komor. Srdce je uloženo v hrudní dutině, ve střední rovině, odkud vybíhá příčně dopředu, mírně dolů vlevo. Jeho zadní stěna naléhá na jícen, dolní stěna leží na bránici a hrot srdeční (apex) směřuje jeden až dva cm pod levou prsní bradavku (páté mezižebří).

Ø      Funkce srdce: srdce je pružná svalová pumpa, jejíž čtyři dutiny se v navazujícím sledu plní krví a vyprazdňují se. Naplnění krví se nazývá diastola, vypuzení krve do oběhu – systola. Hodnoty naplnění a vypuzení zjišťujeme měřením krevního tlaku. Norma systoly je 120-140 mmHg, norma diastoly 80-90 mmHg. Tlak krve zapisujeme TK 120/80 mmHg. Vysoký tlak krve - hypertenze je více jak 160/95 mmHg. Nízký krevní tlak - hypotenze je nižší než 100/60 mmHg. Tepová frekvence určuje počet srdečních stahů – tepů za minutu. U dospělého člověka v klidu je 70 – 80 tepů za minutu. Zrychlení tepové frekvence (tachykardie) je více jak 100 tepů za minutu v klidu. Zpomalení (bradykardie) je pod 60 tepů za minutu v klidu. Kvalita tepu může být různá: při normální akci je puls pravidelný, jasný. Dále může být tep nitkovitý při hypotenzi a v šoku nebo střídavý při poruše srdečního rytmu (arytmii) či při selhávání levé srdeční komory. Tepový srdeční objem je množství krve vypuzené jednou srdeční systolou. Toto množství je v klidu asi 60-80 ml. Klidová hodnota minutového objemu je asi 5600 ml/min. (80ml x 70 tepů/min). Elektrická aktivita srdce se měří pomocí elektrokardiogramu – EKG.

Ø      Cévní systém se zkládá z tepen (arterií), tepének (arteriol), vlásečnic (kapilár), žilek (venul) a žil (vén). Tepny vedou krev od srdce. Krev je okysličená (pouze tepna vedoucí krev do plic vede krev neokysličenou), světlá pulsující. Tepny většinou vedou hlouběji, podél kostí, žíly na povrchu. Žíly vedou krev do srdce. Krev je neokysličená (pouze čtyři žíly vedoucí krev z plic do srdce vedou krev neokysličenou), tmavá nepulzující. Vlásečnice jsou malé cévy které přivádí krev do tkání. Malý plicní oběh okysličuje krev. Velký tkáňový oběh okysličuje a přivádí živiny do celého těla. Začíná srdečnicí (aortou). Z té vycházejí důležité tepny. Z aortálního oblouku vychází tepny vyživující hlavu a horní končetiny. Hrudní část aorty zásobuje hrudní stěnu a plíce. Z břišní aorty odstupují párové ledvinné tepny, tepny zásobící trávící trakt a vnitřní pohlavní orgány. V malé pánvi se aorta štěpí na dvě kyčelní tepny (a. iliaca), které pokračují stehení tepnou (a. femoralis)do každé nohy. Hlavu zásobují krví čtyři tepny, dvě páteřní tepny (arteria vertebralis) a dvě krkavice (arteria carotis communis). Horní končetiny vyživují podklíčkové tepny (a. subclavia), které pokračují pažní tepnou (a. brachialis), dále pak loketní (a. ulnaris) a vřetenní (a. radialis) tepnou.

Ø      Krev je tekutou složkou oběhového ústrojí a hlavní součástí vnitřního prostředí organismu. Funkce krve můžeme rozdělit do dvou základních skupin:

1)      Transportní funkce, které zahrnují:

a)      převod dýchacích plynů, kyslíku z plic do tkání a oxidu uhličitého z tkání do plic,

b)      rozvod živin vstřebaných v trávicím ústrojí ke tkáním a zplodin látkové přeměny z tkání k vylučovacím orgánům,

c)      rozvod tepla po těle – ohřívání chladnějších částí a uvolňování tepla do prostředí,

d)      účast na látkovém řízení funkcí organismu transportem hormonů, vitamínů a dalších látek.

2)      Specifické funkce, mezi které patří:

a)      schopnost krve udržovat stálé vnitřní prostředí (pH, osmotický tlak apod.),

b)      obranná funkce krve zajišťující ochranu proti vniknutí cizích látek (např. infekčních) do organismu,

c)      schopnost srážení krve zabraňující vykrvácení.

Ø      Krev se skládá z krevní plazmy a krevních buněk – krvinek. V jednom litru krve zaujímají červené krvinky u mužů 44% objemu, u žen pouze 39% objemu. Krev tvoří asi 1/3 hmotnosti těla, tj. u dospělého muže 5 až 6 litrů. Ženy mají průměrně o 10% krve méně než muži, tj. okolo 4,5 l (cca 75 ml/kg). Organismus snese bez větších potíží ztrátu krve do 550 ml. Náhlé ztráty krve přesahující 1500 ml jsou životu nebezpečné. Pomalý úbytek krve snáší lidský organismus podstatně lépe a přežívá ztráty krve až 2500 ml. Krevní plazma je tekutou složkou krve. Je to žlutavá, vazká tekutina. Obsahuje z 90% vodu, zbytek tvoří soli a plazmatické bílkoviny. Krevní buňky – červené a bílé krvinky a krevní destičky jsou rozptýleny v krevní plazmě. Červené krvinky (erytrocyty) jsou bezjaderné buňky obsahující červené krevní barvivo (hemoglobin), na který se váže kyslík a oxid uhličitý (nejpevnější vazbu má oxid uhelnatý CO, až 200x větší než kyslík). Bílé krvinky (leukocyty) tvoří skupinu velmi různorodých buněk. Všechny se různými způsoby účastní obranných reakcí organismu. Krevní destičky (trombocyty) jsou malá tělíska nepravidelného tvaru. Nejde o pravé buňky, ale o buněčné úlomky kostní dřeně. Při poškození cévní stěny narážejí s krevním proudem  na okraje roztržených nebo zhmožděných cév a zahajují krevní srážení.

 

 

Soustava nervová:

Ø      se skládá ze dvou částí, centrálního nervového systému – CNS a periferního nervového systému – PNS. Základním projevem nervové činnosti je dráždivost (excitace). Dráždivostí rozumíme reakci na podněty ať vnitřní nebo vnější. Podnět je zaznamenán receptory (nervová zakončení – čidla), které převádějí pomocí vzruchů (impulsů) informace do CNS. Odtamtut jsou vzruchy po vyhodnocení vedeny na výkonné orgány. Tento proces je tzv. reflex.

Ø      Centrální nervový systém se skládá z řady stupňovitě uspořádaných oddílů. Vývojově mladší, novější struktury jsou nadřazeny strukturám starším. Postupujeme-li tedy od nejstarších oddílů, stojících na nejnižším řídícím stupni, k oddílům vyšším, dostaneme toto uspořádání centrálního nervstva: mícha, mozkový kmen skládající se z prodloužené míchy, Varolova mostu a středního mozku. Ke kmeni je připojen mozeček. Prodloužená mícha, Varolův most a mozeček tvoří tzv. zadní mozek. Na střední mozek navazuje přední mozek, který tvoří mezimozek s podvěskem mozkovým a mozkové polokole (hemisféry) s šedou kůrou mozkovou. V mozkovém kmeni se nervová vlákna kříží a to způsobuje že levá část mozku inervuje – zásobuje nervovými vlákny pravou stranu těla a naopak. Mozek je bohatě zásoben krví a spotřebuje až 1/3 minutového objemu krve.

Ø      Periferní nervový systém je tvořen 12 páry hlavových nervů a 31 páry míšních nervů, které se dělí stále na menší a jsou ukončeny jako receptory v každé buňce.

 

 

Orgány smyslové:

Ø      jsou vlastně receptory se specifickou funkcí:

Ø      Kožní receptory jsou uloženy v kůži a jsou nerovnoměrně rozmístěny po celém těle. Kožními receptory vnímáme čtyři hlavní impulsy : dotyk (tlak), teplo, chlad, bolest.

Ø      Čich je schopnost reagovat na chemické podněty pomocí čichových receptorů uložených v horní třetině přepážky nosu a stropu nosní dutiny.

Ø      Chuťový orgán je složen asi z 9000 chuťových pohárků, které jsou umístěny na jazyku. Rozlišujeme čtyři základní chutě: sladké, hořké, kyselé a slané. Ostatní chutě vznikají kombinací těchto základních chuťových vjemů.

Ø      Sluch. Zvuk vzniká kmitáním pevných těles. Kmitání zdroje je přenášeno vlněním ke sluchovému ústrojí. Sluchové ústrojí tvoří: zevní ucho (boltec), zevní zvukovod, bubínek, středoušní dutina jejímž obsahem jsou tři sluchové kůstky – kladívko, kovadlinka a třmínek a vnitřní ucho v němž leží vlastní sluchový orgán (hlemýžď a Cortiho orgán) a receptory. Do středoušní dutiny ústí Eustachova trubice která otvírání a zavíráním nosohltanového ústí vyrovnává tlak ve středoušní dutině. Blízko sluchového orgánu je uloženo rovnovážné (vestibulární) ústrojí.

Ø      Zrakový orgán tvoří oční koule. Ta je uložena v dutině očnice. Zkládá se z bělimy, cévnatky a sítnice. Bělima je silná vazovitá blána tvořící pevný obal. V předním úseku přechází do průhledné rohovky. Cévnatkaje střední vrstvou oční koule. Nejdůležitějčí její částí je zornice. Zornice se může smršťovat (mióza) nebo rozšiřovat (mydriáza). Sítnice tvoří vnitřní vrstvu oka na které jsou umístěny receptory pro vnímání světla a barvy. Zrakové nervy jsou v oblast tureckého sedla překříženy a to způsobuje že levá část mozku inervuje pravé oko a naopak. Z očí můžeme vyčíst různé příznaky nemocí. Otoky víček bývají při onemocnění ledvin nebo alergických stavech. Krvácení do podkoží víček, tzv. brýlový hematom, nacházíme při zlomenině spodiny lebeční kosti. Vypoulení očních bulbů (exoftalmus) bývá oboustranný při zvýšené funkci štítné žlázy (hyperthyreóza) nebo mozkovém edému – otoku. Jednostranný exoftalmus bývá při nádorech zadní jámy lební nebo při krvácení v čelní oblasti či spodině lební. U zdaravého jedince jsou zornice stejně šíroké (izokorické) a reagují. Mydriáza bývá v hlubokém bezvědomí, při poruchách CNS, při slepotě, předávkování některými léky. Miózu nacházíme při otravách, krvácení do mozku, poškození mozkového kmene. Asymetrii zornic vidíme při onemocneních mozku (nádor, jednostraná krvácení – vždy na straně poškozeného oka).